Andílek - 1. část

Povídka Andílek je ukázkou z tvorby spisovatele Jiřího Macouna, jehož knihy by mohly nadchnout dět, které mají dobrodružství a třeba i Harry Pottera, i když českého.

     Nad třešňovým sadem zašumělo mohutné ptačí hejno.

     „Špačci!“ vykřikl Daniel varovně.

     „Všechno nám sežerou,“ zabědoval Daniel.

     „Vymysli něco!“ řekla Veronika a otočila se k Maxovi.

     „Co chceš vymýšlet?“ ozval se Kroupa. „Řeknu tátovi a ten je postřílí z brokovnice.“

     „Nechci žádné násilí,“ prohlásila Veronika.

     „Škodná se musí hubit, jinak napáchá nepředstavitelné ztráty,“ trval na svém Kroupa.

     „Postavíme strašáka,“ navrhl Maxmilián.

     „Strašáků se špačci už dávno nebojí,“ odpověděl Daniel.

     „Snad by měli strach z dravých ptáků,“ usoudil Maxmilián a pohlédl na Veroniku. „Vy máte husí farmu!“

     „Naše husy nejsou dravé,“ upozornila Maxe zmatená Veronika.

     „Nepotřebuji husy, potřebuji jejich brka!“ řekl Max.

     „K čemu?“ zeptal se Daniel.

     „Vyrobíme dravčí napodobeniny. Špačci se jich budou bát,“ navrhl Max.

    „Jdeme! Rychle!“ řekla Veronika a vykročila směrem k rybníčku za Loučejí, kde její otec choval drůbež.

     Max s Danielem a Veronikou posbírali na farmě husí péra. V Maxově kůlně je chvatně napíchali do kousků pěnového polystyrénu. Plašítka dravé ptáky připomínala jen mohutnými zobáky.

     Max je zavěsil provázkem na bidla, která vysunul nad koruny třešní. Bělostné opeřené kousky polystyrénu se ve větru prudce komíhaly. Špaččí hejno rozpačitě zakroužilo nad sadem. Po dvou průzkumných zatáčkách se ptáci vydali nad druhý konec vesnice.

     „Ušetřili jsme za broky,“ řekla Veronika Kroupovi.

     „Ale neužili jsme si žádnou zábavu,“ ohradil se Kroupa.

     Max si ho nevšímal. „Sehnala bys mi hodně peří?“ zeptal se Veroniky prosebně.

     „K čemu?“

     „Na pokusy,“ řekl Max. V prstech ohýbal a různě kroutil husí brk.

     „Jaké pokusy?“ vyzvídal Daniel.

     „Aeronautické...,“ řekl Max nesměle. „Ptačí peří je úžasný materiál. Pružné, pevné a lehké.“

     „Přinesu ti ho kolik budeš chtít! Zachránil jsi třešně i špačky,“ slíbila Veronika.

     Každé následující prázdninové dopoledne donesla Veronika Maxovi svazek husích brk, někdy i dva. Nikomu neprozradila, do čeho se Max ve své boudě pustil. Maxmilián ze své kůlny ani nevycházel. Bylo zřejmé, že se zahloubal do práce a nestará se o nic jiného.

     Daniel vydržel muka zvídavosti týden. Pak zaklepal na dveře kůlny.

     Max seděl u svého pracovního stolu a skláněl se nad obrovitým křídlem slepeným z husích per.

     „Vyrábíš kondora?“ zeptal se vyjeveně Daniel.

     „Ne!“ zabručel Max.

     „Nebo anděla...?“ pokusil se hádat Daniel. Nic většího si ve vzduchu představit nedovedl.

     „Přihořívá,“ ušklíbl se Max potutelně.

     „Špačci se bojí andělů?“

     „Na špačky kašlu,“ řekl Max hrubě.

     „Tak proč se hmoždíš s těmi perutěmi?“

     „Nechci, aby se vzduchem proháněli jen ptáci,“ odpověděl Maxmilián.

