Mstitelé - 24. kapitola

Kauza Málek má další zápletku. Málka pustili z nemocnice a kluci, kteří ho potkali, když šli z fotbalu, mu začali nadávat. Věděli, že se do školy už nevrátí. Nakonec došlo i na kopance. Byla u toho i policie. Jak to dopadlo?

      Školní rok se pomalu chýlil ke konci. V přírodopisu jsme měli uzavřené známky jako první, protože učitelka čeká dítě. V červnu šla do porodnice a už se jenom suplovalo. Suplovala u nás většinou učitelka Kochová. Stala se další učitelkou, které jsem si začal vážit. Také jsem se jí přestal bát. Snažil jsem se být při jejích hodinách hodný, ale o přestávce se mi občas něco přihodí, co učitelé neradi vidí. Jednou se mi to stalo i před hodinou učitelky Kochové. Prominula mi to a pak mi řekla, že už si myslela, jestli nejsem nemocnej, že jsem najednou tak strašně moc hodnej. Byla totiž už asi poslední učitelkou, s kterou jsem ještě neměl žádný konflikt. Řekl jsem jí, že já jsem většinou pořád stejný, akorát někdy mám víc a někdy míň štěstí.

     Učitelka Kochová nám drobné lumpárničky, ke kterým jsme se přiznali, promíjela. Dozvěděli jsme se, že příští rok ji asi budeme mít na přírodopis a zřejmě i v osmé třídě, protože naše přírodopisářka bude nejméně dva roky doma na mateřské dovolené.

     Málka pustili z nemocnice. Kluci ho viděli. Bydlí kousek od naší školy. Jednou jsme si rozdali fotbal s klukama z béčka a když jsme se vraceli z hřiště, tak jsme ho viděli. Všichni jsme už věděli, že se na naší školu nevrátí, tak mu Ríša z béčka řekl: "Ahoj svině, už tě pustili."

     Přidali se i ostatní kluci a začali mu nadávat. Zeptal se nás, jestli nechceme dostat pár facek. Ríša ho obešel a kopl ho do zadku. Pak si do něj koplo i pár dalších kluků, včetně Michala, Honzy a Pavla. Kluci stáli kolem něj v bezpečné vzdálenosti a on se jen otáčel. Ti, co byli zrovna za ním, ho vždycky kopali. Stál jsem vedle. Ze začátku jsem mu to trochu přál, ale nepřidal jsem se. Pak mi ho začalo být líto. Učitel spadl na zem. Někteří kluci ho už nechali, jiní ho kopali dál do nohou a do zad. Michal, Honza a Pavel se už jen dívali. Řekl jsem klukům, ať ho nechají. Podívali se na mě překvapeně. Kdyby to řekl kdokoliv jiný, asi by se mu vysmáli. Někteří kluci ho nechali, někteří si ještě párkrát kopli. Ríša mi řekl, že mě nechápe.

     Kluci odešli. Málek ležel na zemi. Vrátil jsem se k němu a pomohl jsem mu vstát. Přiběhlo sem pár lidí, kteří to viděli. Málek mě chytl za ruku a řekl jim, že jsem ho ještě s pár kluky zkopal. Řekl, že mě chytl a ostatní utekli. Nestačil jsem se divit.

     "Proč mě tak nenávidíte?", zeptal jsem se ho, ale neodpověděl.

     Někdo řekl, že zavolá policajty. Jeden z chlapů mě chytl za ruku a držel mě, abych neutekl. Stejně jsem se o to ani nepokoušel, protože by mě chytli. Spíš jsem přemýšlel o tom, že tentokrát nemám šanci na záchranu. Nikdo mi nebude věřit. Navíc po mě budou chtít jména kluků. Ale copak jim je můžu říct? Copak můžu zradit svoje nejlepší kamarády Michala, Honzu a Pavla? A nebo prásknout jen některé? To taky nejde.

     Pár dospělých posadilo Málka na lavičku. Za chvíli přijeli policajti. Mě, Málka a jednoho dospělého jako svědka vzali do auta. Dalších asi šest lidí, kteří se hlásili jako svědci, bylo jedním z policajtů požádáno, aby přišli sepsat výpověď. Došli tam pěšky, protože to skutečně nebylo daleko. Autem jsme to museli objíždět, ale pěšky to mohlo být tak asi tři sta metrů.

