Z kroniky Tuláků - 119.- část

Ani v roce 1993 nevynechali Tuláci Pochod Praha - Prčice a porotže nešli ze Střezimíře, odkud chodili dříve, udělali si potom ještě samostatný výlet na Borotín.

Pochod Praha -Prčice   15. 5. 1993
Tentokrát 28 km z Krásné Hory

     Na této nepovinné výkonnostní akci jsme se sešli v malém počtu. Z Tuláků tu byl jen Ingoust, takže Zálesáci měli tentokrát převahu. protože tu byli dva. Pochodu se s náma ještě zúčastnil můj kamarád Jarda, takže nás bylo celkem pět.

     Metrem jsme dojeli k Andělu, kde jsme čekali na autobus. Byli jsme tu sice o dost dřív, ale za to jsme zase seděli. Asi po hodině jízdy jsme byli v Krásné Hoře. Na startu jsme vyplnili prihlášku, zaplatili startovné a vydali se na cestu. Před námi šel jeden podivný turista, který než by se nechal předejít, nechal si od nás diktovat tempo, na které neměl. Martin ze Zálesáků se mnou jsme šli napřed rychleji a Jarda šel vzadu kousek za námi s pomalejším Ingoustem a Jirkou.

     S Martinem jsme toho podivného turistu v kopci stejně předešli a pak za námi pořád dobíhal, abychom mu neutekli. Dohnali jsme dalšího turistu, který šel zcela rovnoměrným tempem bez ohledu na terén. Po rovince jsme mu krásně stačili, v kopci nám unikal. Šel pořád stejně rychle a ani kopec ho nezadýchal. Drželi jsme se za ním. Jenže on se pak zastavi1 a hledal cestu. Potom nám už zmizel. Zmizel nám i ten podivný turista, který šel pořád tou nesprávnou cestou.

     Vrátili jsem se na správnou cestu a opět jsme se spojili s Jardou a spol. a šli jsme společně až k první kontrole. Tady jsme se zastavili na oběd. Déšť nás ale zahnal pod střechu a pak jsme už zase pokračovali v cestě. Ještě jsme dělali pár kratších zastávek, až jsme došli na druhou kontrolu Ta byla pod zříceninou hradu, kterou jsme si prohlédli. Tady jsme si chvíli odpočinuli a pokračovali jsme v cestě. Do Prčice to už bylo kousek a zbylé kilometry jsme bez problémů zdolali.

     V Prčici na náměstí byla organizace slabší než v minulých letech. Stánků bylo podstatně méně a skoro nic v nich, takže občerstvení velice slabé. Tak jsme se nezdrželi ani půl hodiny a jeli jsme autobusem do Heřmaniček. I tady byla organizace slabá, protože se lístky kupovaly až v autobusu, což zdržovalo nejen řidiče, ale způsobovalo i zbytečnou tlačenici u jedněch dveří. Dříve se kupovaly lístky ve stánku od několika prodejců a do autobusů se nastupovalo dvěma dveřmi, u kterých stáli zaměstnanci ČSAD, kteří lístky trhali. Tak bylo nastupování plynulé a hlavně bez tlačenic.

     Do Heřmaniček jsme dojeli sice vstoje, ale přece. Koupili jsme si lístky na vlak, který přijel asi za půl hodiny. Tady jsme místo k sezení získali, takže jsme celkem pohodlně dojeli až do Prahy. Vystoupili jsme v Hostivaři, odkud jsme jeli autobusem č. 154 domů.

Výlet na Borotín - 6. 6. 1993