Hodný chlapec

V roce 1972 vznikla povídka Bohatý chudák, která se stala základem cyklu humorných povídek Bohatý chudák. Potom přibylo sedm povídek. Pak následovala osmiletá pauza a po ní vzniklo ještě pět povídek. Poslední z nich ocenil i spisovadel Simonides, když se tento cyklus kdysi umístil na 3. místě ve studentské soutěži na FEL ČVUT.

     Úvodem

     Opět po dlouhé době jsem se rozhodl své povídce dát úvod. První povídkou s úvodem byl Bohatý chudák. Jeho úvod má ale asi jen dvě věty. Tento bude, a vlastně už teď je, delší.

     Tato povídka je jubilejní třináctá. V současné době mám v úmyslu, že také poslední. Většina seriálů má totiž 13 dílů. Ale závazně to slíbit nemohu. Pro ty, co věří, že 13 je nešťastné číslo, tu mám jeden postřeh. Tato povídka je vlastně patnáctá. Dvě povídky "Na Hlavňáku" a "Rvačka" se totiž ztratily a proto byly z cyklu "Pan Narghen" vyřazeny. Z tohoto hlediska je ovšem třináctá povídka "Komik". Ovšem povídky "Na Hlavňáku" a "Rvačka" nebyly do cyklu zařazeny, proto je nelze počítat a povídka "Komik" je jedenáctá. Takže závěr zní: Cyklus Pan narghen nemá třináctou povídku.

     A teď už ale několik slov k povídce "Hodný chlapec". Liší se od všech předchozích. Tentokrát nevychází z vyprávění pana Narghena, ale píšu o tom, co jsem odposlechl od lidí jiných nebo zažil sám. Ale pozor! Nejsou to pomluvy. To rozhodně ne. Pan Narghen před vydáním této povídky potvrdil, že vše je naprosto pravdivé.

     A nyní poslední postřeh v tomto úvodu. Vrátím se několika slovy k povídce "Rodina". Z této povídky se pozorný čtenář dozvěděl, že pan Narghen měl syny Frantíka, Pavlíka, Mirečka, Honzíčka a dcerku Alenku. O Pavlíkovi jsme se dozvěděli, že byl učitelem a že mu při vyučování vypadli dva kluci z okna. Soud ho odsoudil na pět let nepodmíněně. Po návratu z vězení už Pavel místo učitelské nesehnal. Šel tedy do továrny. Zde si vydělal přes 4.000 Kčg měsíčně a tak měl důvod ke spokojenosti. Dokonce se i oženil a za dva roky se jim narodil syn Mirek. A o něm je vlastně tato povídka.

     I

     Mireček je asi dvanáctiletý blonďatý chlapec. Je postavy spíše menší. Poznáte ho podle delších vlasů a pořádně záplatovaných a ošoupaných džín. A taky podle toho, že vždycky u sebe má prak, který umí mistrovsky ovládat. Bylo to zrovna 5. července, když šel jednou rodným městem po ulici. Jeho pozoronost upoutal pěkně vzrostlý strom na jedné zahradě. Mireček měl vždycky smysl pro přírodu. A když viděl, jak se chudák strom prohýbá pod úrodou třešní, nelenil, přelezl plot a svému kamarádu ulehčil.

     Jak tak byl na stromě a trhal třešně, přiběhl na něj starý pán, majitel. Něco pokřikoval pod stromem, ale Mireček mu nerozuměl, protože si právě pískal. On totiž chvíli trhal a když přelézal k další větvi, tak si pískal. Smůla jen byla, že všechny pecky padaly zrovna na starého pána. Mireček byl už sytý a tak se po dlouhé větvi svezl a skočil za plot. O nějaký ten gram se při tom spletl v odhadu své váhy a tak se větev zlomila. Mireček pokračoval dál ve své cestě. Starý pán se chvíli rozčiloval přes plot, potom i vyběhl (nebo spíše vybelhal se) na ulici, ale Mireček byl už pryč.

