Výstup

Četli jste se zájmem Pohádku a Pohádku1? Jste zvědavi, jak vše dopadlo? Přinášíme vám pokračování tohoto psychologického příběhu.

     Je krásný podzimní den, ale zde u nástupu cesty na skalní masiv nazvaný Milenci, je chlad a stín. Výstup začíná ve vnitřních komínech a spárách.

     Poslední kontrola úvazků, lana, smyček, karabin a jdem na to. Pravidelně se střídeme s Jirkou ve vyvádění výstupu. Komíny ani spáry se nám moc nelíbí, ale ta věž za to stojí . Varovali nás sice, že to je dřina, ale tohle jsme nečekali. Konečně máme poslední délku za sebou. Odření, unavení, ale šťastní, sedíme na vytouženém vrcholku. Za zády máme plechovou státní vlajku a před sebou nádherný pohled na adršpašké skalní město, které nám leží u nohou.

     Mlčky si podáváme ruce a usmíváme se na sebe. Ani jeden z nás nechce pustit ruku toho druhého. Oba cítíme to zvláštní napětí, které je mezi námi. Ještě stále nic neříkáme, ale v skrytu duše již vím, že dnes je konečně DEN, kdy najdu odvahu vyřknout to, co jsem dosud přísně tajil. Než však stačím promluvit, bere mě Jirka okolo ramen a tiskne mě k sobě. Je dál ticho, jen začínám mít rozmazaný pohled na okolní krajinu. Náhle jsou pryč ty dny a týdny nejistoty a strachu z prozrazení a případného nepochopení a výsměchu. Pokládám nesměle hlavu na Jirkovo rameno a hlavou mi víří kolotoč myšlenek na uplynulý rok. Co vše se nemuselo stát, co se naopak stát mohlo. Ale co, vždyť konečně je tu se mnou ON, můj nejlepší kamarád. Vlastně už ne jen kamarád. Kolikrát jsem tohle viděl v noci ve svých snech....

     Dnes již nedokážu odhadnout, jak dlouho jsme tam seděli, drželi se za ruce a s přihmouřenýma očima hleděli střídavě na sebe a na oblohu s kroužícím kánětem nad námi. Slaňovat jsme museli na dvakrát a u kruhu se nám oběma motali ruce a tak jsme na pevné zemi stáli až za šera. Vlak, kterým jsme měli přijet domů, nám ujel a tak návrat dalším vlakem znamenal "slušný" průšvih doma.

     Co ještě dodat? Snad jen, že jsme si oba za pozdní večerní návrat domů vysloužili trest v podobě domácího vězení. Ale mohlo nám ten večer cokoli zkazit náladu?! A pak je tu přece Internet a Xko. Tak Jirko, ahoj v naší A! 13-17 .

     Věnováno Péťovi do daleké Francie.