Janova cesta

Janova cesta je pokračováním pohádky z minule, která vám popíše třetí cestu - Janovu.

     Jan stál před chaloupkou a mračil se. Vůbec se mu nelíbila představa, že se bude trmácet po cestách necestách. Vzpomněl si na ptáčka, který je dovedl k chaloupce. Vrátil se k dubu a čekal až měsíc vystoupí na své cestě až na vrchol.

     Byla půlnoc, ptáček zacvrlikal a Jan se vzbudil. Ptáček si sedl na větev a promluvil:Chceš-li najít krásku tu, jdi na slunce západ stranu, uvidíš tam pustou zemi, která volá po rostlinách, životu. Pomoz zemi a budeš blíže dívce své. Ještě pírko dám ti, abys zavolati mohl, až nebudeš si vědět rady.  Jen domluvil, už ho Jan nikde neviděl, ale u nohou mu ležel malý váček.Otevřel ho. Uviděl různá semínka.“

     Jan se vydal na západ, prošel okraj Černého lesa, přebrodil Zpěněnou říčku, minul Modré opatství a ocitl se  u Jiskřivého potoka. Pár rostlin u břehu, ale dál se rozprostíraly širé pískové pláně. Jan šel kousek podél potoka, dotěrný písek ho donutil k návrat k potoku. Rozhodl se zasít semínka. Nevěděl jak. Přemýšlel, uvažoval, ale nikdy nic podobného nedělal. Vzpomněl si na pírko. Vytáhl ho, promnul mezi prsty a tu zaslechl radu: “Začni od rostlin dále do písku. Dej semínko do země, třikrát denně ho zalévej a chraň před poledními paprsky. Až ti rostliny vyrostou k pasu zavolej mě znovu.“ Hlas umlkl. Jan zasel semínka, celé dny nosil vodu a pro pučící rostlinky budoval ochranné stříšky, které zvětšoval s výškou rostliny. Jako stříšku použil své košile.Když byly rostliny dostatečně vysoké, zavolal ptáčka. Ten se zálibně rozhlédl a řekl: “Nyní si pomůže příroda sama, ty však musíš jít dál. Půjdeš k moři a přeplavíš se na bárce. Na ostrově najdeš rybáře a ten ti rád pomůže.“ Ptáček odlétl.

      Jan šel podél potoka. Dorazil k moři. Našel veslici a přeplavil se k nedalekému ostrovu – Zemi ostrovů. Přistál u domku rybáře, který jako by čekal řekl: “Princezna hledá svůj medailónek. Kdo jej najde a splní dvě přání bude jejím mužem.“ Jan poděkoval a vyrazil do zámku. Princezna Viana byla krásná jako obrázek. Jan jí dal medailónek a získal zadání dvou úkolů: “Najdi pírko ptáčka, který mluví jen v noci a chyť takovou rybu, kterou jsem ještě neviděla. Na splnění úkolů máš sedm dní.“ Princ Jan se vrátil k rybáři a poprosil ho o pomoc s chytáním zvláštní ryby. Rybář byl rád, že někdo o jeho pomoc stojí a mile rád souhlasil. Tři dny chodili k moři a lovili. Čtvrtého dne vylovil Jan zvláštní flekatou placku. Rybář tuto rybu nikdy neviděl. Jan ji naložil na vozík a vydal se do zámku. Princezna Viana si rybu prohlédla a byla spokojená. Poté vyndal Jan z kapsy pírko a dal jí ho.

      „Můj úkol jsi splnil. Odejdu s tebou do tvého domu.“ Jak řekla tak se také stalo. Jan přivesloval do Pusté země a podél Jiskřivého potoka postupovali dál.

     U místa, kde Jan zasadil rostliny, čekal kočár tažený čtyřspřežím. Lokaj se uklonil a řekl, “Jan je vládcem Pusté země, nasedněte a já vás odvezu do vašeho zámku.“ Moudře spolu vládli, zem zvelebovali a pískové duny postupně zakryly stromy a keře. Jan vyslal do Země Jasného měsíce posla, aby se bratři o něj nestrachovali.