Mstitelé - 28. kapitola

Prázdniny pokračují. Martin je týden u strýce, ke kterému se mu nejdříve nechtělo, ale nakonec se mu nechce dotamtud. Vesničtí kluci ho nejprve, jako měststkého kluka, moc přátelsky nepřijali, ale Martin je brzy přesvědčil, že není žádnej mazánek a tak se s kluky brzy skamarádil.

     Boris s Ivanem odešli spát asi v jednu hodinu. Já s velkými kluky jsem tu vydržel až do dvou. Pak jsme zalili oheň a šli spát. Ráno mě čekalo nepříjemné vstávání. Věci jsem měl už zabalené a stan tu zůstane, protože v něm bude ještě týden spát Pepík. Táta mě dal věci do auta. Potom mě ani nechtěl budit, že mě přenese do auta spícího, ale já se vzbudil. Tak jsem si vlezl do auta, táta mě tam dal spacák a já se natáhl na zadní sedadla a spal jsem dál. Vyrazili jsme k strýci Tondovi. Spal jsem ještě asi dvě hodiny. Pak jsem se probudil. Máma mi dala housky se šunkou a kakao. Nasnídal jsem se.

     K strýcovi to bylo ještě dalek, tak táta na chvíli zastavil. Stihl jsem si zacvičit, takže nebudu mít v Modrém životě další bílé místo. Za cvičení už jedno mám, to je z toho dne, kdy jsem byl unesený.

      Na strýce Tondu zatím moc dobré vzpomínky nemám. Byli jsme s ním společně v Anglii. Táta s mámou tam měli přijet později. Jel jsem se strýcem a Tondou. Tonda seděl vzadu a spal a já dřímal vedle něho. Jeli jsme dlouho. Strejda zastavil a šel se protáhnout. Vzbudil jsem se a odskočil jsem si ho křoví. Když jsem se vrátil, strejda ani auto tam nebylo. Nevšimli si, že jsem vystoupil a ujeli mi. Tak jsem si sedl na kraj parkoviště a čekal jsem, až se pro mě vrátí. Uplynulo půl dne a strejda se pořád nevracel. Měl jsem hlad. Bál jsem se někam odejít, kdyby se vrátili, aby zase neodjeli.

     Začalo se stmívat a strejda nikde. Šel jsem k nedalekým domům, kde jsem se snažil si vyprosit něco k jídlu. Jenže mi nikdo nerozuměl a tak mi nic nedali. Zalezl jsem pod malou stříšku a tam jsem usnul. Vzbudil jsem se a měl jsem hrozný hlad. Zase jsem zkoušel si vyprosit něco k jídlu, ale neuspěl jsem. Vydal jsem se k městečku. Došel jsem tam asi po třech hodinách. V zahradě jsem uviděl krásná jablka. Nevydržel jsem to, přelezl jsem plot, vylezl jsem na strom a začal jsem jíst jablka. Snědl jsem jich asi pět a objevil se kluk. Byl asi o dva roky starší než já. Něco na mě hulákal. Když jsem slezl, tak mě napadl, takže jsem se s ním začal prát. Spíš jsem se bránil a snažil jsem se utéct. Tak jsme se přesunuli o kus dál. Kluka jsem si při rvačce přehodil a on se praštil hlavou o obrubník. Hlavu si rozbil. Přiběhl jeho táta, chytl mě a odvedl mě na policii. Tam mi nerozuměli a já jim taky ne. Nakonec sehnali tlumočníka. Tak jsem jim řekl, jak to bylo. Moc mi ale asi nevěřili. Aspoň mi ale dali najíst. Pak mě zavřeli do cely. Tam jsem byl asi tři dny než našli tátu. Od Čechů z velvyslanectví jsme se dozvěděli, že půjdu před soud. Podle anglických zákonů mě můžou soudit i když mi ještě nebylo ani patnáct. Odsoudili mě k roku vězení. Nejhorší bylo, že jsem tam skoro nikomu nerozuměl a byl jsem odkázaný na to, co mi řekl tlumočník. Když mi řekl rozsudek, tak jsem se rozbrečel. Děsilo mě, že tu mám být rok zavřený, rok nevidět mámu ani tátu a rok být mezi lidmi, který nerozumím.

