Andílek - 2. část

Po týdnu opět pokračujeme v dobrodružství Maxe a jeho kamarádů.

     „Proč jsou tři?“ zeptal se Michael.

     „Kdyby jeden praskl, zbývající dva zabrání volnému pádu na zem,“ vysvětlil Max.

     Max uchopil křídla a popošel na okraj louky, která se pozvolna svažovala k potoku.

     Veronika napětím svírala obě pěsti.

     Maxmilián roztáhl křídla a rozběhl se dolů. Pokusil se mávnout perutěmi a nadskočit. Popoletěl jen asi tři metry.

     „Zkus to znova,“ povzbuzovala ho Veronika.

     Max bezúspěšně pobíhal po louce půl hodiny. Pak mu došly síly.

     „Varovali jsme tě,“ řekl Vejsada. „Člověk nikdy vlastní silou létat nemůže.“

    "Může!!“ zajíkavě vykřikl Max. „Jenom jsem špatně vypočítal vznosnou sílu nadlehčovacích balónů.“

     Vejsada zůstal překvapeně stát. Tak rozlíceného Maxe snad ještě nikdy neviděl.

     „Poletíš ty,“ řekl Maxmilián Michaelovi.

    „Já?“

     „Jsi podstatně lehčí.“

     „Já létat neumím,“ zapochyboval Michael.

     „Naučíš se,“ řekl Max a pohledem naznačil Veronice, aby mu pomohla sejmout křídla.

     „Jak přistanu?“ zeptal se nejistě Michael.

     „Přestaneš mávat křídly a začneš klesat,“ řekl Max Michaelovi.

     „To stačí?“ zeptal se Michael nedůvěřivě.

     „Jo,“ řekl Max. „Balóny tě budou jen nadnášet.“

     Max nasoukal Michaela do postroje, připnul mu vznosné balóny a pomohl správně uchopit křídla.

     „Připraven?“ zeptal se Max.

     „Kam mám letět?“ řekl nejistě Michael.

     „Jestli se vzneseš, tak nastoupej jenom pár metrů a přistaň! - Leť rovně!“

     „Buď opatrný,“ řekla Veronika.

     Právě vyšlo slunce a růžovozlatě ozářilo Míšova křídla. Kdyby se nad Michaelem nevznášely balóny, vypadal by jako poněkud vyplašený andílek chystající se k letu do nebe.

     „Startuj!“ pokynul mu Maxmilián.

     Michael se opřel křídly do vzduchu. Nepocítil žádnou změnu. Pořád stál na zemi. Trochu se rozběhl a snažil se využít veškerou sílu, kterou měl v pažích.

     „Mávej! Mávej!“ povzbuzoval ho Max.

     Michael mával, ale pořád běžel po zemi. Najednou šlápl pravou nohou do prázdna. Setrvačností ještě udělal krok druhou nohou, ale trávy se ani nedotkl. Vznesl se nad louku.

     „Letí!!“ zapištěla Veronika nadšeně.

    Max se spokojeně usmíval. Kroupa s Vejsadou sledovali Míšu s otevřenými ústy.

     Michael mával křídly a pomalinku stoupal vzhůru. Ani se nenadál a byl pět metrů vysoko. Dostal strach.

     „Přistaň! Sestup dolů!“ zakřičel na Michaela Max.

     Míša poslušně přestal pohybovat křídly. Vzestupný směr letu se změnil na mírné klesání, ale dva metry nad zemí se do balónů i Míši opřel lehký vánek a rychlostí pomalé chůze ho unášel nad loukou.

     „Tak přistaň!“ přikázala mu Veronika.

     „Nejde to!“ zoufale zakňoural Michael z výšky. Nohy k zemi nedokázal natáhnout.

     „Nekoukejte a stáhněte ho dolů!“ zakřičela Veronika na kluky, kteří bezradně stáli na mezi.

     První se vzpamatoval Maxmilián. Pokusil se Michaela doběhnout a ve výskoku chytit za nohavici. Nepodařilo se mu vyskočit dostatečně vysoko.

