Malá vzpomínka

V čase předvánočním a vánočním se chci zamyslet a zavzpomínat. Zamyšlení se týká toho, proč je člověk vlastně na této Zemi a jaký je smysl života. Vzpomínka se pak týká několika mých kamarádů z našeho klubu, kteří tu již s námi nejsou.

     Před 15 lety jsme vznikli jako parta několika kluků ve věku 7 až 9 let. Jádro party tvořili Pavel Čech - Praotec, Michal Nováček- Písmák, Michal Tesař - Tesák a Míša Holý. Ti brzo přizvali mě a mé dva bratry Pavla - Hadimršku a Michala. Téhle malé party se ujal náš táta Vašek, který se stal později patronem klubu, v který se tato parta záhy přeměnila.

     Přibyli další kamarádi, které nalákala zajímavá činnost. Byli to sourozneci Jeřábkovi - Lukáš, Kuba a Marek a s nimi jejich maminka Věra, která se stala druhou patronkou a velkou pomocnicí Vaška. Jak se dozvíte dál, nebyla pouze jeho pomocnicí v klubu, ale po pár letech se stala jeho pomocnicí na celý život, tedy životní partnerkou.

     Dalšími kluky, kteří zavítali do naší party byli Míla Novák - Mlsoun, Jakub Mejta - Stopař, Míla Falko - Drak, Míla Čechura - Mrzout, Pavel Mareš, Míla Zíka a později pak ještě Mlsounův bratr Filip a Mirek Mikuláš. To je úplný výčet tehdejší party Bratrstvo, která se změnila v klub a protože nás bylo hodně, tak v kluby dva a nakonec tři. Několik let jsme působili i jako turistický oddíl.

     Vašek uvítal návrat k práci s dětmi, a jak jsem se již zmínil, ujal se naší party hned v začátcích. Ujal se jí jako patron, tedy nechal nám naší volnost. Zejména Praotec byl studnicí nápadů, takže jsme se nikdy nenudili. Vaška jsme ani tak nepotřebovali, aby nám organizoval hry, ale spíš jako dozor na výlety, aby nás na ně rodiče pouštěli a potom, když jsme se chtěli něco naučit, třeba uzlovat, šifrovat apod.

     Praotcovi zdatně sekundovali Míla Zíka i Pavel Mareš. Praotcovou pravou rukou byl Písmák, který všechny akce dokonale zdokumentoval. O pokladnu se obětavě staral Míša, nejlepší kamarád Písmáka. Velkou oporou pro Praotce byl i jeho nejlepší kamarád Tesák. Prostě jsme byli mozaika, která do sebe zapadala.

     Životní moudrost vyplývá třeba z faktů, že někteří tehdejší členové byli problémoví. Parta jim dala hodně, aby je převychovala. Někdy to bylo i tvrdým klukovským způsobem, ale pomohlo to. Dnes sami tuto službu partě, z které se stal klub a nakonec středisko, vrací a to i z úroky.

     Věříte na osud? Já o něm dlouho přemýšlel a rozhodně odmítám fatalismus, stejně tak ale i voluntarismus. Jsem přesvědčen, že pravda je někde uprostřed. Rád bych vás pozval na stránky našich dvou středisek Bratrstvo a Tuláci. Rád bych vás seznámil s historií, kterou najdete zejména v klubu in memorian Tuláci.

     Vašek, který se nás ujal jako patron, žil sám se mnou a mými bratry. Podobný osud měla i Věra, které první manžel, s kterým měla Lukáše a Kubu, zahynul. Když se provdala znovu, aby měli kluci tátu, vůbec jí to nevyšlo. Byl z toho Marek, ale s jeho tátou žít nedokázala moc dlouho, protože se příliš oddával alkoholu a vztahy mezi ním a jejími dětmi z prvního manželství byly velice vypjaté. Došlo tedy k rozvodu.

     Když se tedy Věra potkala s Vaškem v našem klubu, vznikla mezi nimi nejprve sympatie, později přátelství a nakonec láska. Vypadalo to, že útrapy obou skončí. Chystala se svatba, která měla vytvořit velkou rodinu s šesti dětmi. Před ní následovala předsvatební cesta do Německa. Ta proběhla ke spokojenosti všech, ale při návratu došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil bezohledný opilý řidič kamionu a při které utrpěl vážný úraz Kuba.