     Odvedli mě do cely. Pořád jsem brečel. Nejdříve jsem ani nejedl. Pak jsem dostal hlad, takže jsem jedl, ale brečet jsem nepřestal. Na chvíli ke mě pustili tátu. Říkal mi, že právník se snaží, aby mě pustili domů. Nevyšlo ani to, aby mě předali do naší republiky. Někdy dělají, že odsouzený si to může odsedět ve své zemi. Jenže podle našich zákonů jsem do vězení nemohl. Poslední šancí bylo požádat o milost královnu. To táta udělal. Nejdřív se mnou mluvil nějaký anglický psycholog. Moc se toho ale ode mě nedozvěděl, protože jsem pořád brečel a tlumočník mi špatně rozuměl.

     Královna mě chtěla vidět. Brečel jsem i u ní. Nechala si to ode mne vyprávět, ale tlumočník mi zase moc nerozuměl, protože jsem pořád brečel. Královna si mě nakonec vzala na klín. Díval jsem se jí hrozně moc prosebně do očí. Byla to moje poslední šance. Pohladila mě po vlasech a řekla: "Giv him bek tu his mad."

     Nerozuměl jsem jí. Tlumočník mi řekl, že mi dala milost. Poděkoval jsem jí. Tlumočník jí to přeložil a já jí to zopakoval ještě i anglicky. Usmála se na mě a já jsem konečně přestal brečet. Pak mi syn jednoho pána z našeho velvyslanectví ukázal, co o mě psaly anglické noviny. Je asi o rok starší než já a skamarádili jsme se. Nejdřív mi noviny příliš nakloněny nebyly. Krátce před tím totiž dva desetiletí kluci zmasakrovali malého kluka. Prostě ho unesli z kočárku a umlátili ho k smrti. Pak ale novináři začali psát podrobnosti, že jsem se ztratil a měl jsem hlad a že ten kluk, co jsem mu rozbil hlavu je starší než já. Když se pak po rozsudku zjistilo, že pořád brečím a že se mi stýská po rodičích, noviny už stály při mě. Byly v nich i moje fotky. V jedněch novinách byla i moje fotka, jak sedím na klíně královny. Ty noviny mám doma schované.

     Pokračovali jsme v cestě. Chvílemi jsme se o té Anglii bavili. Moc rád na to nevzpomínám, protože tenkrát mi bylo hrozně. Dozvěděl jsem se od táty, že na velvyslanectví toho pro mě tenkrát udělali hodně. Dokonce telefonovali i do školy, aby mi poslali nějaký dobrý posudek. Spojili se s ředitelkou. Ta mě ale neznala, protože mě neučila, chodil jsem tenkrát teprve do čtvrté třídy. Spojili se tedy s mojí tehdejší třídní. Ta o mě moc dobré mínění neměla, ale dala mi aspoň posudek v tom smyslu, že nejsem agresivní a surový. Rozhodl jsem se, že hned po prázdninách jí půjdu za ten posudek poděkovat.

     V Anglii jsem tenkrát navštívil i toho kluka, co jsem mu rozbil hlavu a omluvil jsem se mu. Tlumočil mi ten můj kamarád. Uměl přeložit i naše klukovské výrazy, s kterými by dospělý tlumočník měl problémy. Ten kluk se jmenuje Jack a štvalo ho, že jsem ho vlastně přepral. Vadilo mu to proto, že jsem pak pořád brečel a tak si o mě myslel, že jsem nějaká ufňukaná bábovka. Chtěl si to se mnou znova rozdat, jestli se nebojím. Řekl jsem mu, že se ho nebojím, ale že v Anglii se s ním prát nebudu, protože se bojím, že by mě zase zavřeli a královna by mi po druhé už asi milost nedala. Ten kluk, co mi tlumočil, mu řekl, že on by na mém místě brečel taky. Ono to není nic příjemného být zavřený v cizí zemi, kde nikomu nerozumím a bez rodičů. Jack to nakonec uznal. Jeho táta se mi omluvil, že mě dal policajtům. Nakonec jsem Jackovi řekl, že když přijede k nám, tak když bude chtít, se s ním klidně poperu. U nás mám jistotu, že mě za to nikdo nezavře a v nejhorším případě bych za to mohl dostat výprask. Uznal jsem ale, že to že jsem Jacka přemohl, byla náhoda, protože si myslím, že kdyby si nerozbil hlavu, že by mě přepral, protože je větší. Jack mi řekl, že se už prát nechce.