     Došel na nedaleké náměstí, kde nasedl do autobusu. Bystře zaujal místo k sezení a mile se usmíval na kolem stojící důchodce. Vystoupil u kina. Šel si koupit lístek na film "Velký striptýz". Když mu ho pokladní odmítla prodat, nechal jí pozdrav z praku. Pak mírným klusem zmizel v dalším autobusu. Dva muži, kteří se snažili ho pronásledovat, stačili jen protáhnout obličeje. Jeden z nich obdržel mezi oči další pozdrav z Mirečkova praku. Mireček klečící na sedadle u otevřeného okénka, si při tom zároveň očistil boty o oděv vedle sedící paní. Ta pronesla několik slov o tom, jaká je dneska mládež, a že kdyby to byl její kluk, tak by ho přehnula přes koleno a dala mu pár na zadek. Tím se Mirečkovi znelíbila a tak, když vystupoval, si vypůjčil její peněženku. Byl zklamán, byla tam jenom stokoruna a pár drobných, ale i to je lepší než nic. Hned si šel koupit cigarety a hned si zapálil.

     Vykračoval si ulicí a kouřem z cigarety obšťastňoval kolemjdoucí, kterým ho obětavě foukal do obličejů. Došel až k obchodu a zde potkal starou známou paní z autobusu. Zrovna se přehrabovala v tašce a hledala peněženku. Pocítil výčitky svědomí. Tak to přece nemůže nechat. Skoro dokouřená cikareta, koupená za její peníze, mu přestala chutnat. Rozhodl se vše napravit a hodil cigaretu paní do tašky. Tak, teď jí vrátil aspoň část peněz. Paní to ale nevzala na vědomí a šla pryč. Za chvíli se jí začalo kouřit z tašky.Mireček šel zavolat do první budky hasiče. Pak se vzdálil a pozoroval vše z nedaleké pošty skrz skleněnou výlohu.

     Paní spozorovala oheň, až když se proklubal skrz tašku. Hbitě jí odhodila pryč. Zvolila si skutečně místo nejvhodnější, dětský kočárek s dítětem. Otec dítěte bystře zasáhl a paní vynadal slovy, které nelze publikovat. Mezitím už přijeli hasiči. Když zjistili, proč byli voláni, vynadali paní a zeptali se jí, jestli je normální. Když řekla, že ano, vyžádali si její adresu, že jí pošlou účet za zbytečný výjezd. Marně se hájila, že to nevolala ona. Hlas volajícího byl tak vysoký, že to byl zajisté hlas ženský. Vždyť, kdo jiný by mohl mít soprán? No, kdo asi?

     II

     Mireček pokračoval ve své obchůzce městem. Narazil na chlapce, který kradl kočce plechovky, které si uvázala na ocas. "Kočka má také právo na svůj majetek", řekl a začal se s chlapcem prát. Oba se octli na zemi a kočka s plechovkami zatím utekla. Hoch dostal za chvíli pěknou nakládačku. Když byl Mireček v nejlepším, přišel asi čtyřicetiletý pán.

     "Proč ho mlátíš?", zeptal se Mirečka.
     "Co je vám do toho?", zeptal se Mireček.

     Pán začal pronášet různé řeči v tom smyslu, že je Mireček drzý. "Takového drzouna jsem ještě neviděl. Okamžitě ho nech nebo ti nasekám na zadek."

     Pán by snad po Mirečkovi i sáhl, ale překazila mu to přítomnost pana Ryltena, který šel se mnou náhodou kolem.
     "Pane, co na něj řvete? Je to vaše dítě? Není. Tak ho nechte na pokoji a nestarejte se o něj."
     Pán chvíli koukal na pana Ryltena s otevřenou pusou a dost dlouho se nezmohl ani na slovo.
     "Co se ho zastáváte?", ozval se po trapné chvíli mlčení. "Je to děsně drzej spratek. Vždyť ho ani neznáte, parchanta jednoho drzého".
     "Jak to, že ho neznám. Je to vnuk mého dobrého kamaráda, pana Narghena."
     "To má teda pěknýho vnuka. Člověk ani nepozná, jestli je to kluk nebo holka. Takovej prcek a vlasy má skoro až na ramena. A jak je oblečenej. Zasloužil by přehnout přes koleno a nasekat na zadek. Parchant jeden drzej."
     "Tak za prvé. Teď jste se dopustil několikanásobné urážky na cti. To bude drahé!"
     "Jak-k-to?", zakoktal pán.