     Kubův úraz, jakoby odstartoval vlnu problémů. Kuba se ze všeho postupně, ale pomalu dostával. Vše se dostávalo pomalu do starých kolejí. Kuba se po dlouhodobém léčení v nemocnici a počátečních komplikacích, při kterých si zažil dvě klinické smrti a 13 dní bezvědomí, pomalu zotavoval. My ostatní měli v době jeho úrazu karanténu, kterou nám vyhlácili trochu pozdě. Byla to chyba doktorky. Pak tu bylo několik maličkostí, třeba konflikt mezi Praotcem a Pavlem, který se skládal z detailů, ale postupně narůstal. Do konfliktu se dostali i Mlsoun s Markem a tenhle konflikt, který začal banálně Markovým strachem o Kubu, aby ho nenakazil Mlsoun, který nedodržoval karanténu a přišel ho navštívit, čímž teoreticky mohl nakazit jeho mámu a ta potom při návštěvě v nemocnici Kubu. Po pár dnech se zjistilo, že Mlsoun byl v tomto případě bacilonosičem, ale nikoho nenakazil. Konflikt s Markem ale neunesl psychicky a tím zkomplikoval situaci sobě i doktorům.

     Mlsoun se ze všeho za velice dramatických okolností dostal, i když měl hodně namále. Byla to jeho další životní zkušenost. On a Marek, kteří patřili mezi problémové členy klubu, na to reagovali každý po svém. Oba byli nervově labilní. Mlsoun měl ale poněkud více štěstí a své problémy nakonec ustál a své prohřešky mnohonásobně vynahradil. Marek měl schodou okolností prostě smůlu.

     Smůlu měli i Písmák s Míšou. Bylo to zhruba rok po Kubově úrazu, když došlo v Bratrstvu k další tragédii. Neznámý motocyklista srazil Písmáka s Míšou, kteří jeli na kolech po hlavní silnici. Nedal jim přednost. Plný náraz odnesl Písmák, který letěl asi deset metrů vzduchem. Míša byl jenom sražen jeho kolem a odletěl necelé dva metry. Motocyklista neposkytl první pomoc a z místa nehody ujel. Úraz byl ale velmi těžký. Písmák se po sedmi dnech bezvědomí probral k životu, ale byl ochrnutý po celém těle, jeho mozek byl natolik poškozen, že neuměl ani mluvit a vydával pouze zvuky a nepoznal ani vlastní mámu. Asi po hodině upadl znovu do bezvědomí, z kterého se už neprobral. Jeho velký kamarád Míša neměl v tu chvíli vůli žít a tak Písmáka v noci následoval.

     Začal řetězec tragických událostí, který určitě osudový podtext má. Kuba se dozvěděl o Písmákově smrti tím nejnevhodnějším způsobem, když se mu to lékaři báli s ohledem na jeho zdravotní stav říct. Písmák byl Kubův dobrý kamarád a tato zpráva ho hodně ranila. Zeslabený Kuba, který byl po operaci mozku, utrpěl mozkovou mrtvici a praskla mu jedna z operovaných cévek a protože bezohlední lidé ho nechali ležet na chodníku, aniž by mu pomohli, stalo se mu to osudným. Pomoc přišla pozdě a Kuba zemřel. To byla poslední rána pro Věru, která měla několik srdečních infarktů, na kterých se svou měrou podílely i její starosti s Markem. Zpráva o Kubově smrti Věru na místě zabila, infarkt, který vyvolala, byl poslední.

     Lukáš s Markem hodně trpěli, když během několika hodin ztratili maminku a bratra. Slíbili si, že budou držet při sobě a vzájemně se podporovat, aby se jim to lépe snášelo. Leč Marek to psychicky neunesl a dobrovolně odešel za nimi, čímž psychicky zlomil Lukáše, kterého pak dávali několik měsíců dohromady lékaři u nás, později v Rakousku.

     Aby všeho nebylo málo, záhadně zmizeli Praotec, Tesák a Pavel. Bylo to ve stejné době, kdy byl nalezen upálený mladík se svojí motorkou. Nabízí se domněnka, zda tento mladík nebyl ten, který srazil Písmáka. Podle očitých svědků by typ a barva motocyklu odpovídaly. Seděl by i věk mladíka.

     Míla Zíka trpěl žaludečními vředy. Ty mu pod vlivem těchto událostí, které ho stresovaly, praskly. Ukázalo se, že spolu s vředy má rakovinu žaludku. O tu se mu postarala jeho vlastní máma, která byla velmi silnou kuřačkou, protože Míla nikdy nekouřil. Jeho máma kouřila přes sto cigaret denně a v době těhotenství to omezila na zhruba polovinu. Další Mílovo vyšetření ukázalo, že rakovinu neměl jenom v žaludku, ale zachvátila i jeho plíce. Netrvalo to ani půl roku a Míla nás také opustil. Byl posledním, kdo uzavřel tento tragický řetězec v Bratrstvu.