     Přiblížili jsme se k vesnici, kde bydlí strýc a za chvíli jsme byli na místě. Kolem bylo několik místních kluků. Moc přátelsky se ale netvářili. Zaslechl jsem, jak někdo z nich řekl: "To je ten frajírek z města." Kluci ani neobdivovali naše auto, přestože máme nové. Táta pro něj byl v pátek. Spíš mi připadalo, že mi to nové auto u kluků ještě víc přitěžuje, takže jsem nakonec litoval, že jsme sem nejeli ještě starou Škodovkou.

     Nosili jsme zavazadla do domu. Když jsem byl sám u auta, zavolal na mě jeden kluk: "Městský frajírku!". Řekl jsem mu, že nejsem žádný městský frajírek. Kluci se jenom smáli.

     "Myslí si, že když sem přijel Chryslerem, jaký je frajer", řekl jeden z kluků posměšně.
     Nevšímal jsem si jich a dělal jsem, že je neslyším.

     Po obědě jsem šel ven. Zase jsem potkal kluky. Teď na mě nikdo z nich nepokřikovala, ale mezi sebou si říkali: "Hele, městský frajer". Pochopitelně to říkali tak, abych to slyšel. Naštvaně jsem jim řekl, že nejsem žádný městský frajer.

     "Tak to dokaž", řekl jeden kluk. Později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Jakub. Po prázdninách půjde do osmé třídy a je asi o půl hlavy větší než já.

     "Jak?", zeptal jsem se.
     "Pojď se mnou", řekl.
     Šel jsem a kluci šli s námi.
     "Vidíš toho psa, to je Rek. Jestli nejseš srab, tak k němu vlezeš a pohladíš ho."

     Rek byl na zahradě a ještě v menším oploceném výběhu. Moc se mi k němu nechtělo. Jakub mě sledoval, pak k Rekovi vlezl a pohladil ho. Jenže Rek se stejně moc přátelsky netvářil. Jakuba zná, tomu nic neudělá.

    Kdyby byl takový neškodný, jak říká Jakub, tak by byl volně aspoň na zahradě a ne ještě v jedné ohradě.
     Řekl jsem Jakubovi, že do ohrádky nepolezu, ale ať Reka pustí a půjdu klidně těsně k němu a třeba ho i pohladím. To se Jakubovi nechtělo. Řekl mi, že jsem srab a že se bojím.

     "Nebojím. Když ho pustíš, tak venku ho pohladím."
     "Jo a chytne pach zajíce, zdrhne do lesa a táta mě přerazí", vymlouval se.
     Šel jsem teda na zahradu a zavřel jsem za sebou branku.
     "Tak ho pusť na zahradu. Z ní ti neuteče", řekl jsem.
     "Bojíš se", uhýbal Jakub.
     "Nebojím, Tak ho pusť."

     Pár kluků mu taky řeklo, ať ho pustí. Řekl jim, že jsou blázni. Mě to bylo jasné. Dostal jsem na Jakuba příšerný vztek. Ten sketa chtěl, aby mě Rek pokousal. Kdybych za ním vlezl do ohrádky, byla by to moje vina. Na zahradu se ho ale Jakub pustit bál, protože pak by to bylo na něm. Řekl jsem Jakubovi, že je pěknej hajzl. Chtěl to zopakovat, tak jsem mu to zopakoval. Vylezl z ohrádky u Reka. Dával si při tom pozor, aby mu Rek neproklouznul na zahradu.

     Jakub došel až ke mě. Dal jsem mu pěstí do obličeje. Nečekal to. Myslel si, že se ho budu bát. Dostal druhou ránu a začali jsme se prát. Dával jsem si na něj pozor, protože jsem slyšel, že venkovští kluci jsou silnější než městští a Jakub je navíc o rok starší než já. Jakub sice trochu silnější než já je, ale neumí se vůbec prát, takže jsem si s ním poradil. Jeho ranám jsem celkem úspěšně uhýbal, za to Jakub jich ode mě schytal dost. Ostatní kluci se dívali. Položil jsem Jakuba na lopatky a vzdal se.

