Výlet do nebe

Po delší době přinášíme opět povídku. Tato je pro zamyšlení.

     Jdoucí pěšinami, lesy a trním v kraji domova mého, vzhlížící k národu svému jako národ sám…..a tak jsem i zemřel. Stejně jako ostatní.

     Jak se s tím vyrovná manželka a děti? Tchýně a spřízněná sorta pitomců s tím mít problém jistě nebude, jenže co děti. Měl jsem se jim věnovat více, snad i mít přátele raději, netočit se zády k mrakům známých, těm tolik cizím a v úprku nepřihlížet ráně padající níž, tam do zástupů prašivých? Byla jich celá řada. Avšak spokojenost rodiny nejpřednější je! Tisíce euro na kontě, v garáži auto. Zcela nový obývací pokoj, taky LCD televizor, plovoucí podlahy, krb, venkovní bazén, benzínová sekačka…jasně že je lepší než elektrická. Několik nesplacených pokut, rozjednaných schůzek…konec bezesných nocí, věčného dohadování se.

      Jsem dobrý i zlý. Všechno má svůj rub i líc.

     Takže to je konec. Nebo je něco po smrti? Laskavý pán nebo radikální stařec, který tě bude soudit a pak tě pošle do pekla, protože jsi jako skvrna v jeho očích, která bezvýznamně poletovala světem a po nocích snila o krásnějších věcech, o něž se nikdy nepokusila? Hlavně ať to není třeba komunista. I když…mohlo by to být ještě horší, kdyby byl láskou. Té by se jistě nelíbilo jak jsem žil. Přijmout jí tak k nějaké smlouvě, nebo alespoň k dohodě o smlouvě budoucí, by byl holý nesmysl. A taky v téhle branži…co bych jí asi tak nabídl? Kapek z rezavého kohoutku se nenapiješ. Nikdo nepoužíval teplou. Z výjimek se staly případy pro psychiatry a z psychiatrů se stávali psychopati, národem svým nepochopeni, opěvovaní i zatraceni. Pěkně přihřátá rodinka. Studená je dobrá. Stáčela se rovnou do sudů, protože se skleničkou by se nikdo nespokojil, živila úrodnou půdu pro kopretiny, peníze, útulný byt a sporťák...ani ten jsem si sebou nevzal. Nevzal jsem si vůbec nic. Jako by to bylo k ničemu. Co jsem měl sakra dělat? Nedělal jsem přece nic jiného než všichni ostatní. To bude argument! Nebo taky ne. To obelhávání své duše mě ničí. Takovou bolest jsem ještě nezažil, je nesnesitelná. Tak tu stojím jako blb a čekám na Boha…

     „Sestřičko.... děkuji mnohokrát.“ co jsem to řekl? Nejsem mrtev? Ležím tady na posteli jako lazar a zdraví mě sestra, která přinesla snídani. Já tady vychyluji, o konci přemýšlím…

     A vůbec, proč tady jsem na všechny ty přístroje napojen? Vypadá, že mám dost času o všem přemýšlet. Ale o čem? Rozuzlení je jasné. Kdo chce, ať se dál kudlou bodá rovnou do srdce….ať každý den umírá. Ráj máme na dosah ruky, ani nemusíme zemřít abychom ho poznali.

     Jdoucí pěšinami, lesy a trním v kraji domova mého, vzhlížící k pramenu nezkalenému, k touze jako k Bohu všudypřítomnému, činům dobrotivým s láskou….jsem i zemřel. Možná!

Bohemia sport centrum