     Jeden policajt vyslýchal Málka, druhý toho chlapa, co mě prve držel. Já s ostatními svědky jsem čekal ve vedlejší místnosti, kde byl ještě jeden policajt. Ten občas zdvihal telefony a sám taky občas někam telefonoval.

     Když vyslechli Málka, odvezl ho jeden policajt domů autem. K výslechu šla jedna paní. Mě si nechali policajti až na konec. Nejdříve se mě ptali na jméno, datum narození, adresu a školu a třídu. Pak mi starší policajt řekl, že doufá, že nehodlám zapírat a že se ke všemu přiznám. Řekl jsem, že jsem nic neudělal.

     "Tyhle pohádky si nech pro někoho jiného", řekl starší policajt. "Tohle lhaní ti jenom přitíží. Abys toho nelitoval."

     Mladší policajt mi řekl, že výpovědi všech svědků se shodují. Starší dal papír do stroje a řekl, že sepíše protokol. Zeptal se mě, proč jsme do Málka kopali. Znova jsem mu řekl, že já jsem do něj nekopal. Zařval na mě, ať nelžu. Tak jsem mlčel. Starší policajt na mě začal křičet. Ten mladší se mě zeptal, jestli odmítám vypovídat. Řekl jsem, že bez tátovy přítomnosti jim určitě nic říkat nemusím. Ten mladší mi dal za pravdu a ten starší zase zuřil.

     "Však ty změkneš, až přijde táta", řekl výhružně. Mladý policajt se mě zeptal na telefon domů a zavolal tátovi. Začal jsem se bát. Jenže oni by si tátu stejně nakonec zavolali. Jestli mi ale táta neuvěří, tak budu ztracený.

     Ten starší policajt říkal tomu mladšímu, jaký jsem drzý fracek, a že jestli je můj táta správný chlap, tak že až přijde, mě přehne přes koleno a seřeže mě. To by se mu líbilo, jenže to táta neudělá. Možná mě neuvěří a výprask dostanu, ale určitě ne tady, ale až doma.

     Táta přišel za necelou půlhodinu. Starší policajt ho vyzval, aby se posadil a řekl mu, že jsem s klukama zkopal učitele Málka. Když skončil, táta se obrátil na mě a zeptal se mě, co mu k tomu řeknu. Tak jsem mu řekl, že jsme se vraceli z fotbalu a celé jsem mu to popsal, jak to bylo, akorát jsem nikoho nejmenoval. Při tom jsem se díval na tátu, jestli mi věří. Moc to nevypadalo. Tak jsem mu řekl: "Tati, od páté třídy, co máme novou třídní, jsem ti ani jednou nezalhal a teď taky nelžu, tak mi prosím tě věř. Opravdu je to tak."

     Naše pohledy se při tom střetly a dlouze jsme se vzájemně dívali do očí. V životě jsem si snad nikdy nepřál nic tolik jako teď, aby mi táta uvěřil. Připadalo mi to jako nekonečná doba, než táta řekl: "Já ti věřím Martine."

     "Tady je ale šest svědeckých výpovědí a ty jsou jednoznačně proti Martinovi", řekl ten starší policajt, teď už mírněji. "Chcete je snad obvinit z křivého svědectví", dodal trochu rejpavě.

     Řekl jsem, že ti lidi přišli až později, takže nemohli vidět, kdo do učitele Málka kopal. "Určitě nesvědčili schválně špatně, ale byli ovlivněni tím, co jim řekl pan Málek a nenapadlo je, že by mohl lhát. Zvlášť když je to bývalý učitel." Řekl jsem jim o Málkovi, jak se ke mě ve škole choval, včetně té příhody s nůžkami a jeho úrazem a jak mě obvinil, že jsem do něj strčil. "Pokud mi to nevěříte, tak se můžete zeptat ve škole naší třídní nebo paní ředitelky."

     Starší policajt schoval papír, kde prve psal popis události tak, jak ho vyprávěl Málek. Zřejmě myslel, že mu to táta podepíše jako moje přiznání.

     "Tak to sepíšeme", řekl mladší policajt. Tvářil se už celkem přátelsky. Asi mu došlo, že kdybych lhal, tak bych se nedovolával svědectví třídní učitelky a ředitelky. Starší policajt to začal psát. Většinou to formuloval ten mladý, který si poměrně dobře pamatoval, co jsem říkal. Když to bylo sepsané, tak řekl ten mladší: "No jo, ale ještě bysme potřebovali jména těch ostatních kluků."