     Vyšel jsem ven ze zahrady. Teď aspoň kluci vědí, že se umím prát. To, že jsem Jakuba přepral, pro ně bylo překvapení. Ostatně pro mě trochu taky.

     Vůdcem téhle party je Kryštof. Ten je ještě o rok starší než Jakub. Uznal, že Rek je trochu ostřejší pes a že to od Jakuba nebylo fér, protože by mě opravdu pokousal. Řekl mi, ať s ním jdu do kravína. Myslel si, že se budu bát krav. Jenže to mu nevyšlo. Tam jsem s ním klidně šel a nebál jsem se je ani dojit. Pak už jsem musel na večeři.

     Večer Tonda vyzvídal, co bylo s Rekem. Viděl to totiž jeden jeho kamarád, který šel kolem. Strejda dal totiž Tondovi za úkol, aby na mě dohlížel. To je strejdovi podobné. Tenkrát, když jsme jeli do Anglie, tak to bylo stejné. Strejda řekl Tondovi, ať na mě dává pozor a když mi ujeli, tak místo aby uznal, že to byla jeho chyba, nařezal Tondovi, že se o mě nestaral. Jenže Tonda spal a nemohl za to. Teď na mě má dávat Tonda zase pozor. Strejda nechápe, že už nejsem malej kluk a že se o sebe venku umím postarat sám. Navíc Tonda je o dost starší než já, tak je pochopitelně otrávený z toho, že by se o mě měl starat. Tondovi už bude sedmnáct, za tím co mě ještě není ani třináct.

     Řekl jsem Tondovi, že se o mě nemusí bát, že už nejsem malej kluk. Tonda ale pořád mlel o Rekovi, tak jsem mu řekl, že ve městě máme taky psy a že nejsem úplně blbej, jak si o mě myslí. Řekl jsem to Tondovi trochu ostřeji, takže ne mě vyjel. Nezalekl jsem se ho a postavil jsem se mu. Nic mi ale neudělal, jenom mi řekl, abych si na něj dal pozor, že bych od něj mohl dostat. Nevšímal jsem si ho. Za chvíli za mnou přišel. Řekl mi, že se se mnou nechce hádat, že si o mě nemyslí, že jsme blbej, ale že jeho táta chce, aby na mě dával pozor.

     Tonda se chtěl domluvit a tak mluvil úplně přátelsky. Řekl mi, že na venkově jsou jiná nebezpečí než ve městě a někteří kluci jsou dost záludní. Tonda ví, že já se nebojím a právě toho se on bojí, aby mě kluci nevyhecovali k něčemu, co by bylo opravdu nebezpečné.

     Řekl jsem mu, že s tou záludností kluků má pravdu. Vyprávěl jsem mu, jak to bylo s Rekem a jak jsem za to Jakuba zmlátil. Zkoumavě si mě prohlížel. Moc nevěřil, že jsem přepral Jakuba. Řekl jsem mu, že Jakub se neumí prát, že jsem taky nevěřil, že ho přeperu. Ale za to, co mi chtěl udělat, jsem ho musel zmlátit. Tonda mi řekl, že jsem dobrej, ale že jsou věci, na které klukům můžu naletět, aniž bych musel být hloupej. Stejně jako by kluk z venkova mohl zase naletět na něco ve městě.

     "Zdejší kluci znají věci, které ty neznáš. Ty zase znáš a umíš věci, které neumějí oni, protože se tady s nima nesetkají."
     Řekl jsem Tondovi, že mu rozumím.
     "Ale jak to chceš udělat?"

     Řekl mi, že mezi kluky je jeden, který se jmenuje Filip. Všiml jsem si ho. Je o něco menší než já a je o rok mladší. Tonda mi řekl, že s ním má dobré vztahy, protože mu párkrát pomohl. Filip mi může nenápadně radit. Vždycky, když po mě budou kluci chtít něco, co je opravdu nebezpečné, tak se bude drbat na hlavě. To se mi celkem líbilo. Nakonec jsem se Tondovi omluvil za to, jak jsem na něj prve vyjel.