     Mireček se škodolibě ušklíbl a udělal na pána grimasu. Toho to hrozně rozčílilo.
     "Tak ty se budeš ještě ušklíbat", zařval a odepnul řemen. Hned na to mu ale spadly kalhoty. Chvíli opět tupě koukal. Mireček se hlasitě rozesmál. Pán si natáhl kalhoty a ulomil z nejbližšího keře prut. Ohnul Mirečka přes koleno a chtěl mu dát přes zadek. Pan Rylten mu však sebral klacek a řekl: "Tak vy ho chcete ještě bít? No tak to bude ještě dražší."

     "To se zastáváte pěkného grázla", ozval se vztekle pán. Vytáhl Mirečkovi ze zadní kapsy džín prak, který trochu vykukoval. "Pěkné věci s sebou nosí. Až vám vytluče okna, tak se budete divit." Z kapsy dále vytáhl karty. "No, to je jistě nezbytná věc." A ještě stačil vytáhnout Mirečkovi z druhé zadní kapsy cigarety. "Že jo, proč by si mladý pán nezakouřil, že", řekl škodolibě.

     Mireček se mu vysmekl a další věci si už z kapes tahat nenechal. Jedním hmatem sebral pánovi vše, co mu dosud vzal.
     "Co je vám do toho, co má v kapsách? Jakým právem ho šacujete?", rozkřikl se na pána pan Rylten
     Pán však pokračoval: "Vždyť se podívejte na ty orvaný džíny. Slušný člověk by to na sebe neoblékl a ne v tom ještě chodit po ulici."

     "No to víte", řekl pan Rylten, teď pro změnu zcela klidným hlasem. "K těm vašim bačkorám, v kterých chodíte po ulici po bufetech, by se nehodily. Když na ně nemáte, tak nezáviďte. To víte, takové kalhoty v těch vašicich popelnicích nenajdete."

     Pán hleděl na pana Ryltena s vytřeštěnýma očima. Mireček se tomu zasmál. Než se však pán na něco zmohl, pan Rylten pokračoval: "No a teď si to všechno vyúčtujeme. Tak za prvé, několikanásobná urážka na cti. Za urážku na cti se podle čerghijských zákonů platí 100 korun dospělým a 50 dětem. Tedy 50 korun Mirečkovi a 2 x 100 korun jeho rodičům."

     "Jak-k to?", zakoktal pán.
     "Víte, co znamená slovo parchant?... No asi ne. To je nemanželské dítě, víte? Tudíž jste tím těžce urazil i oba rodiče.... A vlastně i prarodiče. Vy jste řekl, že jejich děti mají parchanta. Takže to je ještě 4 x 100 korun. To už je tedy celkem 650 korun."

     Teď jsem se vložil do debaty já: "No počkej, Franto, a co Mirečkova prababička?"
     "Jo, máš pravdu", souhlasil pan Rylten. "Takže ještě prarodiče, to je teda ještě 8 x 100 korun. To už teda je 1.450 korun. A to vám ještě odpouštíme další předky. Takže to zaokrouhlíme na 1.500 korun. No a teď tu máme ještě to, že jste Mirečka bil."

     Pán chtěl odporovat, ale pan Rylten se nedal. "Jako důkaz má na čele dvě modřiny", řekl a ukázal skutečně na dvě modřiny, které Mireček schytal od chlapce, s kterým se pral. "Takže za ránu přes hlavu je 100 korun, je-li po ní modřina, tak 200. Modřiny jsou dvě, takže to je 2 x 200 korun. Jo a taky jste ho ohnul přes koleno. No tak to je jasné. Přes zadek se dává pětadvacet. Takže 25 x 200, to je 5.000 korun."
     "No počkat, ale na to je snad nižší sazba", bránil se pán.
     "To je, 10 korun za ránu. Ale aby se to líp počítalo, tak to vezmeme podle tý nejvyšší. Ostatně, kdo ví, kolik jste mu dal ran, o kterých nevíme. Takže to je zatím 6.900 korun."
     Pán jenom zalapal po dechu.
     "No a ještě pokus o krádež..."
     Pán pana Ryltena přerušil. "No moment, to by bylo snad v pořádku, kdybych mu zabavil cigarety a tím zabránil v kouření."
     "Tak předně, Mireček ty cigarety koupil pro otce a ne pro sebe. Takže za pokus o krádež 100 korun pokuty, takže to je 7.000 korun. Chcete ještě něco dodat?"
     "Za tuhle sazbu ne."
     "No tak já vám pošlu složenku. Zatím nashledanou."

