Kobercová story

Jaké mohou být problémy s jedním kobercem, nečitelně napsaným číslem, nepopsanými zvonky a chybějícími vizitkami na dveřích?

     Legrace k životu určitě patří, a tak se s Vámi podělím o jednu předloňskou story, kterou jsem prožil společně s mým kamarádem z vysoké školy. Nastalo září a já byl těsně před nástupem do pátého ročníku pražského mat-fyzu (jedna z vysokých škol). Ubytovával jsem se na koleji a každoroční starosti s tím spojené (papírování, shánění věcí z kolejních úschoven, dotahování školních povinností, aj.) jsem doplňoval i návštěvou menzy. Tam totiž kromě jídla byla počítačova laboratoř s Internetem. Sice už byl několik let zaveden Internet přímo do některých pokojů, ale počítač potřebný k síťovému připojení, měl pouze můj spolubydlící, který tam ještě nebydlel. Návštěvě počítačové laboratoře jsme tehdy říkali "zapadnout do labu".

     Zapadnul jsem tedy do labu, abych si přečetl maily. Po pár týdnech, kdy jsem byl od sítě odstřihnutý, se jich tu pěkná řádka nashromáždila, takže jsem neměl moc náladu všechny číst, proto jsem si hodně vybíral (podle předmětu zprávy). Jeden mail mne zaujal. Napsal ho pan, říkejme mu Venca Vošoust, a měl zhruba následující znění:

     Date: 5 Sep 1999 12:19:02 +0200
     From: Venca Vošoust
    Reply-To: bazar-l@kolej.mff.cuni.cz
    To: ""bazar-l@kolej.mff.cuni.cz"" <bazar-l@kolej.mff.cuni.cz>
     Subject: D: koberec, zehlicku
    Chces hnedy koberec velikosti pokoje na koleji v Troji a jsi schopen si ho nejak odnest? Je tvuj. Domluvime se mailem. Daruji taky starsi funkcni typ zehlicky (myslim, ze ma i kropeni nebo tak neco).
     Venca

     On tu ještě nedávno také studoval, ale jelikož už na koleji nebydlí a koberec mu zjevně překáží, tak se ho chtěl zkrátka zbavit.

      No, koberec jsme sice na koleji měli, ale ten nepokrýval celý pokoj a nějaký větší by se určitě šiknul. Brzy jsem tedy zareagoval, že mám zájem. Pan Vošoust mi nechal na sebe svou adresu. Mně ovšem bylo jasné, že pro koberec nemohu jet sám, takže jsem čekal na svého spolubydlícího Michala, až konečně dorazí na kolej. Po dvou týdnech se tak stalo. Bylo mi jasné, že ho nebudu muset dvakrát přesvědčovat a vyrazili jsme.

     S panem Vošoustem jsme byli dohodnuti na devátou hodinu večerní. Psal mi, že koberec je hnědé barvy a že už ho má připravený na chodbě na odnos. Ulici a číslo popisné jsem měl napsané na zmuchlaném papírku v batohu. Jeli jsme autobusem, metrem a pak znovu autobusem. Za pomoci plánku jsme poměrně rychle nalezli kýženou ulici. Celkem cesta trvala asi hodinu.

     Podíval jsem se na papírek a přečetl číslo 763. Malinko mne znejistěla nečitelnost, s jakou jsem toto číslo "nadrbal" na papír (hlavně poslední cifru), ale jelikož podobné číslo v nejbližším okolí nebylo, usoudil jsem, že to je to ono. Bylo to ovšem na sídlišti v paneláku a byla už docela tma, takže jsme sotva viděli na zvonky. Ale Vošoustovi prostě nikde. To nás ovšem příliš nezviklalo, protože zhruba polovina zvonků nebyla vůbec popsána. Rozhodli jsme se, že tento osmipatrový dům projdeme odspoda nahoru a podíváme se na všechny popisky u dveří.