     Tonda mi řekl, že si myslí, že za pár dní to už bude dobré, že se klukům zalíbím a že se se mnou skamarádí.
     V úterý jsem šel hned po snídani ven. Když jsem šel kolem statku, vyhnali kluci na cestu kozu. Pak zalezli za plot a sledovali, co budu dělat. Cesta byla úzká. Řekl jsem si, že se kozy nesmím bát a šel jsem dál. Měla celkem slušné rohy, moc jistý jsem si nebyl. Trochu jsem se bál, ale kluci to na mě nesměli poznat. Opatrně jsem kolem ní prošel a šel jsem dál.

     Když jsem se vracel, koza tam už nebyla. Objevili se ale kluci. Kryštof začal, že se dnes uvidí, jestli se opravdu nebojím a jestli jsem pořádný kluk. Dovedli mě na statek. Kryštof mi řekl, že jestli nejsem srab, tak že vylezu na koně. Řekl jsem mu, že klidně. Na koni jsem už kdysi jel. Bylo to u jedné tety před dvěma roky. Kryštof mi teda ukázal ryzáka a řekl, ať na něj vylezu. Vzpomněl jsem si na Filipa a podíval jsem se na něj. Dost zuřivě se drbal na hlavě. No jo, ale jak z toho. Pak jsem uviděl bělouše. Řekl jsem, že bych radši jel na běloušovi. Filip se přestal drbat, jen se tak mírně podrbával. Pochopil jsem ho. Chtěl mi tím říct, že jet na jakémkoliv koni není žádná legrace, ale že na běloušovi mám šanci, za tím co na ryzáčkovi ne.

     "Na ryzáčkovi se bojíš?", provokoval Kryštof.
     "Nebojím, ale mám radši bělouše", řekl jsem.
     "No dobře", souhlasil nakonec Kryštof.

     Šli jsme k běloušovi. S pomocí zídky jsem na něj vylezl. Před tím jsem se na něj chvíli díval. Připadalo mi, že má dobrácký pohled. Tak jsem ho pohledem poprosil, aby mě neshodil. Když jsem byl na koni, tak ho Kryštof píchl do slabin a bělouš se vzepjal. Já to ale čekal a tak jsem nespadl. Uklidnil jsem ho a rozjeli jsme se. Po chvíli jsem bělouše pobídl i do mírného klusu. Bělouš byl klidný a já se na něm projížděl. Docela mě to bavilo. Kryštof na mě volal, ať se už vrátím. Tak jsem dokončil kolečko, které jsem si trochu natáhl a vrátil jsem se. Někteří z kluků se už tvářili uznale.

     Kryštof řekl, že na běloušovi to nic není, ale ať to zkusím na ryzáčkovi. Filip se zase drbal na hlavě.
     "Tak mi to nejdřív předveď sám", řekl jsem Kryštofovi.
     "Co bych ti předváděl? Kůň jako kůň. Když to umíš na běloušovi, tak to musíš umět i na ryzáčkovi. Jenom je trochu divočejší."

      Řekl jsem mu, že jsem seděl na koni potřetí v životě a že mi bělouš stačí. On ale jako správnej venkovskej kluk, který může jet na koni, kdy se mu zachce, si určitě na ryzáčka troufne. Asi dva kluci řekli, že to je pravda.. Řekli, že na to, že jsem městskej, jsem si na běloušovi vedl dobře.

     "Ale ty by ses mohl předvést na ryzáčkovi. Nebo se snad bojíš?", začal jsem dorážet na Kryštofa.
      "Co bych se bál", začal se vymlouvat. Nakonec řekl, že támhle jde pan Vávra a ten že na ryzáčkovi zakázal jezdit.

     Ve středu a celý zbytek úterý jsem měl od Kryštofa pokoj. Kluci se se mnou začali kamarádit. Bavili jsme se i o mém klubu, jak jsem na táboře tahal z řeky kluky a o dalších věcech. Ve čtvrtek začal Kryštof zase otravovat. Vymýšlel si, abych podojil kozu. Filip se ale zase drbal na hlavě, tak jsem připomněl Kryštofovi ryzáčka. Tím se koza zamluvila a Kryštof měl problémy. Zase se vymlouval. Filip řekl, že pan Vávra jel dnes do města a není tu. Kryštof se ale vymlouval, že ryzáček je dneska nějaký divný. Tak jsem mu řekl, že se bojí. Nenávistně se na mě podíval. Vypadalo to, že se bude chtít prát, ale rozmyslel si to. U kluků by se tím shodil, protože je o dva roky starší a víc než o hlavu větší.

