Dejte šanci dětem ulice

Celosvětovým problémem jsou děti a mládež žijící na ulici. Dostávají se sem díky neshodám s rodiči, útěkem z dětských domovů či z rozvrácených rodin. Pokud se včas nesetkají s pomocnou rukou, tak žebrají, pokoušejí se krást, stanou se oběťmi komerčně sexuálního zneužívání a beznadějně migrují za snem lepšího živobytí…

     Zatímco v jiných státech Evropy existuje účinný systém spolupráce státních i nevládních institucí na pomoc těmto dětem a mládeži, u nás se úřady k tomuto problému staví vlažně. A tak jediný záchytný bod pro bezprizorní mládež bez domova v ČR je sdružení Projekt Šance, které nejenže se snaží každodenně pomáhat přímo v ulicích města, ale jako první v Evropě staví svůj DŮM ŠANCE. Tedy vzdělávací a resocializační centrum, kde by mládež získala běžné sociální návyky, našla smysl života a díky tomu se začlenila do společnosti.
Projekt Šance se především v osobě zakladatele Lászlo Sümegha snaží od roku 1995 systematicky a ve spolupráci s odborníky pomáhat mladým lidem, kteří se z různých důvodů ocitli na ulici. Ačkoli oficiální statistiky uvádějí téměř nulový stav v otázce  klientů PROJEKTU ŠANCE u nás, realita je jiná. Až 70 % případů tvoří mládež, jež opustila dětské domovy. Právě oni přicházejí do společnosti naprosto sociálně dezorientováni, s komunikačními problémy – prohlubujícími se úměrně s délkou pobytu mimo domov. Snadno se ocitají v kriminálních pokušeních a zdravotních rizicích. A právě potřeba resocializace je hlavním cílem programu Alternativního vzdělávání, připraveného pro budoucí Dům Šance.

     Dům Šance je momentálně jednopodlažní objekt v Nepomucké ulici na Praze 5. Po nutné rekonstrukci by měl přivítat klienty Projektu Šance, kteří zde najdou odpovídající zázemí pro zmíněnou dlouhodobou terapii. V plánu je zřízení rukodělných dílen (mj. truhlářská a keramická), učeben pro jazykovou výuku a práci s počítačem, dále prostory pro muzikoterapii, dramaterapii, arteterapii a psychoterapii odborně školených psychoterapeutů. Kromě hygienického zázemí počítá dále i se zahradou a zvířaty. „Naše klientela je naivní a infantilní, hodně fluktuuje. V zimě za námi chodí a prosí o práci a bydlení, a v létě je to už nenutí. Když budou v programu alternativního vzdělávání, budou mít zajištěné základní sociální potřeby – práci, bydlení, jídlo. Když to vzdají, o všechny výhody přijdou. Ale ten program budou mít stále na dosah, mají možnost volby,“ uvádí László Sümegh.
Budování Domu Šance podporuje celá řada institucí i osobností veřejného a kulturního života. Patronkami jsou Marta Kubišová, Marie Rottrová a Táňa Fischerová.

     O PROJEKTU ŠANCE

     Projekt Šance je první preventivní a humanitární program pro komerčně sexuálně zneužívané děti a mládež žijící na ulici v ČR, který vznikl v roce 1995. Jeho zakladatelem a hlavním představitelem je streetworker László Sümegh. V roce 1998 se díky pochopení představitelů Městské části Prahy 1 podařilo otevřít komunitní centrum ve Smečkách 28. Jedná se o místnost se sociálním zařízením o rozloze 28 m2.

     Klienti centra se scházejí 2x týdně – v úterý (14.00–18.00) a ve čtvrtek (12.00–16.00) a sami se podílejí na programu centra. Běžnou součástí komunity je pravidelné sledování videa a televizních novin, pravidelně se rovněž podává jídlo.

