Můj literární vzor

Už od dětství jsem měl dost bujnou fantazii a lákalo mě to k tomu vymýšlet různé zápletky a psát povídky. Byl jsem ovlivněn nejrůznějšími autory, ale tím hlavním a konečným se stal Radek John a jeho Džínový svět.

     Nejdřív jsem psal nejrůznější povídky, z kterých se nic nedochovalo. Ani si neuvědomuju, kdo mě tenkrát ovlivňoval. Pak mě začaly ovlivňovat komediální žánry - Šimek s Grossmannem. Pod jeji vlivem jsem napsal povídku Bohatý chudák, na kterou byly velmi rozdílné názory. Tvořil jsem ji někdy v 11 nebo 12 letech. Sloh i jakási forma byla dosti dětsinské, přesto i s odstupem času v povídce někteří lidé nacházeli i jisté filosofické prvky. Pak jsem s jedním spolužákem složil i báseň a vznikly ještě další dvě povídky, které však byly úrovní o hodně slabší a ani se nezachovaly. To bylo tak někdy ve 13 až 14 letech.. Někdy v 15 až 16 letech jsem k těmto povídkám dopsal další povídky a udělal jsem z nich cyklus. Tento cyklu se potom umístil na 3. místě v soutěži na vysoké škole. Členovi poroty panu Simonidesovi se nejvíc libila poslední povídka nazvaná "Hodný chlapec". Opravdu byla propracovanější, neboť jejího hlavního hrdinu chlapce Mirečka jsem dlouho promýšlel, což bylo znát, protože byl jakýsi "hmotný".
     Přišlo období vážnější a delší tvorby. Z povídek jsem přešel na romány. A právě tady nastupuje vliv Radka Johna. Co mě velmi zaujalo byl styl psaní v 1. osobě jednotného čísla, tzv. "Ich forma". Pro mě jako hrozného detailistu to byl dar. V každé mojí povídce se totiž vždycky rozvinulo paralelně hned několik příběhů, až se to stávalo pro čtenáře neúnosné. Tento způsob psaní má tu výhodu, že vše musí projít myslí hlavního hrdiny a není možno tedy kombinovat tolik paralelních příběhů. V postatě je tato povídka ohraničena pouze jediným příběhem a to příběhem hlavního hrdiny, jehož role je zde zvýrazněna.
     Řílá se, že psát "Ich formou" je jednoduché. Těžko říct. Vše má své pro i proti. Mě ovlivnil Džínový svět tak, že jsem začal psát román Kamarádi a samozřejmě "Ich formou". A abych to neměl tak jednoduché, vybral jsem si záporného hrdinu. Neznám nic těžšího. Však si to zkuste představit. Záporný hrdina je nesympatický. Hrdina, který je ale popisován "Ich formou" ale nesympatický být nemůže. Vždyť jste to vlastně vy. Ztotožňuje se s ním autor, neboť děj vypráví jeho prostřednictvím, ale ztotožňují se s ním i čtenáři, kteří knihu čtou.
     Žádná reálná postava ale není ani čistě kladná ani čistě záporná. "Ich formou" nejde napsat čistě zápornou postavu. Každý špatný čin hlavního hrdiny si musíte vnitřně odůvodnit, protože nikdo nedělá věci s tím, že úmyslně škodí a škodí. Každý si své činy vnitřně zdůvodňuje, proč jsou správné, i když jsou to ty největší lumpárny. Každý zloděj si každou krádež odůvodní a ospravedlní. Vrah si také motiv své vraždy pro sebe ospravedlní. Takový hrdina zákonitě musí občas sklouzávat aspoň na chvíli do kladné pózy. Aspoň mě se to stávalo.
     Když člověk píše takový román a plně se do něj pohrouží, je to zajímavé. Psal jsem mezi Vánocemi a popisoval jsem konec prázdnina a můj hrdina se chystal na tábor. Najednou jsem si uvědomil, že si chvílema připadám jako v létě, přestože venku za okny byl sníh a mrzlo jen praštělo.
     "Kamarády" jsem zkoušel několikrát předělávat, ale nakonec jsem je odložil. Začal jsem psát jednodušší "Tuláky" a protože jsem byl nabažen objevené "Ich formy", přešel jsem na klasický styl psaní. K "Ich formě" jsme se pak vrátil při psaní Mstitelů.Jak v Tulácích tak v Mstitelích samozřejmě vliv Radka Jona zůstal. Na Džínový svět jsem narazil až na vysoké škole, kdy mi ho půjčil jeden spolužák. Byl jsem knihou velmi ovlivněn a sháněl jsem ji po antikvariátech, ale marně. Naštěstí vyšla znova a tak jsem si ji koupil rovnou dvakrát. Jednou jenom pro sebe, protože je to pro mě něco jako literární bible a jednou proto, abych ji mohl s klidem půjčovat na přečtení svým známým. Mít jeden exemplář, tak ho nedám z ruky. To bych tu knihu nepůjčil ani sám sobě. Prostě nikomu.