     Asi měsíc se mi zdálo o Písmákovi, který mě ve snech navštěvoval. Tolik mi toho chtěl sdělit. Měl velké plány a nestihl je dokončit. Vyprávěl mi i svůj poslední zápis ze svého deníku, v kterém byly popsány události krátce před jeho neštěstím. Hned ráno jsme si je zapsal a jak se ukázalo, opsal jsem je zcela doslovně s zápisem v jeho deníku.

     Písmákova máma nesla smrt jediného syna těžce. Aby zapomněla, odstěhovala se na Moravu. Tam se znova provdala, protože podobně jako Věra, byla několik let rozvedená a Písmák vyrůstal pouze s ní. Důvod rozvodu byl stejný - alkohol. Osud ale Písmákovu mámu vrátil do Prahy. V Brně se seznámila s lékařem, kterého si vzala a který sehnal dobré místo v Praze. V té době už spolu čekali dítě. Stěhovali se do Prahy do původního bytu. V něm se narodil malý Michal, který byl jak vejce vejci podobný svému bratrovi.

     Proč pojmenovala Písmákova máma Písmákova bratra taky Michal? Byla to náhoda? Malý Michal není svému bratrovi podobný jenom vzhledově. Ač ho nezažil, ví toho o něm hodně. Znal jeho přezdívku a slovo Písmák vyslovil společně se slovy máma a táta, ač jej od nikoho neslyšel. Když se začal zajímat o písmenka, získal si také přezdívku Písmák. Ještě než uměl psát, dokázal se podepsat stejně jako Písmák.

     Můj poslední sen o Písmákovi byl zhruba devět měsíců před narozením malého Písmáka a abych řekl pravdu, byl jsem z něj tenkrát dosti zmaten a moc jsem mu nerozumněl. Končil tím, že Písmák mi řekl, ať ho čekám, že přijde. Když tu byl jeho bráška a věděl věci, které se nemohl nijak dozvědět a vědět je neměl, začal jsem se zajímat o reinkarnaci. Je možné, aby bylo tolik náhod a nebo se opravdu vrátil, jak mi slíbil v tom snu?

     Tyto události mě přinutily začít přemýšlet o smyslu života. Proč tu vlastně jsme? Proč se stávají takovéto věci? Vždyť Písmák nikomu neublížil, proč musel takto umřít? Proč musel umřít Kuba, který byl jeden z nejkamarádštějších lidí, které jsem kdy poznal? Těžko mohl být někdo větší dobrák. Proč musel umřít Míla Zíka? Proč právě on musel dostat ve svých patnácti letech rakovinu? Při tom jeho máma, která je toho příčinou, žije klidně dál. Mílova smrt otřásla jeho tátou, který s ní byl rozvedený. Nerozuměli si. Dnes dělá patrona nejmladšímu klubu v SKSK ČR Špuntům.

     Začal jsem přemýšlet o spravedlnosti, o Bohu, o Karmě. Všechny tyto události mě přesvědčují o tom, že zákon Karmy skutečně je. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Je-li reinkarnace, pak trest nemusí přijít v tomže životě, ale třeba až v tom následujícím. To by potom vysvětlovalo to, co se stalo Písmákovi, Kubovi, Mílovi Zíkovi i Věře. Jejich předchozí životy nikdo z nás nezná. Kolem nás se narodilo v době narození Písmáka více dětí a já věřím, že v nich najdeme i Míšu, který byl tolik duševně spřízněn s Písmákem, že mezi nima najdeme i Kubu. Kuba, který měl absolutní hudební sluch je totiž náramně podobný vnukovi Yankeeho, který zase vybrnkává na kytaru jeho písničky, které nemohl nikde a nikdy slyšet, protože Kubu nezažil. S Písmákem jsou náramní kamarádi, jako by se znali už kdo ví kolik let.

     Předvánoční období mě přimělo k malému zamyšlení nad tím, jaký je vlastně smysl života. Existuje spravedlnost? Zákon Karmy působí, srovnal třeba i Mlsouna, který si taky prožil své, ale zůstal tu mezi námi, aby zakládal kluby a pomáhal. Dokázal výrazně pomoc například Zorrovi, který toho už stačil také dost prožít. A Zorro už zase patří mezi ty, kteří sami pomáhají. Naše střediska mají dost silné individuality. Jsou to kluci s velkými vůdčími schopnostmi. Šlo jenom o to, zda budou stát v čele klubu či střediska a nebo obávané party. Obojí by se svými schopnostmi dokázali. Obojí by ale naše společnost výrazně odlišně ocenila.

     Zamysleme se tedy v tomto období nad svými skutky, zda jsou dobré a někomu tím, co děláme, neubližujeme. Když někomu ublížíme, zákon Karmy nám to dříve či později vrátí. Když někomu pomůžeme, zákon Karmy zařídí, že dříve či později pomůže někdo nám.