     Spodnější patra šla celkem hladce. Nájemníci totiž měli dveře řádně popsány a tak jsme mohli vždy popojít o dveře dál. V druhé polovině už to začalo být zajímavější. Na některých dveřích byla třeba tři jména a některé nebyly popsány vůbec. Usoudili jsme, že tu bydlí asi hodně studentů na podnájmu. Ačkoli pan Vošoust už nebyl student, tak nám to přesto dodalo ještě více naděje, že je všechno v pořádku, protože studentem nedávno byl a v takovýchto bytech by někde mohl bydlet.

     Byli jsme už v šestém patře, a stále nic. V sedmém patře už jsme si říkali: "Tak teď už snad!", ale ani tam jsme pana Vošousta neobjevili. Pomalu stoupající nervozitu vystřídala veliká úleva. V mezipatře před osmým patrem jsme nemohli přehlédnout veliký a těžký koberec. Barva sice nebyla v tom temnu vidět, ale oběma se nám celkem znatelně unavilo, že naše cesta nebyla zbytečná. Došli jsme tedy do osmého patra. Pana Vošousta jsme však k našemu překvapení na žádné popisce nenašli. V těchto posledních dvou patrech bylo ovšem pár nepopsaných bytů a i u těch některých popsaných ten nápis nevypadal příliš věrohodně, protože byl třeba způli strhlý a tak tam mohl klidně bydlet i náš pan Vošoust.

     Obzvonili jsme tedy obě patra. Bylo nám otevřeno pouze v polovině případech, ovšem s negativní pořízenou. Ba co víc, pana Vošousta ani nikdo neznal. Řekli jsme si, že je to přeci normální, když tu jsou většinou nějací studenti, že se vzájemně nemusí znát. Chvilinku jsme ještě čekali, ale když ani čtvrthodinu po dohodnuté době pan Vošoust nepřicházel, usoudili jsme, že ten koberec nám tu prostě nachystal, jak psal, a že si ho můžeme vzít.

     Čapli jsme koberec a vyrazili jsme. Na výtah jsme mohli zapomenout, protože koberec byl natolik veliký, že jsme s ním s velikými obtížemi mohli projít skrze patra. Vždy jsme museli dávat veliký pozor, abychom jeho konci nezavadili o nějaké světlo, dveře nebo zvonek. Byla to docela legrace. Smáli jsme se i tak trochu tomu, že jsme docela oprsklí, vzít si takhle koberec, ale když to bylo všechno dohodnuté a navíc jsem se dozvěděl, že Michal si Vencu Vošousta ještě ze školy pamatuje, tak jsme věděli, že si to můžeme dovolit a že to panu Vošoustovi určitě nebude vadit.

     Konečně jsme dorazili do přízemí. Byli jsme po tom artistickém výkonu náležitě unaveni. Museli jsme si i předtím párkrát odpočinout. Pak už jsme mohli vzít koberec na ramena a vyrazit na zastávku, která byla odtud asi 250 metrů. S radostí a pocitem dobře vykonané práce jsme koberec položili na zastávce. Byl už poměrně večer a intervaly autobusů byly asi desetiminutové. Alespoň jsme si oddechli. Domnělým vrcholem naší výpravy bylo, když jsme pana Vošousta viděli vystoupit z autobusu z opačné strany. Já ho tedy znal jenom po mailu, ale Michal ho bezpečně poznal. Vyšel mu vstříc. Pan Vošoust nás ujistil, že je všechno v pořádku. Ptali jsme se ho ještě, jestli ten koberec je ten on, a on řekl, že jo. Tím nás oba definitivně uklidnil.

     Autobus měl přijet asi za dvě minuty. Prohodili jsme s panem Vošoustem (spíše budu psát Vencou) ještě pár přátelských slov. Popisovali jsme mu náš zážitek, včetně náročného hledání a cirkusového sestupu z nejvyššího podlaží dolu. Náhle se odmlčel. Bylo vidět, že autobus už se blíží, když nám Venca řekl, že zvonek má popsaný velmi dobře a kromě toho bydlí v druhém patře. Ztuhly nám rysy. Podíval se ještě jednou na koberec a prohlásil, že to není ten jeho.

