Z kroniky Tuláků - 121.- část

Tulákům začíná nový skautský rok 1993 až 1994. Začíná dramaticky, bez klubovny.

 Zahajovací schůzka v novém skautském roce – 8. 9. 1993

     Po delší přestávce, neboť jsme letos neměli tábor, jsme se opět sešli. Čekalo nás nemilé překvapení, neboť jsme už ani neměli klubovnu. Tak se první schůzka konala venku. Po prázdninách v oddílu zůstalo osm členů – Golem, Ingoust, Časomíra, Martin S., Radek S., Červenáček a Míša, který přivedl svého bratra Davida.

     Rozdal jsme nové číslo Stopy a diplomly za měsční bodování června. Pak jsme vyřídil několik administrativních záležitostí. Přišel se na nás podívat i náš střediskový vůdce Krab a dohodli jsme se, že na příští schůzku se sejdeme opět tady, ale půjdeme k němu – bydlí odsud nedaleko. Poinformoval jsme členy o tom, jak to zatím vypadá s klubovnou, kterou máme dostat v Nuslích. Ostatně o tom se už mohli členové dočíst ve Stopě, takže jsem spíš doplnil to, co jsem věděl nově.

     Na závěr schůzky jsme se odebrali do parku, kam jsme chodili loni. Tam se hrály různé hry až do konce schůzky.

Řevnice 12.9.1993

     Jako každý rok, jsme zahajovali tradičním výletem do Řevnic. Účast byla velice malá, což bylo asi způsobeno i deštivým počasím. Přestože byl jako vždycky tento výlet i pro Zálesáky, nedostavil se z nich nikdo, takže jsem vyrazil s Golemem, Ingoustem a Červenáčkem.

     Metrem jsme dojeli na Smíchovské nádraží a odtud jsme pokračovali vlakem do Řevnic. Za deště jsme se vydali na cestu. S ohledem na počasí jsme minuli Babku, protože kamení by bylo značně kluzké. Došli jsme na Jezírko, kde byla větší přestávka na oběd a tady jsme také řekl, že se rozhodneme, jestli uděláme jenom krátký okruh a zamíříme po další cestě rovnou do Řevnic a nebo jestli půjdeme tradiční výlet přes Skalku.

     Během toho, co jsme jedli, přestalo pršet a konečně vykouklo sluníčko. To rozhodlo o tradiční trati. Pojedli jsme a zahráli jsme si různé hry. Souboj medvědů jsme hrál sám s Golemem, protože ostatní si na tuto nenáročnou hru netroufli.

     Vydali jsme se na další cestu a obdivovali jsme krásně zbarvené mloky. Pak vymyslel Ingoust hru, kterou jsme několikrát hráli po cestě. Na můj povel se všichni schovali a vyhrál ten, koho jsme z místa, kde jsem stál, neviděl. Po odehraných hrách to byla remíza, všichni měli stejně bodů.

     Došli jsme do Řevnic, kde jsem chvíli čekali na vlak, kterým jsme se vrátili do Prahy.