     Čtvrteční komunita se zpravidla věnuje artedílně, hudbě, plavání nebo výletům… Jedním z dalších pravidelných programů je host měsíce. Vedle lékařů (venerolog, sexuolog, psychiatr…) nebo zástupců z ministerstva vnitra – odboru prevence kriminality to jsou také známé osobnosti. Mj. Projekt Šance navštívili: Zdeněk Troška, Vlastimil Harapes, Táňa Fischerová, Petr Janda, Michal David, Petr Muk, Olga Sommerová nebo Petr Novotný… Pravidelně klienti navštěvují odborná zdravotnická zařízení, jsou testováni na žloutenku a na jiném pracovišti na protilátky HIV/AIDS.

     Klientům je k dispozici hygienické zázemí. Díky sponzorské podpoře jsou v centru k dispozici kartáčky na zuby, pasta, mýdlo, šampon, krémy a břitvy na holení nebo papírové kapesníčky, pro děvčata rovněž hygienické vložky a pro kluky zdravotnický preventivní materiál.
Klienti si mohou během komunity vyprat, vysušit prádlo nebo vyžehlit, pokud to umí. Díky veřejnosti existuje dostatek náhradního oblečení. Sponzoři ve spolupráci s MČ Prahy 2 a Prahy 1 zajistili pro klienty i přípravky proti bolestem hlavy, nachlazení a pro dívky těhotenské testy.
Klientům jsou k dispozici letáky s aktualizovanými informacemi o práci a ubytování. Při hledání práce nebo ubytování mají klienti zpravidla podporu některého z asistentů. Koordinátor László Sümegh má mj. vzdělání v oboru psychoterapie a poskytuje klientům psycho-sociální pomoc.

      Centrum je klientům k dispozici v nutných případech a dále na Vánoce (každého 24. prosince se slaví Štědrý večer od 14.00 do 22.00).

     Během komunitního dne navštíví centrum cca 30 klientů.
Dům Šance se bude věnovat dlouhodobému Programu alternativního vzdělávání, jehož cílem je resocializace komerčně sexuálně zneužívaných dětí a mládeže v ČR.
Více informací na www.sance.info

NIKDY SE NEVRACEJTE TAM, KDE VÁM UBLÍŽILI!
Rozhovor s Lászlem Sümeghem
prvním streetworkerem pro komerčně sexuálně zneužívanou mládež žijící na ulici…

     Bezprizorní mládeži se věnujete skoro deset let – můžete říct, jak a jestli se změnil vztah kompetentních orgánů k tomuto problému?

     Bohužel se posilují represivní preventivní opatření, čímž se situace pro naši práci značně komplikuje. Místa výskytu „dětí ulice“ jsou cíleně navštěvována policií,  takže mládež se rozprchla po celém centru Prahy a není separována tak jako před lety. Začala se mísit s bezdomovci, drogově závislými, vrahy, různými kriminálníky – jednoduše řečeno s lidmi, kteří žijí na okraji společnosti. To prohlubuje pocit beznaděje. A protože je tato mládež naivní, velmi snadno se vlivem těchto lidí kriminalizuje. Pak už se samozřejmě nejedná o děti a mládež na ulici, ale o kriminálníky. Statisticky pak naše klientela vlastně  neexistuje. Policejní zpráva zaznamenává případ komerčního zneužívání dětí na ulici zhruba 2x do roka, což samozřejmě neodpovídá realitě.

     Odkud se berou tyto děti ulice?

     Ze 70 % jsou to děti z dětských domovů a rozvrácených rodin.

     Váš projekt Domu Šance má poměrně jasnou koncepci co do obsahu činnosti i cíle, co všechno mu tedy chybí k realizaci?

     Než se dům postaví, než se v něm rozběhnou všechny ty terapeutické, výchovné, resocializační programy, zkrátka než začne naplno fungovat, tak by nám hodně pomohl správný přístup úřadů. Měly by nechat dětem a mládeži na ulici životní prostor, aby na sebe mohly samoočistně působit. Většina z nich nechce takhle žít dlouho, přestože jsou naivní, infantilní až jednodušší. Ale když jsou díky represivním preventivním opatřením zahnáni mezi drogově závislé, kriminálníky… je velká pravděpodobnost, že se tato mládež dostane do vězení. Policie jejich dopadením vykáže činnost a daňoví poplatníci to zaplatí. Jeden člověk ve vězení stojí stát cca 15 000 Kč na měsíc, a jaký resocializační efekt vlastně vězení má? Úřady by si měly uvědomit, co je pro stát výhodnější. Znamená to ale uznat naši práci a nechat nás s těmito lidmi pracovat.