     Mireček s obdivem a sympatiemi sledoval pana Ryltena. Ten řekl: "Tak a teď bych měl chuť na dobré Hlavňácké pivo."
     "Tady kousek je jedna hospoda, kde ho čepujou. Jestli chcete, tak vás tam zavedu", nabídl se Mireček.
     "No, to bych rád", řekl a pak se obrátil na mě: "Vidíš, jak je to hodný chlapec a ten trhan by ho chtěl bít."
     Prošli jsme dvěma ulicemi a Mireček nás zavedl do útulné hospůdky.

     III

     Posadili jsme se ke stolu. V mžiku byl u nás hospodský. "Dobrý den. Á Mireček se zase přišel podívat. Tak copak si dáš, zase jako obvykle?"

     "Ne, dneska limodánu", odpověděl Mireček.
     Hospodský se podivil, ale neříkal nic. "A vy?"
     "My každý pivo", řekl jsem.

     Hospodský se za chvíli vrátil a přinesl piva a limonádu. Pan Rylten začal po chvíli hledat cigarety.
     "Vždyť jsi před hodinou dokouřil poslední", připomněl jsem mu.
     "A jo, máš pravdu", souhlasil.
     Mireček hned pohotově vytáhl krabičku cigaret.
     "Mám tu tři poslední. Vezměte si", nabídl.

     Pan Rylten s díky přijal a Mireček mu ji zapálil zapalovačem, který vytáhl hbitě z kapsy. Já jsem cigaretu odmítl. V lokále bylo teď prázdno a tak se u nás hostinský na chvíli zastavil.

     "Tak co, budete zase psát něco o panu Narghenovi?", zeptal se mě hostinský.
     "Zatím nevím", odpověděl jsem.
     "Mohl by jsi napsat o Mirečkovi", navrhl pan Rylten. "Vždyť vidíš, jak je to hodný chlapec."
     "To je pravda", přidal se hostinský.
     "No dobrá, napíšu", souhlasil jsem. "Stejně potřebuju nějakou povídku na uzavření cyklu. Začnu tedy sbírat materiály."

     Chvíli jsme mlčky popíjeli. Hostinský si všiml, že Mirečkovi už docházejí cigarety. Zeptal se ho, jestli si nechce koupit novou krabičku. Mireček přikývl. Hostinský odešel k pultu a hned se vrátil s novou krabičkou.

     Já jsem položil Mirečkovi zvídavou otázku: "No poslyš, jak je ale možné, že ty cigarety jsou načnuté, když je máš pro otce?"
     "No tady vidíš, jak je Mireček hodný", odpověděl mi pan Rylten. "Nosí je pořád u sebe, aby ušetřil svému tatínkovi zdraví. Ten potom může kouřit jen, když je u něj Mireček. No a ten běhá pořád po ulicích, takže tatínek kouří málo. Že?", obrátil se na Mirečka.
     "Ano", odpověděl Mireček. "A on navíc přede mnou skoro vůbec nekouří, protože mi nechce dávat špatný příklad."
     "No to je teda dobré. To kouří úplně minimálně", konstatoval hostinský.

     Přišel nový host, hostinský ho šel obsloužit. Hned se zase vrátil. "Dneska nebudete hrát karty?", obrátil se na Mirečka.
     "Zahrajete si pánové?", obrátil se Mireček k nám. "Není nad to si občas zahrát mariášek."
     "No to si jistě nenechám ujít", ozval se pan Rylten. I já jsem souhlasil. A tak Mireček vytáhl karty a vyhrál. Po první hře, co se pan Rylten s Mirečkem desetkrát otočili, vyhrál Mireček přes tři tisíce. Pan Rylten rozdával na další hru a hospodský šel obsloužit další hosty se slovy: "Komu karty v ruce šustí, toho štěstí neopustí."

Praha 1982