     Michael křídly vůbec nehýbal a přesto velmi zvolna stoupal vzhůru.

     „Proč letí nahoru!“ zakřičela Veronika na Maxe. „Říkal jsi, že balóny ho neunesou!“

     „Za to může slunce,“ řekl zdrceně Maxmilián.

    „Slunce?“

     „Zahřálo plyn v balónech.“

     „Chytíme ho do lasa a stáhneme k zemi!“ řekl Vejsada.

     „Ty máš laso?“ zeptala se Veronika.

     „Doma v garáži,“ přikyvoval Vejsada.

     Veronika mávla beznadějně rukou nad jeho neuskutečnitelným nápadem.

     Michael se bezmocně vznášel nad loukou. „Co mám dělat?!“ zakřičel.

    „Leť k lesu!“ zavolal vzhůru Maxmilián. „Chyť se za strom a my tě z něj už nějak sundáme.“

     Michael začal znovu veslovat křídly. V jeho úsilí mu napomáhal slabounký vánek.

     „Nenechte ho uletět,“ prosila je Veronika.

     „Děláme co můžeme,“ prohlásil Max.

     Veronika začala natahovat k pláči.

     „Na kola! Pěšky ho nedohoníme,“ přikázal Max.

      „Tak rychle. Hněte s sebou!“ pobídla je Veronika.

     Max, Veronika, Daniel, Vejsada a Kroupa doběhli k Brožům na dvorek, kde před východem slunce pohodili kola.

     „Proč brečíš?“ zeptala se Veroniky Maxmiliánova maminka. „Co ti udělali?“

     „Míša ... nám ... uletěl,“ řekla Veronika zajíkavě.

     „Vy jste měli papouška?“ podivila se paní Brožová.

     „Ona myslí bráchu,“ vysvětloval Max. Neměl rád, když jeho maminka hleděla nechápavě.

     „Maxmilián mu nasadil křídla,“ řekl Kroupa a zamával rukama, jakoby perutěmi.

     „Mluv vážně!“ obořila se na Kroupu paní Brožová. Nemohla se smířit s myšlenkou, že by devítiletý kluk mohl létá vzduchem.

     „Támhle letí,“ ohradil se Kroupa a ukázal rukou nad louku. Paní Brožová spatřila nízko nad obzorem balóny a pod nimi postavičku s křídly.

     „Maxi!“ zakřičela na zkoprnělého syna. „Jakou pitomost jsi zase vymyslel?“

     „Trochu jsem se přepočítal....,“ nejistě prohlásil Max.

     „Proč nepřistane!“

     „Nemůže, protože ho balóny nadnášejí nepředpokládaně velkou silou.“

     „Jak ho chceš dostat dolů?!“

     Max pokrčil rameny.

     „Jsi nezodpovědný lump!“

     „Ale mami....,“ bránil se Max.

     Paní Brožová zarazila syna prudkým posuňkem ruky. Na řeči nebyl čas. Vběhla do domu pro klíčky od auta.

     Kluci a Veronika naskákali do vozidla. Paní Brožová vyjela na silnici a na první odbočce sjela doprava na polní cestu k lesu.

     Míšu viděli nad smrky. Dojeli až k závoře, která přehrazovala cestu vedoucí lesním porostem.

     „Do bažantnice se nesmí jezdit!“ vykřikl ze zadního sedadla Kroupa.

     „Kašlu na bažanty,“ zavrčela paní Brožová a zabrzdila. Sotva se vůz smykem zastavil, vyskočila a vrhla se k závoře.

     „Vyvrátíme ji!“ přikázala paní Brožová. Začala lomcovat s červenobílou tyčí.

     „To je pytláctví!“ protestoval Kroupa.

     „Nežvaň a pojď nám pomoci!“ obořila se na něj Veronika.

     Kroupovy síly nebylo potřeba. Chatrnou závoru přemohli sami.

     Pokračovali v jízdě. Lesní cesta se kroutila lesem. Vjeli na mýtinu. Paní Brožová se snažila při nízké rychlosti pozorovat oblohu přes přední sklo.