     Když jsme byli s Kryštofem sami, tak mi řekl, že jestli budu pořád začínat s ryzáčkem, že mě zmlátí.
     "Tak přece se bojíš", řekl jsem mu.
     Řekl mi, že zatím na něm nikdo nejel.
     "I koňák Viktor se na něm udrží jenom několik vteřin."
     "A po mě si chtěl, abych na něm jel."
     "To jsem tě jenom zkoušel", řekl Kryštof.
     Řekl jsem mu, že mu nedoporučuju, aby na mně cokoliv zkoušel, jinak že mu nadhodím znova ryzáčka.
     "Taky bys mohl dostat do držky", vyhrožoval.
     "To neuděláš, protože by ses tím jenom ztrapnil před klukama."
     "Co si o sobě myslíš?", řekl vztekle. "Chceš dostat facku?"

     Řekl jsem mu, že se ho nebojím a jestli mi dá facku, tak ho přinutím, aby buď na ryzáčkovi jel a nebo přiznal, že se bojí. Měl vztek, ale nic si netroufl.

     "Já dám s ryzáčkem pokoj, dokud dáš ty pokoj mě", řekl jsem mu. Neodpověděl, ale měl jsem od něj už definitivně pokoj.

     Odpoledne se objevil Viktorův syn Felix. Je to takový malý, hodně opálený kluk. Má černé dlouhé a husté vlasy. Jeho malá postava je svalnatá. Je menší než já a je o rok mladší. Prát bych se s ním ale nechtěl. Ostatně se ke mě choval přátelsky. Pozdravili jsme se. Řekl mi, že se jmenuje Felix, tak jsem se mu taky představil. Řekl, že o mě už slyšel. Podíval jsem se na něj zkoumavě a snažil jsem se z jeho pohledu vyčíst, co o mě slyšel. Poznal to na mě a tak se rozpovídal. Ocenil, jak jsem zmlátil Jakuba. Řekl, že to co mi chtěl udělat s Rekem, byla sviňárna. Pak ještě slyšel, jak jsem jel na běloušovi. Řekl jsem mu, že Kryštof po mě chtěl, abych jel na ryzáčkovi. Řekl, že Kryštof je namyšlený frajer a pěkný sketa. Řekl jsem mu, jak jsem se Kryštofa zbavil.

     "Tos udělal dobře, protože na ryzáčka Kryštof v životě nevleze", řekl.
     Felix mi řekl, že ryzáček se jmenuje Blesk, bělouš Polly a dva hnědáci, které mají, jsou Xénie a Ikarus. Na Ikarovi Felix jezdí.

     Felix mě šel ukázat Bleska. Šli jsme k němu do stáje. Blesk je ještě hříbě. Připadalo mi, jako by Felixe vítal, když přišel. Felix ho chvíli hladil a mazlil se s ním. Řekl mi, abych k Bleskovi nechodil ze zadu, že by mě mohl kopnout. Ze předu mi nic neudělá. Odvážil jsem se ho i pohladit. Kdyby ale vedle mě nestál Felix, tak nevím jestli bych byl tak odvážný.

     Felix Bleska lehce vyhřebelcoval a vyvedl ho ven. Před tím mě poprosil, abych se šel podívat, jestli je zavřená ohrada. To pro případ, že by se Blesk něčeho leknul a Felixovi se vytrhl, aby neutekl. Felix by ho těžko udržel. Když se Blesk plaší, tak ho stěží udrží Felixův táta. S pomocí ostatních chlapů pak Bleska vždycky zvládnou.

     Felix mi řekl, že jeho táta zkoušel Bleska jezdit asi pětkrát. Zatím ale neúspěšně. Blesk ho vždycky shodil. Felix to už taky dvakrát zkoušel, ale neudržel se. Felix to zkouší bez sedla. Myslí si, že je to pro začátek pro Bleska lepší.

     Felix si přistavil Bleska k zídce a zkoušel to po třetí. Řekl mi, ať jdu radši dál, že se Blesk bude vzpínat, aby mě nekopl. Odklidil jsem se do uctivé vzdálenosti a pro jistotu jsem si vylezl na zídku, kde jsem se cítil bezpečnější.