     Mlčel jsem, nechtělo se mi je říct.
     "A učitel Málek žádné jména neuvedl?", zeptal jsem se.
     "Ne, jenom tebe", řekl mladší policajt.
     "Ať nevykládá, že si po dvou měsících nikoho nepamatuje", ozval se táta.
     "To je skutečně divné", řekl mladší policajt.
     "Tobě se asi nechce ta jména říct", řekl mi přátelsky. "Jenže mi je potřebujeme vědět. Takhle jseš v tom sám. Já ti sice věřím, ale stojí proti tobě bývalý učitel a šest dospělých svědků. Tohle už není klukovina. Když je budeš krýt, tak to můžeš taky pěkně odskákat. Já ti nechci vyhrožovat, já tě chápu. Taky jsem byl kluk a vím co to je, když se o někom začne říkat, že je žalobníček. Tohle ale není v podstatě žalování. I když vlastně je, ale je to jiná situace. Navíc tobě výpovědi těch kluků můžou jenom prospět."

     Bylo mi hrozně. Představa, že bych měl říct jména Michala, Honzy a Pavla byla hrozná. Podíval jsem se na tátu. Poznal jsem, že je stejného názoru. Přesto mě ale chápal. Poprosil policajty, jestli by mi nemohli dát pár dní času. Ten mladší hned řekl, že ano a ten starší nic nenamítal. Podepsali jsme s tátou moji výpověď a šli jsme domů. Táta mi po cestě říkal, že ví, jak mi je, ale že jestli ty jména neřeknu, tak že si zbytečně ublížím. Řekl jsem mu, že mezi nima byli i moji nejlepší kamarádi.

     "Přemýšlej o tom", řekl mi a už o tom nemluvil. Byl jsem mu vděčný, že na mě nenaléhal a nenutil mě k tomu. Dobře mi nebylo, protože jsem tušil, že s tím budu muset něco udělat.

     Druhý den se se mnou ve škole dost dlouho bavila třídní. Vzala to zase trochu jinak. Řekla mi, že jsem nikdy nebyl a nejsem surový a nikomu bych neublížil. Ti kluci, co tam byli se mnou, to ale udělali. Málek je starý a teď už i nemocný člověk.

     "Opravdu je chceš krýt?", zeptala se mě na konec. Mě bylo ještě hůř než včera. Třídní si vážím, v mnohém teď měla pravdu. Ale takový Michal, Honza a Pavel si třeba kopli jen jednou. Sice to neměli dělat, ale zlí ani suroví rozhodně nejsou. Navíc, všichni ti kluci, když jsem jim řekl, aby Málka nechali, ho opravdu nechali. To znamená, že z velké části ho asi kopali kvůli mě, aby mě pomstili. A já je mám prásknout? Jenže tohle třídní vykládat nemůžu.

     Třídní mi řekla, abych o tom přemýšlel a poslala mě do třídy. Další hodinu si mě volala ředitelka. Znova se to opakovalo. Říkala, že tohle už není klukovina. I ředitelka to stavěla na tom, že mi věří a že ví, že já bych do starého dospělého člověka nikdy nekopal a už vůbec ne, když leží na zemi.

     "Přece nebudeš takovéhle kluky krýt?", řekla mi.

     Pak mi řekla, ať si to rozmyslím, že ale moc času nemám, protože odpoledne je pedagogická rada. Tohle už byl přímý nátlak. Bylo mi do breku. Na chodbě jsem potkal toho mladšího policajta. Ptal se mě, jestli jsem se už rozmyslel. Pokrčil jsem rameny a zeptal jsem se ho, jestli by třeba Málek nemohl přijít do školy a ty kluky sám poznat. Řekl mi, že ho to taky napadlo, jenže Málek se na to moc dobře netváří.

     "A to ho k tomu nemůžete přinutit?", zeptal jsem se zoufale.

     "Těžko. On to ani nemusí přímo odmítnout, ale je nemocný, bude se vymlouvat. Navíc už špatně vidí, má šedý zákal. Takže do prázdnin by se to určitě nestihlo."

     Poděkoval jsem mu. Aspoň se snaží mi pomoct, napadlo ho to dokonce samo. Jenže Málek nemá zájem vypovídat. Spoléhá na to, že já ostatní neprásknu a on nemá zájem na tom je označit, protože se bojí, že by vyšla najevo pravda.

