Smutný dárek Pinďovi
Co může čekat dítě po návratu z tábora? Je to opravdu smutné, ale dobré je, že se najdou i lidé, kteří dokáží pomoci.
Pinďa je náš věrný člen. Nevynechá ani jednu akcičku, všude je s námi a na svůj věk je vnímavý, chytrý a upřímný. Vraceli jsme se s tábora. Eva mi říkala, že jí Pinďa říkal, že má strach dojet domů. Bojí se, že mu umřela máma. Dojíždíme do Prahy a přicházíme na Smíchov. Známí lidé nám jdou vstříc. Šeptají: "Béďovi umřel táta". Jedeme za mámou tak podivně zamlklí. Musí to povědět ona první. