Ach ty děti

Stále to kolem sebe slyšíme, jak jsou ty děti hrozné, co vyvádějí. Je to poněkud relativní, to je jedna věc. Druhá věc je, kdo za to může? Všechno musí mít své příčiny, nic není jen tak samo od sebe.

     Pojďme se na tento problém podívat z více hledisek. Mezi mnoha články a úvahami, které se tím zabývají, se občas najdou i nějaké rozumné. Je jich poměrně málo a tak. Jedním z těch zajímavých článků je článek Lukáše Urbana: Hlavně jsou to děti svých rodičů. V něm autor opravdu uhodil hřebíček na hlavičku.

     Autor vystihl podstatu asi v tomto odstavci: "Kdo jsou mladiství delikventi? Co je to za děti, které páchají násilnou kriminalitu? Co je to za zrůdy? Kde se mezi námi spořádanými občany vůbec vzaly? Nevzaly.

     Vyrostly a byly vychovány ve svobodné a demokratické zemi po listopadu 1989. Jsou dětmi svých rodičů a své společnosti. Pohoršujeme-li se nad nimi, pohoršujeme se sami nad sebou a nad prostředím, které jim nabízíme k životu a ke spotřebě. Stačí se podívat na esenci masové kultury, na většinu televizních kanálů po osmé hodině večerní: akční thrillery, reality show, soutěžní kvízy o milióny a zábavní kabarety na úrovni šel pán a pšoukl si. Vskutku kvalita."

     Plně souhlasím s tím, že tyto děti jsou plodem naší společnosti, která je vychovala. Jestliže takovéto děti nebyly před padesáti lety, není to tím, že by se změnila podstat děti, ale změnila se podstata naší společnosti.

     Proti tomuto článku v rozporu stojí ve stejném deníku článek ze stejného dne "Děti-Vrazi existují. Zaslouží si zvláštní zacházení?" Autor článku říká: "Zločin a trest. Tato slova k sobě neoddělitelně patří. Proto ve mně vyvolávají velkou nelibost pokusy je oddělovat. Opravdu nechápu, jak někdo může naprosto vážně tvrdit, že zločinec si trest "nezaslouží", protože je příliš mladý, nebo měl zlého tatínka."

     Zde ovšem autorovi uchází jiný problém. Trest patří ne k zločinu, ale k výchově. Je její součástí stejně jako odměna. To, co bude ve výchově převažovat (obecně by to měla být kladná motivace, tedy pochvaly a odměny), ovšem závisí na povaze dítěte a tak u každého jedince bude tento poměr jiný.

     Jestliže jsou tendence liberální výchovy zcela eliminovat tresty a budeme spět do stádia, jaké je v Americe, kde rodič nesmí dát dítěti ani symbolický pohlavek a výchovnou metodou se tam z nouze stává stávka rodičů, pak se nemůžeme ničemu divit.

     Martin Denemark se tedy mýlí v tom, že zločinem, který by v tomto případě měl být potrestán je špatný výchova či nevýchova. Tu ale nejde oddělit, nevychovávají jenom rodiče, ale celá společnost. Vychovávají příklady, které děti vidí kolem sebe. Dítě dá mnohem víc na to, jak se chováte, než co mu říkáte. Pokud tatínek, třímající v ruce cigaretu a hulící jako tovární komín káže svému dítěti,a by nekouřilo, že to škodí zdraví, asi to pro dítě moc věrohodné není a jen těžko poslechne.

     Jestliže však dítě od svých rodičů neslyší jediné sprosté slovo, pak se většinou samo začervená a zastydí, když mu takové slůvko před rodiči uklouze a většinou a už není třeba ani napomínání. Samozřejmě, jestliže se ve škole mezi spolužáky sprostě mluví, nic s tím nenaděláme. Pokud se ale takhle doma nemluví a nemluví tak ani rodiče, pak je to dobrým příkladem. Podobných příkladů by v jiných oblastech mohly být desítky, třeba že dítě má pouštět sednout starší v dopravním prostředku, že nemá mluvit či číst u jídla, že se má doma přezouvat a pomáhat, že se nepřechází na červenou apod.

     Špatných příkladů kolem sebe dnešní děti najdou opravdu hodně. Počínaje televizí, přes rádio, lidi na ulici, některé počítačové hry, prostě výčet by byl dlouhý. Důvodem je to, že dnešní společnost je stále požitkářštější a to, co dříve dělali dospělí tak, aby je při tom děti neviděli, nyní dělají zcela veřejně. Děti jsou tak například prosyceny erotikou a sexem, který je kolem nich a to má také vliv na jejich pohlavní vývoj. Dnes už sedmiletí kluci shánějí holky, protože chtějí být IN. Prostě mít holku je dnes pro kluky móda a obráceně pro holky zase mít kluka, a to už od školky. Vždyť to vidí v televizi a všude kolem sebe.