     Felix vylezl opatrně na Bleska. Ten se začal vzpínat a začal vyhazovat. Felix na něm spíš ležel než seděl a držel se ho za hřívu. Druhou rukou ho hladil a mluvil na něj. Blesk ještě párkrát vyhodil a pak se uklidnil. Pomyslel jsem si, jestli si nemyslí, že už Felixe shodil. Felix je dost lehký, tak ho třeba ani necítí.

     Felix se na Bleskovi rozjel. Povedlo se mu to, měl radost. Bylo mu to vidět v obličeji. Jinak se ale choval naprosto klidně, aby Bleska nepoplašil.

     Slezl jsem ze zídky. Blesk s Felixem kroužili ohradou. Z domu vyšel pan Vávra. Vzpomněl jsem si, co říkal Kryštof a trochu jsem se lekl, aby neměl Felix průšvih, že jede na Bleskovi. Pak jsem si ale uvědomil, že Kryštof nejspíš kecal.

     Pan Vávra se nejdříve chvíli díval polekaně, pak se ale výraz jeho tváře změnil v úsměv. Poznal, že Felix nad Bleskem vyhrál.

     "Viktore", zavolal Felixova tátu, "pojď se na něco podívat."
     Viktor za chvíli vyšel a taky měl radost. Felix udělal na Bleskovi ještě pár koleček a dojel k nám. Viktor mu uznale řekl, že je dobrý. Chválou nešetřil ani pan Vávra. Felix seskočil dolů a zase se chvíli s Bleskem mazlil a dával mu dobroty.

     Viktor nevěděl, že Felix zkouší jezdit na Bleskovi. Až teď se mu Felix přiznal, že ho už Blesk dvakrát shodil. Viktor uznal, že je to dobrý výkon, když Bleska zvládl na potřetí. Felix řekl, že Bleska ještě párkrát pojede bez sedla a pak to zkusí se sedlem. Viktor mu to schválil. Z domu vyšla Viktorova žena Markéta. Ta má o Felixe trochu strach. Viktor jí vysvětloval, že Blesk Felixovi nic neudělá. Jde jenom o to, aby se Felix sám nezranil při pádu, ale Felix z koně padat umí.

     Felix odvedl Bleska zase do stáje a zeptal se Viktora, jestli se může jet se mnou projet - on na Ikaru a já na Pollym. Viktor se mě zeptal, jestli umím jezdit na koni. Řekl jsem, že trochu a že na Pollym jsem už jel. Řekl mi, ať se předvedu. Felix vyvedl Pollyho a já na něj ze zídky nasedl. Pak jsem se rozjel a udělal jsem pár koleček, jako tenkrát před klukama. Felix se chvíli díval, pak si došel pro Ikara a vylezl si na něj. Viktor byl spokojený a řekl, ať jedeme.

     Pan Vávra nám otevřel ohradu a jeli jsme ven. Felix se mě zeptal, pokolikáté sedím na koni. Řekl jsem mu, že jsem před dvěma roky asi týden jezdil u tety. Pak jsem tam byl před rokem na víkendu. Felix mi řekl, že jezdím celkem slušně. Jeli jsme se projet a jezdili jsme asi půl hodiny. Pak jsme se vrátili a Felix seskočil. Já raději slezl s pomocí zídky. Odvedli jsme koně do stáje.

     Felix mě ukázal svého psa. Je to trochu odrostlejší štěně čuvače. Jmenuje se Bella. Řekl jsem, že je to jako Bella a Sebastián. Usmál se. Řekl, že má se Sebastiánem dost společného. Zajímalo mě to a tak mi řekl, že Markéta není jeho máma. Narodil se podobně jako Sebastián v horách. Felix se narodil v Tatrách. Jeho máma po porodu zemřela. Našli ho dva manželé, kteří se ho ujali. Bellu dostal později. Tak podobné to zas není

     Bella je sice štěně, ale je dostatečně velká, takže budí respekt. S Felixem jsem si k ní troufl, ale sám bych k ní nešel. Bella se ode mě nechala hladit. Felix jí řekl, že jsem jeho kamarád.

     "Myslíš, že ti rozumí?", zeptal jsem se ho.
     Přikývl. "Rozumí".
     Pak mi řekl, že třeba k Filipovi se taky chová přátelsky. Ostatní kluci z vesnice před ní ale mají respekt. Při tom by je nekousla. Leda, kdyby bránila Felixe.

