Oslava v Paříži

Zajímá vás, jak slaví padesátiny francouzský majitel velké mezinárodní firmy? Na této slávě se sešli všichni ředitelové všech poboček s celými rodinami.

     O pozvání jsem se dozvěděl až poměrně na poslední chvíli. Táta o něm věděl už dříve, ale přání pana Jacques Moulena, aby s sebou ředitelé vzali i své rodiny, přišlo teprve ve čtvrtek. V pátek odpoledne jsme tedy začali balit. Na letiště jsme dojeli taxíkem, který pro nás přijel v sobotu poměrně brzo ráno.

     Na cestu letadlem jsem byl dost zvědavý, protože jsem letěl prvně. Z okýnka toho moc vidět nebylo, přestože jsem se zkoušel dívat dalekohledem. Přes sklo to není ono a v letadle se okýnka otvírat nesmí.

     Přistání v Paříži proběhlo vcelku poklidně. Ani jsem si neudědomil, kdy už jsme se dotkli přistávací dráhy. Na letišti nás čekal taxík, který nás odvezl do hotelu. Tam jsme se ubytovali a šli jsme na oběd. S výběrem jídla nám pomáhal táta, protože máma ani já francouzsky neumíme. Ale pochutnali jsme si, táta nám poradil dobře.

     Odpoledne byl čas na prohlídku města. Táta objednal taxíka a jeli jsme se podívat na Eifelovku. Na tu jsem byl hodně zvědavý. Byl z ní pěkný výhled, což mi vynahradilo zklamání z výhledu z letadla. Potom jsme ještě stihli prohlídku dvou galerií, jejichž jména si nepamatuju a i kdybych si je pamatoval, tak bych je stejně neuměl napsat.

     Taxík nás odvezl zpět do hotelu. Tady začínala od 19 hodin slavnostní oslava. Večeře byla společná a velmi bohatá. Měla pět chodů, takže jsem zdaleka všechno nedojedl. Nejlepší dobroty přišly bohužel až nakonec, kdy už jsme nemohl. Nějaké cukrovinky jsme si ale vzal s sebou na pokoj.

     Pan Moulen měl hodně gratulantů a dost darů. Při tom se seznamoval i s rodinami svých ředitelů. Táta mu o mě něco říkal, čemuž jsme nerozuměl. Mluvili ale o Intrenetu, což jsem porozuměl.

     Dětí v mém věku tu bylo víc, jenže jsme se s nima neuměl domluvit. Na Slovensku bohužel pan Moulen pobočku zatím nemá, i když se chystá ji založit. U nás je ještě pobočka v Brně, ale její ředitel má dceru, které je pět let, takže s ní moc kloudná řeč nebyla. Mají ještě syna, kterého jim hlídá babička, protože mu je teprve rok a nebrali ho s sebou.

     Další pobočky má firma v Německu, kde jsou tři, v Anglii, kde jsou také tři, pak zde byli ještě další dva ředitelé z Francie, jeden ze Švédska a jeden z Itálie. Letos se prý plánuje zřízení poboček v Rakousku, v Polsku, v Maďarsku a ve Španělskou. U nás by měla vzniknout ještě pobočka v Ostravě a v Plzni, to ale asi až ke konci roku nebo příští rok.

     V neděli oslava pokračovala. Dopoledne bylo promítání filmu z jednotlivých poboček. Chvíli jsem se díval a pak jsem se šel dívat do druhého sálu, kde promítali různé kreslené grotesky. Tam byla většina dětí, které filmy o pobočkách nebavily.

     Oběd byl opět společný a slavnostní. Po něm byla společná vyhlídková jízda Paříží. Jeli jsme patrovým autobusem, což bylo celkem super. Průvodce mluvil anglicky, ale táta nám to překládal.

     Večeří oficielní část oslavy končila. Zase bylo hodně chodů, ale v sálu jsme zůstali skoro až půlnoci. Hrála tu hudba, byly tu na stolech různé dobroty a každý se v různých hloučcích bavil o čem chtěl.

     V pondělí dopoledne jsme se ještě podívali do kanceláře pana Moulena a prohlédli jsme si jeho sekratariát a pařížskou pobočku. Potom jsme si zašli do hotelu na oběd, rychle jsme zabalili a spěchali jsme taxíkem na letiště. Letadlem jsme se pak vrátili domů. V Praze jsme přistáli až za tmy a taxíkem jsme jeli domů.