     Najdou dnešní děti a kladné hrdiny? Naše generace měla Oldshatterhanda, Winnetoua, tři mušketýry a další. Koho mají dnešní děti? Zřejmě Ramba. Koho dál? Kájínka, Bin Ládina,…? Ti populární určitě byli a bylo období, kdy si děti rády hrály na Kájínka. Opravdu "skvělý" výchovný nápad je pro ně vyrábět jako hračky odposlouchávací zařízení.

     Řeší-li se nyní, že děti jsou ve škole stále neukázněnější a šikanují i učitele, pak to svědčí o malé prestiži školství v této společnosti a z toho plynoucích pravomocí školy. Dříve tento problém nebyl, škola měla větší pravomoce, než jenom psát poznámky, tedy pouze oznamovat provinění dětí a žádat o potrestání rodiče. To je samozřejmě nesmysl, protože z pedagogiky je známo, že trest za provinění má přijít hned, protože čím delší doba následuje, tím je trest méně účinný a zejména mladší děti už ani nevědí, za co jsou trestány.

     V dřívější době byla mnohem větší jednota rodičů s učiteli a i pokud dostal žák zasloužený pohlavek, nešel si stěžovat rodičům, protože věděl, že od nich by dostal ještě přidáno. Naopak byl takový žák rád, že se to vyřešilo mírnějším trestem hned ve škole, protože věděl, že doma by jej za to čekal mnohem důraznější trest.

    Dalším problémem je, že děti nerozumí čtenému textu. Prostě nečtou. Proč? Co je příčinou? Tomuto téma se věnuje článek Josefa Víta "Děti nečtou." Na úvod autor říká: "Sám vím jak to bylo, jak to je dnes a vyhlídky vidím černě. Já jsem v mládí četl jednu knížku denně. Ano, každý den jednu knížku. 365 za rok a 3650 za deset let. Tehdy totiž nabyla televize. Moje dcera četla asi do deseti let - až do doby, než jsme si koupili televizi. Pak číst přestala. A její děti už nečtou vůbec. Ano, dnešní děti nečtou, ale koukají na televizi."

      Problém je tedy zase v rodině. Děti vyplňují většinu svého času televizí, která běží v mnoha domácnostech jako kulisa od rána do večera. Díky trendu dnešní společnosti se už děti ani neumí bavit aktivně, ale pouze pasivně. I já pamatují televizi od dětství, sice černobílou, ale ani mě nenapadlo u ni vysedávat, bez ohledu na to, co tam bylo.

     Na tento problém navazuje další věc. Uspěchanost doby a snaha dětem maximálně zkrátit dětství. A ta při výběru kroužků je hlavním kritériem to, co to dítěti přinese v dospělosti. Tento přínos je ale samozřejmě v dnešní materialistické společnosti měřen pouze penězi. Dítě, které jde ze školy na kroužek angličtiny a pak musí honem doma psát domácí úkoly, si neodpočine. Mnoho rodičů nedoceňuje v zájmové činnosti sdružení dětí a mládeže, kde si děti hrají, ale při tom se učí nenásilnou formou. Vždyť hra má pro dítě největší význam a hrou se děti naučí nejvíce. Např. v turistickém kroužku hrají děti různé hry, naučí se šifrovat, což bystří logické myšlení, uzlovat, což se může také občas hodit, ale hlavně postarat se o sebe v přírodě, hrát poctivě, být ohleduplný a čestný. To poslední jsou ale bohužel hodnoty, které se v dnešní společnosti příliš nenosí. Dnes se raději razí široké lokte, drzost a bezohlednost. Proč se ale potom zlobíme, když takové děti jsou?

     Spojitost mezi násilím, které děti vidí kolem sebe a to jak v televizi nebo počítačových hrách, hledá článek Františka Koukolíka "Násilí a děti". Ten ukazuje statistiky, o kolik se násilněji chovají v dospívání děti, které jsou působení televizního a počítačového násilí vystaveny v dětství.

     Za totality jsem si myslel, jak je naše společnost materialistická. Vždyť do nás cpali materialistickou ideologii. Bohužel životní styl, který k nám přichází ze západu, je ještě mnohem více materialističtější. A pak se nemůžeme divit, že sklízíme takovéto plody.

     Rozhodně nejsem zastáncem starých časů. Ale myslím, že teď je vhodné období na rozjímání a zamyšlení se nad tím, co lze s tímto stavem ještě dělat. Zda nelze odložit aspoň trochu požitků a sobeckosti a vrátit se k moudru našich předků. Oni sice neuměli na počítači,. neměli videokamery a videa, ani mobilní telefony, ale po morální stránce byli mnohem dále.

     Říká-li se, že dnešní děti dospívají rychleji, pak dospívají velmi jednostranně. A z určitých hledisek jsou dneska i dospělí ještě stále dětmi. A v tom je myslím ten hlavní problém. Demokracie už spíše přechází v anarchii. I demokracie potřebuje pevné mantinely.