Kam se vyvíjí společnost?

Dílem surfováním na Internetu, dílem upozornění známého, jsem narazil na zajímavý článek, který mě inspiroval k napsání této úvahy.

     Zmíněný článek vyšel nedávno na serveru Na zadek, který může někomu připadat kontroverzní. Přesto na něm najdeme články se zajímavými postřehy více. V článku Nemocná společnost se autor zamýšlí nad tím, proč je dnes tolik duševně nemocných lidí a to zejména mezi dětmi. Dříve byly děti beze sporu zdravější, netrpěly psychickými depresemi. Je to ale proto, že dříve žily děti, ale i jejich rodiče, mnohem zdravěji.

     Plně souhlasím s autorem článku, že přílišný blahobyt je člověku na škodu, pokud není dostatečně duševně vyspělý, aby si uvědomil, že si ho musí umět i odříct, je-li to třeba a užívat ho pouze v rozumné míře. Rovněž by nikdy neměl změnit hodnotový žebříček člověk tak, aby se materiální požitky dostaly před duchovní hodnoty.

     Zajímavý je autorův pohled na výchovu, který rozebírá vlivy trestů na děti. Psychologie sice říká, že trestů by mělo být při výchově minimum, že by měla převažovat kladná motivace, ale všichni víme, že úplně bez trestů vychovávat nelze. Jejich poměr ke kladné motivaci je dán individuelně povahou dítěte, protože každé dítě je jiné. Pro některé je velkým trestem pouhá domluva, jiné se za chvíli otřepe i po středně velkém výprasku.

     Každý trest má větší či menší vliv na psychiku dítěte. Souhlasím s autorem, že tresty by měly psychiku dítěte zatěžovat minimálně. Srovnání s dřívější dobou je nasnadě. Čím více budeme deptat psychiku dětí, tím více budou psychicky nemocní. Tato nemoc se potom zákonitě projevuje podle okolních vlivů. Hraje-li "střílečky" či jiné agresivní hry dítě, které žije v harmonické rodině, bez psychických stresů, určitě mu to neprosívá, ale jeho organismus by to měl zvládnout bez újmy, je-li to v rozumné míře. Hraje-li je ale dítě psychicky labilní a narušené, tento vliv se připočte a toto dítě pak může jednat zkratově a zcela nevypočitatelně. Je tedy schopno i vraždy.

     Zajímavá je rovněž úvaha s poměrem zdravých a nemocných lidí ve společnosti. Určitě lze souhlasit s většinovou normou normálního chování, ale myslím, že autor poněkud přehání, že by tento stav hrozil už v brzké budoucnosti. I když chápu jeho zdvižený prst a varování. Pravda je v tom, že už zítra může být pozdě a že co můžeš udělat hned neodkládej na zítra. Určitě tedy bychom se měli zamyslet nad způsobem výchovy svých dětí, nad tím, jakým jim jdeme příkladem a něco s tím dělat.

     Cesta Velké Británie se mi nelíbí. Společnost omezila pravomoce školy ve výchově dětí. Škola nemá pravomoc dítě potrestat, nepočítám-li poznámku, která je oznámením rodičům a ne trestem a ani sníženou známku z chování, z které si stejně většina dětí nic nedělá (navíc trestání známkou mi připadá paradoxní, nemluvě o tom, že je to silně subjektivní).

     Společnost začíná omezovat ve výchově i pravomoce rodiny. Tělesné tresty jsou rodičům už zakázány v USA i ve Velké Británii. Pokud vychází pseudohumanisté z toho, že tím zabrání týrání dětí, pak jsou na velkém omylu. Tyto zákazy budou respektovat pouze rodiče, kteří mají své děti rády a občas je potrestaly v rozumné a prospěšné míře. Doplatí na to tedy pouze úroveň výchovy a kdo bude chtít týrat dítě, cestu si k tomu stejně najde.

     Těmito zákazy de facto přebírá podíl výchovy dítěte z rodiny stát a to nikdy není dobrým znamením. Taková výchova je vždy horší, než výchova i v jen v průměrně fungující rodině a navíc je nesrovnatelně dražší. Tento trend povede ke snižování hranice trestní odpovědnosti třeba až na deset let, což už v mnohých státech je a tím vlastně k rozšíření ústavní výchovy zavíráním dětí do vězení. Tam děti budou mít sice omezený pohyb, ale ona po něm ani část dětí netouží. A tak v klidu a pohodě prosedí dětství ve vězení u televize, videa a počítače při "pařbě" her. Tohle vše ve vězeních pro dospělé už je.

     Zavřené děti tedy prožijí chudé dětství, ale samy si to ani neuvědomí, protože budou spokojené. Pak ale vyjdou ven a nebudou nic umět. Přibude tedy nezaměstnaných, bezdomovců a na ně budeme my všichni vydělávat. Protože tito lidí budou navíc psychicky narušení, budou mít neustálé deprese, bude přibývat zločinů teroristického charakteru. Z dětských vězení budou vychovány k tomu, mít se dobře a nemuset se o nic starat.

     Chceme opravdu takový model společnosti? Jak se nám v něm bude žít? Uvědomujeme si, že když si "vychováme" takovouto generaci, že se o nás nikdo nebude umět postarat v důchodu. Pár poctivých lidí se sice vždycky najde, ale jak se jim bude žít v této společnosti? Zde má autor pravdu v tom, že ta bude žít na jejich úkor. A může jeden takový člověk uživit např. dva důchodce a tři bezdomovce či nezaměstnané nebo vězně? Navíc, když, bude-li podnikatelsky úspěšný, což bude třeba, aby na to vydělal, jej bude neustále někdo přepadávat a vykrádat. Bude to opravdu ještě demokracie, když každý slušný a poctivý člověk kolem sebe bude muset mít ozbrojenou ochranu?

     Kde vlastně jsou hranice demokracie? Určitě nejsem zastáncem totalitního režimu, v kterém jsme žili několik let. Ale ani demokracie se neukazuje jako vhodné uspořádání společnosti. Vypadá to, že jsou dva extrémy, totalita a demokracie a to rozumné uspořádání je někde uprostřed. Některé věci prostě je třeba vymezit autoritativně. Mezi ně asi patří i výchova dětí, která vy určitě neměla být liberální, ale dostatečně přísná. Stejně tak, jako přísný učitel víc naučí, tak i přísnější vychovatel lépe vychová.