O světýlku 2

Dnes přinášíme dokončení povídky o malé dušičce.

     Až teď si malá dušička všimla, že se kolem shromáždil veliký dav. Zdaleka široka - z celého království - přišly dušičky, protože se rozneslo, že naše malá dušička vede tento neobvyklý dialog s Bohem a každý chtěl být při tom.

     Malá dušička hleděla na bezpočet jiných dušiček, které se tady sešly, a musela dát Bohu za pravdu. Žádná nevypadala méně nádherně, méně velkolepě či méně dokonale než malá dušička sama. Shromážděné dušičky vypadaly jako zázrak a šla z nich taková záře, až musela malá dušička přivřít oči.

     "Komu bys tedy chtěla odpustit?" zeptal se Bůh.

     "S tebou ale není žádná legrace!" reptala malá dušička. "Já jsem chtěla vědět, jaké to je, když někomu odpustím. Chtěla jsem poznat, jaký je to pocit být jedinečná tím, že odpustím."

      A malá dušička zažila, jaké to asi je, když je člověk smutný.

     V tu chvíli však z davu vystoupila přátelská dušička. "Neboj se, malá dušičko," pravila, "já ti pomohu."

     "Vážně?" rozzářila se malá dušička. "Ale jak?"

     "Dám ti někoho, komu bys mohla odpustit."

      "To bys udělala?"

      "Samozřejmě!" zašvitořila přátelská dušička. "Vejdu do tvého příštího života a provedu něco, za co bys mi mohla odpustit."

     "Ale proč? Proč bys to dělala?" ptala se malá dušička. "Ty, která jsi tak naprosto dokonalá! Ty, která vibruješ takovou rychlostí, že vytváříš oslnivé světlo! Proč bys měla chtít snížit své vibrace natolik, že tvé čiré světlo ztemní a zhoustne? Proč bys měla ty, která jsi tak lehoučká, že tančíš po hvězdách a pohybuješ se královstvím rychlostí své myšlenky, vstoupit do mého života a stát se tak těžkou, že mi provedeš něco zlého?"

     "To je jednoduché," řekla přátelská dušička. "Udělám to, protože tě miluji."

     Malá dušička vypadala, že ji odpověď překvapila.

     "Nediv se," řekla přátelská dušička, "tys pro mě učinila totéž. Copak si nevzpomínáš? Ach, vždyť jsme spolu tančily mnohokrát. Tančili jsme napříč celými věky, veškerým časem. Na tolika místech jsme si spolu hrály! Tys na to prostě zapomněla.

     "Obě jsme prožily všechno. Byly jsme nahoře i dole, nalevo i napravo. Byly jsme tady a tam, i potom. Byly jsme mužem i ženou, dobrem i zlem - obě jsme byly oběťmi i pachateli.

      "Setkaly jsme se už mnohokrát; jedna vždy poskytla té druhé skvělou a ideální příležitost vyjádřit a prožít to, co je.

     "A tak," vysvětlovala dál přátelská dušička, "vejdu i do tvého příštího života a tentokrát budu ' ta špatná' . Provedu ti něco opravdu ošklivého a ty pak můžeš zažít, jaké to je mi odpustit."

      "Ale co mi uděláš?" ptala se malá dušička s trochou nervozity v hlase, "co zlého mi provedeš?"

      "Ale," mrkla na ni přátelská dušička, "něco už vymyslíme."

     Potom jako by přátelská dušička zvážněla a pronesla tichým hlasem, "Máš pravdu v jedné věci."

     "V jaké?" chtěla vědět malá dušička.

     "Budu muset zpomalit své vibrace a velmi ztěžknout, abych ti mohla ublížit. Budu muset předstírat, že jsem něco, co se mi ani vzdáleně nepodobá. Proto tě prosím o jednu jedinou laskavost na oplátku."

     "Ach, žádej, co chceš! Cokoli si přeješ!" křičela malá dušička a začala tančit a zpívat, "Budu odpouštět, budu odpouštět!"

     Pak si malá dušička všimla, že je přátelská dušička podivně tichá.

      "Tak co tedy?" zeptala se malá dušička. "Co pro tebe mohu udělat? Ty jsi takový anděl, že mi pomůžeš!"

     "Jistěže je tato přátelská dušička anděl!" přerušil je Bůh. Každý je anděl! Pamatujte si: poslal jsem vám samé anděly!"

     A maličká dušička teď toužila ještě víc než předtím po tom, aby mohla přání přátelské dušičky vyplnit. "Co pro tebe mohu udělat?" zeptala se malá dušička znovu.

     "Ve chvíli, kdy tě udeřím a srazím tě na kolena," odvětila přátelská dušička, "ve chvíli, kdy ti provedu to nejhorší, co si vůbec dokážeš představit - v té chvíli..."

      "Co?" přerušila ji malá dušička, "co...?"

     Přátelská dušička teď už jen šeptala.

     "Měj na paměti, kdo jsem."

      "Ach ano, budu!" vykřikovala malá dušička, "slibuji! Vždycky si tě budu pamatovat takovou, jaká jsi právě teď, právě tady!"

      "Dobře," řekla přátelská dušička, "protože, víš, já budu muset předstírat tak věrohodně, že zapomenu, kdo skutečně jsem. A jestli si mě ty nebudeš pamatovat takovou, jaká opravdu jsem, možná budu žít v zapomnění strašně dlouho. A když já zapomenu, kdo skutečně jsem, třeba zapomeneš i ty, kdo jsi, a budeme obě ztraceny. Pak už by nás zachránila jen nějaká jiná dušička, která by nám oběma připomněla, kdo jsme."

     "Ne, my nezapomeneme!" slibovala znovu malá dušička. "Já si budu pamatovat, kdo jsi! A budu ti děkovat za to, žes mi dala takový dar - možnost zakusit, jaké to je být tím, čím jsem."

      A tak se dušičky dohodly. A malá dušička vstoupila do nového života a radovala se z toho, že je světýlko, což je velmi výjimečné, a že je výjimečná tím, že odpouští.

      A malá dušička napjatě čekala, až bude moci vychutnat pocit, že je odpouštějící, a až za to bude moci poděkovat nějaké dušičce, která jí to umožní.

       A kdykoli se malá dušička v tomto novém životě setkala s nějakou novou dušičkou, ať už jí ta nová dušička přinesla radost nebo trápení - a zejména tehdy, když jí přinesla trápení - měla malá dušička na paměti, co řekl Bůh.

      "Pamatujte si," usmál se tehdy Bůh, "poslal jsem vám samé anděly."