     Radek John v knize popisuje třídu gymnasistů. Děj je prokládaný deníky hlavního hrdiny někdy z 2. nebo 3. třídy, kdy byl krásně dětsky naivní, dále pak z 6. třídy, kdy z něj byl takový naivní rošťák a pak současností jeho středoškolských studií. Podle této knihy byl natočen i film "Jen si tak trochu písknout", který je složen z deníků z 6. třídy. Na tento film pak volně navazuje další film "Sněženky a machři", který už není podle knihy, ale je jakýmsi pokračováním, protože v tomto filmu jsou středoškoláci na horách.
     Kniha je sice o dětech a mládeži, ale určena je spíš mládeži a hlavně dospělým. Autor zde popisuje děti tak, jak se chovají, když si myslí, že je nevidí dospělí. To je velice zajímavá myšlenka, která mě zaujala. To umožňuje popisovat rošťárny v plné parádě. Je to úplně jiný styl psaní než například Jaroslav Foglar, kterého nemůžu v této souvislosti nevzpomenout. Někteří Foglarovi hrdinové jsou přece jenom trochu zidealizovaní. Ne všichni, ale někteří ano. Je to prostě poněkud jiný styl literatury. Někde mezi pak stojí Miloš Zapletal se svými knihami "Ostrov přátelství" a "Sedmička". Tady mě zase zaujala myšlenka hlavního hrdiny, který udělal klukovinu, která ale byla velmi nebezpečná. Vyděsil své kamarády a vedoucí, když předstíral, že se topí. Byl za to vyloučen z oddílu. Jenže ten oddíl ho vlastně odvedl od původní nudy a grázlovin a on se nechtěl nechat vyhodit. Nechtěl se vrátit k nudě a grázlovinám. Proto se na oddíl přilepil jako štenice až ho prostě za jeho vytrvalost vzali na milost a přijali ho zpět.
     Připouštím, že moji Mstitelé byli možná částečně ovlivněni i Zapletalem. Vždyť jejich hrdina také začíná jako záporný, ale ne tak výrazně, jako v Kamarádech. Tenhle hrdina není od začátku zlý, ale je trochu primadona, trochu nevyzrálý a hlavně hodně ctižádostivý. Je ale i hodně hravý. Díky tomu se ve Mstitelích vyvíjí tak, jak se vyvíjí.
     Samozřejmě oblíbených autorů mám hodně. Určitě mezi ně patří Karel Čapek. Přesto se ale mým literárním vzorem nestal. Je to tím, že mě bavilo a baví psát o dětech a tak jsem si vybíral vzory z řad autorů, kteří píší o této tématice. Z těchto autorů mě jako první nejvíc ovlivnil právě John svojí knihou ale i svými filmy. Tady bych chtěl zmínit i skvělý film "Jako zající", který je o dvou kamarádech. S Radkem Johnem jeho hrdinové stárnou. Po "Jako zajíci" bylo "Jen si tak trochu písknout", kde jsou hrdinové o něco starší. Ve "Sněženkách a machřích" se už z dětí stává mládež. A pak už píše a točí filmy o dospělých ale ještě i o mládeži. Vzpomeňme nezapomenutelný seriál "Třetí patro", který napsal společně s Ivo Pelantem (bohužel myslím nevyšlo knižně). Velmi působivý je i film "Proč?" Námět sice hrubý - řádění fanoušků Sparty při návratu z fotbalu ve vlaku. Psychologicky však detaelně a perfektně propracováno.
     Radek John sice mnoho knih nenapsal, je spíš publicistou a novinářem. Jeho knihy ale mají potřebnou kvalitu a rozhodně nepatří mezi ležáky. Jeho prvotina "Džínový svět" vyšla v prvním vydání nákladem asi 20.000 ks a byla hned beznadějně rozebrána. Druhé vydání vyšlo nákladem 60.000 kusů a šlo rovněž velmi na dračku. Byl to ale náklad rozumný, protože ještě po měsíci se kniha dala sehnat. Dalo to sice práci a shánění, ale v zastrčenějších knihkupectvích se při troše trpělivosti objevit dala.
     Knihu dnes budete shánět těžko. Vyšla v roce 1984 (tehdy vázaná stála 26,-- Kč). Takže šance ji někde sehnat je snad už jedině v antikvariátech. Pokud by jste na ni narazili, mohu ji vřele doporučit. Stojí to za čtení. Když píšu tento článek, tak si uvědomuju, že už jsem děj z velké části zapomněl. Takže asi začnu číst znovu. Bude to asi už potřetí. Nebo počtvrté?