     Po tělocviku si mě ještě zavolal Alan. Říkal mi skoro to samé co třídní. Sice na mě nedělal nátlak, ale na mě toho bylo moc a rozbrečel jsem se. Řekl jsem mu, že potřebuju čas, že vím, že to asi budu muset říct a že to asi nakonec i řeknu, ale že tam byli i moji nejlepší kamarádi.

     "Jenže já ten čas nemám, protože je dneska pedagogická rada", řekl jsem Alanovi. Alanovi mě bylo líto, to jsem poznal. Řekl mi, že mě chápe a že mě bude držet palce. Zeptal jsem se ho, jestli mu můžu večer zavolat, řekl že ano.

     Doma jsem čekal na večer. Ani jsem nešel vůbec ven. Neměl jsem na nic náladu. V osm jsem volal Alanovi. Nebyl ještě doma. Nechal jsem mu vzkaz na záznamníku. Zkusil jsem to znova v devět. Zase nic. Tak jsem ho poprosil, jestli by mi zavolal, až se vrátí. Tátu to taky zajímalo a tak tam doplnil, že může klidně volat až do jedenácti večer. Jinak by totiž Alan už večer nezavolal. Takhle to měl schváleno od táty a zavolal v půl jedenácté. Řekl mi, že z chování mám jedničku a bližší, že mi řekne zítra, abych se za ním stavil. Oddechl jsem si. Jenže co budou ty podrobnosti? To jsem se dozvěděl až druhý den. Čeká mě důtka a jestli to bude třídní nebo ředitelská, to záleží na mě.

     "Teoreticky by se to možná dalo zvládnout i bez té důtky", řekl mi nakonec Alan. Bylo mi to jasné. Kdybych teď šel a řekl ředitelce jména kluků. Jenže to neudělám. Kvůli důtce kamarády nezradím. Ředitelka se sice bude zlobit a asi dostanu ředitelskou, ale to přežiju.

     Zavolala si mě třídní. Řekla mi vpodstatě to, co jsem věděl od Alana. Když neřeknu jména, bude to ředitelská důtka, když je řeknu, tak jenom třídní, ale pokud bych se moc dlouho nerozmýšlel, tak by mi ji třídní nedala a byl bych čistý. Poděkoval jsem a vrátil jsem se do třídy.

     Michal se mě ptal, jak jsem dopadl. Řekl jsem mu, že budu mít ředitelskou důtku, protože neřeknu, kdo tam byl. Michal chvíli mlčel a pak řekl, že on se půjde přiznat. Honza, který stál vedle, se hned přidal a Pavel po krátkém zaváhání taky. Zrovna jsme třídní měli, bude nám vybírat učebnice. Kluci za ní šli a řekli jí, že tam byli taky. Pak se postupně přiznali i další kluci, všichni mimo Jardy a Pepy. Slávek s Ivanem v tom pochopitelně nejeli, protože s námi tenkrát ani fotbal nehráli.

     Třídní byla ráda, že se kluci přiznali. Když se pak přiznávali i další, byla překvapena. Jardu s Pepou si před koncem hodiny podala, takže se nakonec přiznali i oni.

     O přestávce se o přiznání kluků dozvěděli kluci z béčka. Naše třídní je měla příští hodinu a tak se jí přiznali taky. První byl Ríša, což mě překvapilo, protože v béčku je jako největší grázl a už teď má dvojku z chování. Dozvěděl jsem se, že se třídní ptal, jestli teď, když se všichni přiznali, mě prominou tu důtku. Řekla, že myslí, že ano.

     Pak už to šlo rychle. Kluci šli k ředitelce a pak museli na výslech na policii. Policajti udělali předběžný výslech ve škole. Vyslýchali nás vždy po dvou, ten starší v ředitelně a ten mladší v kanceláři zástupkyně ředitelky. Čekali jsme na chodbě, aby to šlo rychle, aby pro nás nemuseli chodit. Nevolali nás jmény, takže jsem si to zařídil tak, abych šel k tomu mladšímu. Řekl jsem mu toho dost, ale ty největší surovce jsem nejmenoval. Řekl jsem třeba, že Michal, Honza a Pavel si kopli jen jednou na začátku a pak už toho nechali sami. Na Ríšu jsem neřekl, že to začal. Řekl jsem, že někteří kluci začali Málkovi nadávat, ale nejmenoval jsem je. Snažil jsem se vypovídat tak, abych těm slušnějším pomohl. Policajt to pochopil a měl pro mě porozumění. Nakonec řekl: "To seš rád, že se přiznali, co?"