     Dobu jsme se smáli a nemohli nic říci ani udělat. Pak nás ale humor trochu přešel. Bylo nám totiž jasné, že musíme čtvrt kilometru zase s kobercem zpátky a hlavně těch sedm pater nahoru! Nemluvě o tom, že by nás mohl jeho vlastník potkat a mohlo by být hodně zle. Od uchechtaného Venci jsme se ještě dozvěděli, že nebydlí v domě čp. 763, ale 768. Ona ta trojka a osmička si mohou být docela podobné, zvlášť když to člověk nadrbe takovým stylem, jakým jsem to udělal já.

     Co se dalo dělat? Koberec na ramena a vyrazili jsme. Cestou jsme nešetřili všelijakými fórky k naší příhodě i možným scénářům, kdybychom třeba zrovna potkali majitele. Co když už je po koberci sháňka? Už mohou být obě patra naruby a probíhat zpovídání, jestli tu někdo neviděl nějaké lidi s kobercem. Přeci jenom jsme byli pro každého, koho jsme potkali, určitě nepřehlédnutelní. O to těžší byla pro nás cesta vzhůru. Nemohli jsme si dovolit příliš hlučet, jako předtím. Ale zkuste si to s tak dlouhým kobercem, když jsme se museli neustále dohadovat, kdo zahne kam, abychom o nic nezavadili. K tomu jsme ještě občas vyprskli smíchy. Po třech patrech jsme se ale naučili styl, jak dlouhý koberec v tomto paneláku přenášet. Sotva nám to asi bude někdy platné.

     Úplně vyřízení a zpocení jsme došli do mezipatra pod osmým podlažím. Řádně jsme si oddechli. Nikoho jsme nepotkali a po chodbě jsme šli celou dobu raději po tmě. Zapadli jsme co nejrychleji do výtahu a zmáčkli Péčko. Neubránili jsme se hlasitému smíchu. Z baráku jsme co nejrychleji vypadli a o kus jinde bez problémů vyhledali Vencův vchod. Zvonek měl výrazně popsaný už před vchodem. Celý vysmátý nám po tom v druhém patře otevřel a pomohl nám s kobercem až ven. Tento byl o poznání kratší (v celkové délce, nikoli v délce role) a tím pádem byl i daleko lehčí. Ještě venku nám říkal, že to stihl říci manželce a ta se mohlo smíchy přetrhnout. V pohodě jsme dorazili na zastávku. S kobercem jsme pak sice ještě trochu zápasili v autobuse i v metru. Problémy byly především v jeho těžko proveditelném přenášení přes všelijaké vchody a východy (na záchody jsme nemuseli) a v jeho uložení (zabíral hodně místa), ale s tím už jsme si hravě poradili.

     Na kolej jsme dorazili v pokročilou hodinu, takže jsme celí vysmátí i vyčerpání museli svým přátelům líčit zážitky až další den. Společně jsme se pobavili a uznali, že přeci jenom ten koberec až tak zadarmo nebyl. Na tuto kobercovou story bych už býval dávno zapomněl, ale nedávno jsem musel řešit, co mám s kobercem dělat, když už v Praze na koleji nejsem. Usoudil jsem, že bude nejlepší ho někomu věnovat, tak jsem ho nabídl svým kamarádům, kteří tam ještě bydlí. Ti měli také do té doby malý koberec, tak se jim tento teď náramně hodí. Akorát k němu přišli pěkně lacino, rošťáci, ale budiž jim přáno. Však se také někdy zapotí :-).

     I já uvítám Vaše humorné životní historky a můžeme se bavit všichni společně. Přiměřeně rozumná sranda na autorův účet může poveselit jistě mnohé z nás.