     Kdo všechno Vám pomáhá?

     Z institucí to jsou především Městské části Prahy 1, 2, 5 a dále Ministerstvo zdravotnictví a Národní komise boje proti AIDS, Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, Evropská unie, GAIN se sídlem v USA – to je celosvětová informační síť. Pak je to celá řada fajn lidí – hlavně to jsou umělci, ale i lidi z různých firem, vědeckých ústavů a škol. Chodí nás navštěvovat do PŠ streetcentra ve Smečkách nebo se podílejí na našich beneficích.

      Jakou odhadujete úspěšnost v procesu resocializace vašich klientů?

     Návratnost do společnosti by byla větší, kdyby komunita mohla žít v tzv. alternativních rodinách, skupinách    6–12 lidí (jako to bylo před lety), které se na ulici přirozeně vytváří. Působí dovnitř samoočistně, např. mezi sebe nepustí drogově závislé apod. Její členové vědí, že nechtějí na ulici zůstat. Ze 100 lidí jsou to 3–4. Úspěšnost je zaručená, když se nám podaří zajistit jim ubytování a práci mimo Prahu. Tím je vytrhneme ze zážitků předchozího negativního života. Holky jsou v tom transparentnější, přijdou se pochlubit.

     Můžete uvést nějaký dobrý příklad?

     Určitě. Sedmnáctiletá dívka – odešla z rozvrácené rodiny a ujali se jí pasáci. To je klasická situace. Při sexu se zákazníkem se rozplakala a vyprávěla mu svůj příběh a on jí pomohl dostat se z jejich vlivu. Pak žila asi 3 roky na hlavním nádraží a vždycky si potřebovala hlavně povídat. Pak jsem ji seznámil s jedním z klientů našeho centra a našel jim brigádu mimo Prahu. Trhali borůvky. Měli štěstí a našli tam svůj domov. Pro sebe i dítě…

      Jaká je situace v této otázce v jiných evropských zemích?

     Například Němci nebo liberální Holanďané nechávají těmto dětem životní prostor. Úřady s nevládními organizacemi spolupracují a streetworkeři terén cíleně navštěvují. Je pro ně opravdu důležitý, protože jim to dává pocit, že vůbec někam patří. Po určité době si můžou zvolit – chodník, nebo se pokusit o jinou životní variantu.

Na ulici, na okraji společnosti, bez rodiny, bezprizorní,
žijí děti a mladí lidé, opuštěni, sami.
Snažíme se jim pomáhat! Pomozte nám v tom!

      „To přece není problém, aby si našli třeba brigádu,“ řekl jeden obchodní ředitel úspěšné reklamní společnosti, ale právě v tom se mýlil. Když Vás do 18 let vychovává dětský domov a potom ulice, máte úplně jiné názory na život a daleko jednodušší věci Vám mohou dělat velký problém. „Chtěl bych koupit namazaný chléb,“ říkal ten kluk prodavačce, a několikrát to musel zopakovat, aby pochopila, že to není legrace, že to myslí vážně. Prostě nevěděl, že namazaný chléb se neprodává…

      „Jirku jsem poznal minulou zimu, ležel na lavičce v parku. Otec ho vyhodil z domu, když mu bylo patnáct, matka se k němu neznala od narození. Protloukal se, jak se dalo, ale skončil na ulici. Z čeho dnes žije? V jeho věku, bez vzdělání a sociálních návyků to nemá jednoduché. Jsou však lidé, kteří jsou ochotni mu zaplatit. Platí mu za jeho mládí… Proč to dělá? Aby neměl hlad! V sedmnácti byl pozitivní na žloutenku typu B i C. Dnes umírá. Snažil jsem se mu pomáhat, jak se dalo. Přesvědčoval jsem ho o tom, že po sobě nesmí nechat šlapat, že stojí za to žít, že život není jen nádraží, hlad a nepřátelství. Asi i vinou našeho nedostatečného zázemí, které mu nemohlo nabídnout víc než rady, zmizel…“

       Z vyprávění László Sümegha, streetworkera a sociálního pracovníka, který se snaží těmto lidem v rámci Projektu Šance pomáhat od roku 1995, je zřejmé, že Jirka není sám.

