Proč?

Proč? Zamýšlím se nad vztahy mezi lidmi, nad všímavostí, nad ohleduplností a dalšími jevy. V čase blížících se Vánoc je myslím toto téma nadmíru aktuální.

     Protože jsem člověk, který má poměrně hodně práce a to ho nutí k dosti značnému spěchu, všímám si občas věcí, kterých si jiný člověk ani nevšimne. Se spěchem souvisí rychlá chůze. Nejsem motorizovaný, jezdím městskou hromadnou dopravou a chodím pěšky. Protože spěchám, chodím rychle.
     Všimli jste si někdy, že nejpomalejší lidi chodí většinou prostředkem chodníku? Staří lidé, kteří jdou o holi či berlích, jdou většinou přesně prostředkem chodníku, takže je většinou není možné předejít ani zleva ani zprava. Maminka s malými dětmi, které se drží za ruce a tvoří řetěz skoro přes celou šíři chodníku, jde většinou uprostřed, takže ji není možné předejít. Lidé, kteří se zastaví a baví se na chodníku, stojí většinou uprostřed. Pokud náhodou je vedle místo na projití, jsou-li to kuřáci, většinou jej blokují nataženou rukou s hořící cigaretou. Chcete-li se tou skulinkou protáhnout, můžete, ale popálíte se nebo si propálíte šaty.
     Proč nechodí tito pomalí lidé při kraji? Proč se lidé, kteří se zastaví na chodníku a povídají si, nepostaví ke kraji? Je mi jasné, že za to, že jsou pomalí, nemohou. Starý nebo nemocný člověk nemůže chodit rychle. Maminka s malými dětmi také nemůže jít rychle. Proč si ale tito lidé neuvědomí, že jsou pomalí, a že jsou lidé o hodně rychlejší, kteří důvodně spěchají. Turista se může pomalu procházet po chodníku tempem co noha nohu mine, ale pracující, který spěchá, aby stihl jednání nebo vystál frontu, musí jít rychleji, aby nepřišel pozdě a aby stihl aspoň většinu svých pracovních úkolů.
     Je těmto zmíněným lidem vrozeno, že se neohlížejí na ostatní? Není. Setkal jsem se s tím, že mě staší paní, která šla o holi, pouštěla, abych šel napřed, že ona půjde pomalu a nechce mě zdržovat, když já můžu jít rychle. Bohužel, tyto případy jsou čestnými vyjímkami.
     Obdobné případy bych našel v městské hromadné dopravě, kdy člověk dobíhá dopravní prostředek, sotva však vstoupí, tak se zastaví a je mu úplně jedno, že za ním dobíhají další, kteří by se tam také rádi ještě vešli. Že by se tedy mohl zastavit kousek dál od dveří a ne přímo v nich?
     Jsem-li u dopravních prostředků, všimněte si, že většina lidí, kteří jedou jednu nebo dvě stanice, postupují co nejdále do vozu. Lidi, kteří jedou třeba až na konečnou a ještě mají ruce plné zavazadel, což bývá dost často můj případ, pak zůstanou se svými zavazadly u dveří. Je jasné, že se cestující potřebuje držet, proto si zavazadla položí na zem. Pak je musí každou zastávku brát do rukou a dělat místo netrpělivým cestujícím, kteří při vystupování náramně spěchají. Proč je nenapdme, že kdyby ho pustili s těmito zavazadly dále, aby si je mohl odložit někde v koutu vozu, že by tento problém nenastal? Opět jsou čestné vyjímky, kdy mě lidi, kteří viděli mé zavazadla, pustili do rohu vozu.
     Případů bych mohl uvádět desítky. Jenom moje zkušenosti z doby, kdy jsem se staral o psa, by vydaly na celý článek. Majitelé, kteří nezvládnou svého psa, ale přesto při vyhýbání s jiným psem nedrží dostatečný odstup. Naopak jsou majitelé, které jejich pes poslouchá stoprocentně. Mezi pejskaři je ovšem podstatně více těch odhleduplných a všímavých. Když vidí, že beru psa na krátko, pochopí, že to asi nedělám z legrace a zařídí se podle toho.
     Za dva týdny začne nové milénium. Což se zamyslet nad svým chováním a ohlížet se více po druhých. Nebyl by to pěkný začátel nového milénia?