     Přikývl jsem. Řekl jsem, že ale nevím, jak moc mi to pomůže, protože ředitelka řekla, že mi dá ředitelskou důtku, pokud jména neřeknu a já je vlastně neřekl. Policajt se na mě usmál

     "Teď si jich snad řekl dost, ne?", řekl.

     Vlastně měl pravdu. Řekl jim, že jsem jim pomohl, že mu nevadí, že jsem nejmenoval všechny. Můj protokol je zatím nejobsažnější, takže se nemusím bát.

     Dovnitř šel další, až jsme se vystřídali všichni. Kdo byl hotový, odcházel do třídy. O přestávce jsem poděkoval Ríšovi, že se přiznal. Byl totiž v béčku první. Řekl mi, že to udělal proto, že se přiznali kluci z naší třídy. "Aby to mělo smysl, tak jsme se museli přiznat všichni", řekl. Ríša mi ještě řekl, že nečekal, že jim dokážu vzdorovat a neříct žádné jméno. To byl druhý důvod. Řekl mi, že doufá, že mi nedají ani třídní důtku, protože on teď bude mít určitě trojku z chování. Řekl jsem mu, že už je po pedagogické radě.

     "Však oni to nějak udělaj", řekl mi na to.
     Řekl jsem mu, že doufám, že mu trojku nedají.
     "V naší třídě s naší třídní bys neměl teď ani dvojku", řekl jsme mu.
     "Jarda s Pepou ji mají taky", řekl.
     "Jenže ty seš lepší, seš čestný a to umí naše třídní ocenit", řekl jsem.
     Usmál se na mě. Nikdy jsem se s Ríšou nekamarádil, ale teď jsem se kamarády stali.
     Ríša měl pravdu. Druhý den jsme se dozvěděli, že bude mimořádná pedagogická rada. Někteří kluci se na to tvářili kysele. Mysleli, že už se jim nemůže nic stát.

     Osmák Martin měl zase nabídky zájemců o odposlech pedagogické rady. Za tu řádnou dával informace po stovce deseti zájemcům. Se mnou se dohodl zase na třiceti korunách. Řekl jsem mu, že tentokrát si ale radši poslechnu ten záznam teprve, až mu zaplatí ten osmák Ludvík. S tím Martin souhlasil. Teď sháněl zájemce o mimořádnou pedagogickou radu. Měl zájem jeden sedmák, který měl taky po pedagogické radě průšvih a bál se dvojky z chování. Martin nabídl nám šesťákům cenu padesát korun, že je nás hodně. Myslel si, kolik na tom vydělá. Jede v tom přes dvacet kluků z šestky, takže by měl přes tisíc korun. Řekl jsem mu, že padesát je pro nás moc. Většina z nás z áčka se totiž dozví jak dopadli od třídní hned druhý den. Martin teda slevil na třicet korun. Myslel si, že bude mít šest stovek a ještě stovku od toho sedmáka. Tak jsem mu řekl, že šesťáků tolik nebude, protože o tom všichni ani nevědí a že bych mu nedoporučoval to všem říkat. To uznal. Řekl, že já je znám, a že teda nechá na mě, komu o tom řeknu, ale že pokud nevybereme všichni dohromady i s tím sedmákem aspoň pět set korun, tak že z toho nic nebude. Nás šesťáků bude deset, takže jsem to s Martinem usmlouval na čtyři stovky.

     Od třídní jsme se po pedagogické radě dozvěděli, jak na tom jsme. Jarda s Pepou si pohoršili na trojky z chování, jinak to jsou důtky. A já jsem úplně čistý, nedostanu ani třídní důtku. Druhý den jsme slyšeli záznam. Ludvík a ještě dva osmáci, kteří taky vyčkávali, konečně zaplatili, takže mě potom Martin pustil i tu první pedagogickou radu.

     Ludvík šel před zaplacením zase ode mě vyzvídat. Já jsem mu ale na rovinku řekl, jak jsem se s Martinem dohodl, protože nechci, aby mě mlátil. Řekl mi, že jsem hajzl a dal mi facku. Spadl jsem. Mohl bych to sice vyrovnat a zůstat stát, ale neměl jsem zájem, protože by mi třeba dal ještě jednu facku a tahle byla tak velká, že mě stačila.