      Je mnoho dalších dětských bolestí, slz, které mají svou kolébku v rozvrácených a nefunkčních rodinách, dětských domovech, kde jsou naše zapomenuté děti nuceny vyrůstat. Není čas na city, pohlazení a lásku.

      Právě pro ně se snaží Projekt Šance vybudovat Dům Šance, kde těmto mladým lidem budeme moci pomáhat. Existujeme od roku 1995 a naše prostory jsou už dlouhodobě kapacitně nedostatečné. Jirkovi a jemu podobným bychom chtěli nabídnout Šanci, možnost nalézt v životě lepší uplatnění. Za pomoci alternativního vzdělávání chceme, aby získali běžné sociální návyky, aby se mohli uplatnit ve společnosti a získat trvalé zázemí. Dnes je jejich každodenní realitou hrůza a špína ulice, pocit beznaděje, bezprizornost, šeď. Když nám pomůžete vybudovat pro Jirku a celou řadu dalších dům, kde dostanou šanci, vytvoříte spolu s námi pro naše české děti Dům Šance.

      Komisaři Evropské unie, kteří dlouhodobě monitorovali práci Projektu Šance, napsali:

… s budováním podobných institucí mají veřejné služby často problémy. Mnohému by se návštěvou Prahy a Projektu Šance naučili.

… Projekt Šance je mezi projekty, které jsme navštívili, výjimečný. László Sümegh je neústupný skromný muž, který věnuje svůj život lidem z nejtemnějších koutů velkoměst.

      V roce 2001 byl PROJEKT ŠANCE oceněn nadacemi VIA, CIVILIA a NROS cenou Prorok 2000 za práci v sociální a humanitární oblasti.

       Pokud byste si chtěli alespoň trochu představit, jak to u nás funguje, dovolíme si odcitovat část článku, jenž vyšel v nedávné době v MF plus, který na základě svých dojmů napsala redaktorka časopisu – Radka Chromovská.

     Název odstavce: Fenomenální László
„Tyhle kluky sem dostala nouze. Měli většinou těžké dětství, rodiče je vyhodili, anebo jsou z ústavu. Všichni na ně kašlou a nikdo se o ně nestará – nemají nic než sami sebe... a v Praze je spousta úchylů, které tohle zajímá. Těm klukům se musí pomoct.“ Čtyřicetiletý László Sümegh je impozantní postava. Táta-máma kluků, „co potřebujou pomoct“, bohémský streetworker a šéf Projektu Šance, který má v programu pomoc dětem v nouzi. Počíná si víc než skvěle. Klukům na ulici dělá první pomoc, vysvětluje, poslouchá, nadává, těší, chrání, vyčítá, vaří, pere, telefonuje, shání, nadává úředníkům a běhá od jednoho k druhému a strachuje se, aby se jim nic špatného nestalo…

     Vážená paní, vážený pane.
Pokud Vám není osud těchto „dětí“ lhostejný, prosíme Vás, pomozte nám. Dům Šance je ojedinělý projekt, který bude existovat nejspíš jen v srdci Evropy. Naším „posláním“ je pomáhat, a Dům Šance k tomu bude nejlepší možnou cestou. Potřebujeme ale pomoc při realizaci Domu Šance, a tak Vás laskavě prosíme o uvážení naší prosby.
Prosíme Vás, pomozte nám a DEJTE ŠANCI DĚTEM ULICE!

I Vašich 20 korun rozhodne!

účet číslo: 51 – 16 03 95 02 37 / 0100