     „Ty jsi se zbláznil!“ polekaně vykřikl Daniel. „Člověk nikdy nemůže létat. Rozbiješ si rypák!“

     „Dám si pozor,“ odsekl Max.

     „Jsi blázen!“ vykřikl Daniel. Otočil se a prásknul za sebou dveřmi od kůlny. S křídly z husích brk nechtěl mít nic společného.

     Max pracoval usilovně dalších čtrnáct dní. Teprve poté mohl perutě vyzkoušet na volném prostranství. Vynesl obě křídla na zahradu. Okamžitě vzbudil nebývalý zájem. Přiběhli Daniel, Vejsada a Kroupa. Za chvíli přijela i Veronika s mladším bráchou a Kateřinou.

     „Jsou nádherná,“ nadšeně vykřikla Veronika a zlehka hladila Maxovy perutě. „Půjčíš mi je taky?“

     „Napřed je musím důkladně vyzkoušet,“ řekl Max.

     „Křídla z peří jsou nesmysl,“ varoval ho Kroupa.

     „K čemu je tady ta váha?“ řekla překvapeně Kateřina. Na betonové dlaždici v trávě měl Max položenou obyčejnou osobní váhu.

     „Napřed musím zjistit, jaký vztlak jsem schopen pomocí křídel vyvinout,“ řekl Max a zamířil k váze. Vypadal jako hodně neohrabaný tučňák, protože jeho křídla narozdíl od křídel ptačích nešla složit. Max se postavil na váhu a nesměle začal mávat křídly.

     Kroupa se vrhnul k váze a dychtivě hleděl na čísla, která se objevovala na ukazateli hmotnosti.

     Maxmilián přidal na síle a rychlosti.

     „Pchááá,“ radoval se zlomyslně Kroupa. „Víc než deset kilo z těch svých křídel nevytáhneš!“

     „Deset kilo je dobrý výsledek,“ řekl Max.

     „Vážíš nejmíň padesát pět kilo. Nikdy se od země neodlepíš,“ škodolibě pronesl Vejsada.

     „Nechte Maxe na pokoji!“ pustila se do posměváčků Veronika. „Kdybyste raději poradili jak se do vzduchu dostat!“

     „Jsem si vědom toho, že člověk není vybaven k letu dostatečnou silou svalů a má příliš těžké tělo. Může ovšem kombinovat aerodynamické a aerostatické principy letu!“ prohlásil Max

     „Jaké principy?“ zeptal se Kroupa.

     „Chybějící výkon svalů nahradím vznosnou silou malého balónu,“ řekl Max.

     „Balónu?“ opakoval Kroupa.

     „Ano,“ pravil Maxmilián. „Pouhý balónek o průměru čtyř metrů naplněný héliem má vznosnou sílu asi 33 kilogramů. Pak stačí jen mávnout a člověk se vznese k oblakům.“

     „Kde seženeš helium?“ zeptal se Vejsada.

     „Použiji vodík,“ řekl Max. „Ten je lehčí a unese větší zátěž.“

     „Stejně nikam nedoletíš,“ řekl mrzutě Vejsada.

     „Přízemní škarohlíde!“ vyprskla na Vejsadu Veronika. „Lidé musí konečně odhalit tajemství ptačího letu. Stíhačky jsou k ničemu.“

     Maxmilián přívětivě pohlédl na Veroniku. Nečekal, že pro své vzduchoplavecké záměry získá takového rozhodného spojence.

     „Náš Michael ti pomůže taky,“ řekla Veronika a velitelsky upřela zrak na svého devítiletého bratra.

     „První zkoušky musíme dělat za naprostého bezvětří. Teď v létě panují nejpříhodnější podmínky okolo páté hodiny ráno,“ řekl Max.

     Povětří před východem slunce bylo naprosto klidné. Max vynesl z kůlny křídla. Potom se za pomoci Veroniky navlékl do postroje, ke kterému připoutali tři balóny naplněné nosným plynem.