     Na první pedagogické radě dopadl dobře Erik, který má tentokrát jedničku z chování. To jsem rád. Za mě se přimlouvalo dost učitelů, ale ani ředitelka mi nechtěla dát dvojku z chování. Ta ale řekla, že jestli budu kluky dál krýt, tak že mi dá ředitelskou důtku, protože tohle je závažná věc. S tím někteří učitelé souhlasili. Třídní se nevyjádřila, Alan byl proti a učitel Bednář byl tak trochu nesměle taky proti.

     Tahle mimořádná pedagogická rada byla zajímavější. Ředitelka začala se mnou. Řekla, že policajt mě chválil, že jsem jim toho řekl dost, ale na druhé straně se kluci přiznali sami, takže jsem tu podmínku vlastně nesplnil. Bednář řekl, že jsem ji ani splnit nemohl, když se kluci přiznali. Ředitelka je zásadová, proto to nadnesla. Učitelé ale stáli při mě a to ji stačilo, že se nenechala dlouho přemlouvat.

     Ředitelka měla od policajtů pravděpodobný průběh, který jí sestavili z našich výpovědí. Bylo to dost přesné. Takže nejprve se rozhodlo, že Michal, Honza a Pavel dostanou třídní důtku. Ta postihla ještě dva kluky, kteří přestali hned po nich. Ostatní dostali ředitelské důtky mimo Jardy a Pepy, kteří kopali doposled a navíc se přiznali až pod nátlakem třídní a tak dostali trojky z chování, protože dvojky už měli. Naposledy se jednalo o Ríšovi. Na toho někdo řekl, že to začal a vědělo se i, že taky kopal do konce. Nekopal ale do citlivých míst a po celou dobu kopal Málka jen do zadku, a to i když už ležel. Naše třídní potom řekla, že byl ale první z béčka, kdo se přiznal a že se staral, abych to nespravedlivě neodnesl já. Řekla, že mu záleželo na tom, abych nedostal třídní důtku, když už on bude mít asi trojku z chování. K tomu se přidal i Alan a řekli, že by se mělo zvážit, jestli ta současná dvojka z chování je tak závažná, že by se to k ní nevešlo a byla by nutná trojka z chování. Třídní i Alan se shodli na tom, že Ríša je rozhodně lepší než Jarda s Pepou, přinejmenším charakterově a to by se mělo ocenit. To podpořilo dost učitelů a Ríšovi nakonec zůstala jenom dvojka.

     Ríša jásal radostí a byl mi vděčný, protože pochopil, že za tu přímluvu naší třídní a Alana vděčí trochu i mě. To s tou jeho trojkou, kterou čekal, totiž naší třídní neříkal a já mu přiznal, že jsem jí to řekl já. Bednář ocenil to, že se Ríša přiznal, přestože čekal trojku z chování.

     O tom sedmákovi se nemluvilo vůbec. Trochu litoval té stovky, ale mohl být rád, že nedostal dvojku z chování. Celý případ byl uzavřen ve škole, ale policie ho ještě nedořešila. Zpráva, kterou poskytli ředitelce, byla pouze předběžná. Protože nás je hodně, pokračovalo vyšetřování ve škole. Policajti si nás sezvali do třídy. Sem postupně zvali i jednotlivé svědky. Teď vedl vyšetřování ten mladý policajt. Paní, která tenkrát svědčila, se ptal, jestli někoho z nás poznává. Řekla, že si nás nepamatuje a taky, že to viděla z dost velké vzdálenosti. Policajt jí zopakoval její první výpověď, v které řekla, že viděla mě, jak kopu do Málka. Potvrdila jí. Řekl jí, aby mě ukázala. Řekla, že si mě nepamatuje. Řekl jí, že já říkám, že jsem do Málka nekopl ani jednou, jestli si je jistá, že jsem to byl já. Uraženě řekla, že snad budou věřit jí než mě. Řekl jí, že ostatní kluci se sami přiznali a všichni se shodli na tom, že já jsem nekopl ani jednou. Zpochybněla. Řekla, že to viděla z dálky a říkal to pan Málek. Policajt jí na to řekl, že je to její výpověď a ne pana Málka. Ona má při výslechu říkat to, co viděla a ne co slyšela, protože to, co slyšela, nemusí být pravda a ona může být obviněna z křivého svědectví. Toho se lekla a začala se bránit, že takhle akorát odradí svědky. Policajt jí řekl, že mi svojí výpovědí mohla ublížit a popsal jí situaci, v které jsem byl, když proti mě stálo šest svědeckých výpovědí a nařčení Málka a mě nezbývalo, než doufat, že mi uvěří táta. Taky jí řekl, že podle informací ze školy mi Málek skutečně ublížil a já byl přesto jediný, kdo si do něj nekopl, kdo se ho navíc zastal a ještě jsem mu šel pomoct vstát. Teď to teprve té paní došlo a řekla, že jí to mrzí, ale že ji nenapadlo, že by učitel Málek mohl takhle lhát. Změnila svoji výpověď a uvedla, že z dálky viděla, jak do Málka kope několik chlapců.

