O světýlku 1

řinášíme vám první část zajímavé povídky k zamyšlení.

     Byla jednou jedna malá dušička a ta řekla Bohu, "Já vím, kdo jsem!"

    A Bůh řekl, "To je báječné! Kdo jsi?"

    A malá dušička vykřikla, "Já jsem světýlko!"

    Bůh se zeširoka usmál. "Velmi správně!" Zatleskal. "Uhodla jsi."

    A malá dušička zářila štěstím, protože přišla na to, s čím si lámaly hlavu všechny dušičky v království.

     "Teda," říkala si malá dušička, "to je senzace!"

     Ale brzy už jí nestačilo jenom vědět, kdo je. Malá dušička v sobě cítila podivné nutkání a chtěla teď to, kým je, skutečně zažít. A tak šla zpátky k Bohu (což vůbec není špatný nápad pro každou dušičku, která opravdu chce být tím, kým je) a řekla, "Ahoj Bože! Když teď vím, kdo jsem, mohu to také prožít?"

     A Bůh řekl, "Chceš říct, že chceš prožít to, kým už jsi?"

      "No," odpověděla dušička, "vědět, kdo jsem, je jedna věc, ale skutečně to prožít je něco jiného. Já chci vědět, jaký je to pocit, když je člověk světýlko!"

     "Ale ty už přece jsi tím světýlkem!" opakoval Bůh a znovu se pousmál.

     "Ano, ale já to chci prožít!" plakala malá dušička.

     "Dobrá," pravil Bůh a usmál se pod vousy, "Že mě to hned nenapadlo. Ty jsi měla vždycky ráda dobrodružství." Pak se výraz Božího obličeje změnil. "Je tu jen jedna věc..."

     "Jaká?" tázala se malá dušička.

     "No, na světě je pouze světlo, nic jiného. Vidíš, já jsem stvořil jenom to, co jsi, a proto pro tebe nebude jednoduché zažít, kdo jsi, neboť neexistuje nic, co nejsi."

     "Cože?" zeptala se malá dušička, která teď byla celá popletená.

     "Představ si," řekl Bůh, "že jsi svíčka ve slunci. Tam je tvoje pravé místo. Jsou tam s tebou miliony, miliardy jiných svíček a všichni dohromady tvoříte sluníčko. A to sluníčko by nebylo sluníčkem, kdybys tam ty chyběla. Nebo kdyby chyběla jakákoli jiná svíčka... to už by nebylo to pravé sluníčko, protože by tak nezářilo. Ale otázka zní, jak můžeš prožít, že jsi světýlko, když se nacházíš uprostřed světla."

     "Hm," broukla si malá dušička, "ty jsi Bůh, tak něco vymysli!"

     Bůh se opět usmál. "To už jsem udělal," řekl. "Protože si neuvědomuješ, že jsi světýlko, když stojíš ve světle, obklopím tě temnotou."

     "Co je to temnota?" otázala se malá dušička.

     Bůh odvětil: "To je to, co nejsi."

     "Budu se té temnoty bát?" popotahovala malá dušička.

     "Jenom když budeš chtít," odpověděl Bůh. "Vůbec se není čeho bát, pokud se nerozhodneš, že se bát chceš. Vidíš, my sami jsme strůjci všeho. Stále něco předstíráme."

     "Aha," řekla malá dušička a oddechla si.

     Bůh potom vysvětloval, že pokud chce člověk něco prožít, objeví se pravý opak. "Je to velký dar," řekl Bůh, "protože jinak se nedá zakusit vůbec nic.

     "Neuvědomila by sis teplo bez chladu, nahoře bez dole, rychle bez pomalu. Nevěděla bys, kde levá, bez pravé, tady bez tam, teď bez potom.

     "Takže," řekl Bůh na závěr, "až budeš obklopena temnotou, nehroz jí, nekřič na ni, ani ji nezatracuj."

     "Raději buď světýlkem ve tmě a neměj kvůli tomu zlost. Tak budeš moci zažít, kdo jsi, a všichni ostatní to také ucítí. Dovol svému světýlku, aby zářilo tak silně, že každý uvidí, jak jsi jedinečná!"

     "Ty si myslíš, že mohu ostatním ukázat, jak jsem jedinečná?" zeptala se malá dušička.

     "Samozřejmě!" uculoval se Bůh. "To víš, že můžeš! Ale nezapomeň, ' jedinečná' neznamená ' lepší' . Každý je svým způsobem jedinečný! Ale hodně lidí na to zapomnělo. Když ty však budeš dávat svou jedinečnost najevo, odváží se toho i oni."

     "No tohle," řekla malá dušička a tančila, poskakovala, smála se a výskala radostí.

     "Já mohu být tak jedinečná, jak chci, hurá!"

     "Ano, a můžeš začít hned teď," řekl Bůh, který tančil, poskakoval, smál se a výskal radostí spolu s malou dušičkou. "Čím chceš být jedinečná?"

     "Čím chci být jedinečná?" opakovala malá dušička. "Tomu nerozumím."

     "No," vysvětloval Bůh, "být světýlkem znamená být něčím zvláštním, lišit se od ostatních. A lišit se můžeš čímkoli. Třeba tím, že budeš hodná. Nebo tím, že budeš laskavá. Nebo tím, že budeš vynalézavá. Nebo trpělivá. Napadá tě něco jiného, jak by ses mohla lišit?"

    Malá dušička chvilku seděla beze slova. "Přišla jsem na hodně způsobů, jak bych se mohla lišit!" vykřikla poté malá dušička. "Mohu pomáhat. Mohu být štědrá. Mohu být přátelská. Mohu být ohleduplná!"

     "Ano!" souhlasil Bůh, "a v každém okamžiku můžeš být vším najednou nebo se lišit kterýmkoli dílčím způsobem. To všechno můžeš, protože jsi světýlko."

     "Já vím, co chci být, já vím, co chci být!" oznámila malá dušička s bezbřehým nadšením. Chci být jedinečná tím, že budu odpouštět. Copak to není zvláštní, když budu odpouštět?"

     "Ale ano," ujistil Bůh malou dušičku. "To je velice zvláštní."

     "Dobře," řekla malá dušička. "Tím budu. Chci odpouštět. Chci zažít, jaké to je, když někomu odpustím."

     "V pořádku," řekl Bůh, "ale je tady jedna věc, kterou bys měla vědět."

     Malá dušička začala ztrácet trpělivost. Pořád jako by se objevovaly nové a nové komplikace.

     "A jaká?" povzdechla si malá dušička.

     "Neexistuje nikdo, komu bys mohla odpustit."

    "Nikdo?" malá dušička nechápavě zírala na Boha.

     "Nikdo!" opakoval Bůh.

     "Všechno, co jsem stvořil, je dokonalé. Mezi všemi tvory není ani jediná dušička, která by byla méně dokonalá než ty. Rozhlédni se kolem sebe."