     Šli jsme se ještě projít ven s Bellou. Byl tu i Filip. To je taky príma kluk. Belly se ani trochu nebojí, tak jsem se jí taky nebál. Filip je taky príma kamarád. Teď jsem měl poprvé možnost si s ním o samotě popovídat. Před klukama se ke mě moc hlásit nemohl, aby nebylo nápadné, že mi posunky radí. Poděkoval jsem mu za to. Na Bleskovi bych neměl nejmenší šanci a padat sice umím, ale z koně moc ne. Zatím jsem s koně spadl třikrát a to mi stačilo. Byla to pořádná rána, že jsem se pak nemohl ani pořádně postavit.

     Felix si zase vylezl na Bleska. Chvíli se vzpínal a vyhazoval, ale Felix se udržel a Bleskovi zase domlouval. Chvíli ho projel a dal ho zpět do stáje. Před tím se zase s Bleskem ještě pomazlil a dal mu odměnu za to, že ho neshodil.

     Bavil jsem se o tom, jestli Blesk a Bella Felixovi rozumí. Filip řekl, že on si myslí, že trochu jo. Blesk pozná Felixův hlas a podle tónu mu asi rozumí. Ne, že by tedy rozuměl slovům, ale prostě se s Felixem sžil. Proto jezdí nejdřív Felix bez sedla, aby měl s Bleskem bližší kontakt.

     Bella rozumí Filipovi asi podobně jako Blesk. Filip si myslí, že Bella chápe i význam některých slov. Na toho, o kom řekne Felix, že je kamarád, nevrčí, ale vrtí ocasem. Na ostatní kluky vrčí, když se přiblíží moc blízko.

     Jeli jsme se projet na koních. Felix jel na Ikarovi. Filip si vzal Xénii a já jel zase na Pollym. Kluci se dohodli, že pro mě bude Polly nejlepší, protože na něj jsem už zvyklý a je klidnější než Xénie i Ikarus. Filip má na koni najeto podstatně víc než já, tak jel na Xénii, i když jindy jezdívá na Pollym. Xénie je divočejší, ale Filip si s ní poradil.

     Jeli jsme ven a jezdili jsme asi hodinu. Viděli jsme kluky. Někteří mě přátelsky zdravili. Kryštof s Jakubem dělali, že mě nevidí. Pak mě viděli ještě s Bellou. Felix mě ji půjčil, aby kluci viděli, že nejsem žádný srab. Z nich by ji nikdo ani nepohladil. Měl jsem trochu chuť chvíli hecovat, aby si ji pohladil. Pak jsem si to ale rozmyslel. Nebudu jako on. Když mi dal pokoj, dám pokoj i já jemu.

     Večer jsme si udělali na zahradě malý táborák. Na chvíli sem přišel i Tonda a několik dalších kluků z vesnice. Kryštof s Jakubem pochopitelně nepřišli. Někteří kluci mi řekli, že jsem dobrý, že se nebojím Belly.

      V neděli jsem věděl, že se mi odsud nebude chtít. Ale zase se těším na tábor s klubem. Škoda, že jsem se neskamarádil s Felixem a Filipem dřív. Vyměnili jsme si adresy. Ještě jsem si zkusil zajezdit i na Xénii. Neshodila mě díky tomu, že mě ji kluci přidrželi. Pak už to bylo dobré. Zkusil jsem si to nakonec i na Ikarovi. Toho klidnil Felix sám. Málem mě shodil, ale já to čekal, tak jsem se udržel. Když ho Felix zklidnil, tak už to bylo dobré. Když jsem jel, Felix jel radši vedle mě na Xénii. Ikarus se se mnu nakonec skamarádil a tak jsem na něm jel pár koleček sám.

      Z koně jsem v neděli už seskakoval, stejně jako kluci. Ze začátku jsem se trochu bál, připadalo mi to jako hrozná výška. Pak jsem si ale troufl a zjistil jsem, že to není tak hrozné. Ikara mi radši Filip při seskakování přidržel.

     Dopoledne rychle uteklo a musel jsem na oběd. Hned po obědě jsme jeli domů. Čekala nás dlouhá cesta v autě. Po příjezdu jsem si ještě musel zabalit věci na tábor.