     Výslech zbylých svědků měl velice podobný průběh. Všichni nakonec svoji výpověď upravili stejně jako ta paní. Tím byl můj případ uzavřen se závěrem, že jsem nevinný. Ostatní kluci to měli horší, protože jejich přestupek policajti oficielně pošlou škole a obvodnímu úřadu. Rodiče všech kluků museli navíc podepsat jejich výpovědi, takže všichni kluci už mají za sebou výprask od rodičů. Naštěstí díky ředitelce se už nic nedělo, protože ta na obvodním úřadu řekla, že škola už vše kázeňsky vyřešila a s ohledem na to, že většina viníků se sama přiznala a lituje toho, že není nutno do záležitosti zapojovat obvodní úřad a řešit to v rámci přestupkového řízení. To by totiž nejspíš pro kluky znamenalo ještě další výprask, protože by za to rodiče dostali pokutu.

     Policajt mi řekl, že vzhledem k výsledku, může můj táta podat na Málka žalobu za křivé nařčení. Z tohohle by se sice nevylhal, ale já o to nestál a tak táta žalobu nepodal.

     Byl poslední den školy. Dostali jsme vysvědčení. Byl jsem spokojený. Mám jenom dvě dvojky - z češtiny a z výtvarné výchovy. Neumím kreslit a jediná šance, jak se téhle dvojky zbavit, je mít jedničku i z češtiny. Učitelka mi řekla, že kdyby to byla jediná dvojka, tak by mi dala jedničku, aby mi nekazila vysvědčení. Byl jsem ale stejně spokojený, protože je to jedno z mých nejlepších vysvědčení.

     Před školou na mě čekal Ludvík ještě s dvěma klukama. Uviděl jsem ho příliš pozdě. Přinutili mě jít kus od školy. Tam se mě zeptali, jestli chci nafackovat nebo nakopat do zadku. Vybral jsem si radši to druhé. Musel jsem se předklonit a každý z těch dvou kluků mi dal pořádný kopanec. Pak jsem dostal kopanec od Ludvíka. Byla to taková rána, že jsem spadl. Ludvík řekl klukům, aby mě drželi. Pak mi dal dva surové kopance, až jsem řval a po tom druhém jsem se rozbrečel. Kluci mu říkali, ať už mě nechá, ale on mi dal ještě jeden kopanec, až jsem popolítl a toho jednoho kluka jsem praštil hlavou do břicha. Kluci řekli, že už mám dost a že na to kašlou. Tak mě nechal i Ludvík. Ten totiž už teď neměl žádné zábrany, protože vysvědčení už má a stejně půjde do polepšovny. To už ví.

     Chvíli jsem ležel na zemi, než jsem se vzpamatoval. Pak jsem se dal trochu do pořádku. Kolena džín jsem měl zelené od trávy, což mě štvalo, protože to jsou nové džíny. Snad si toho máma nevšimne a snad to půjde vyprat. Ludvíkovy kopance jsem cítil ještě dost dlouho. Jinak jsem ale byl vpořádku a doma na mě nic nepoznali. Proto mě tedy Ludvík nefackoval, protože by to bylo vidět a bál se průšvihu. I když hůř už asi dopadnout nemůže. Ale těm dvěma klukům to asi jedno nebylo.

     Ludvík je ale pořádně bezcitná bestie. Hlavně je mstivý. Už mě jednou zmlátil, ale to mu nestačilo a zbil mě podruhé. Většina kluků, když se jich nebojím, mě nechá, ale Ludvíka to naopak dráždí a zasedl si na mě stejně jako Málek. To jsem o Ludvíkovi řekl pár klukům. Teď už je naštěstí v polepšovně, takže mě nebude moct bít.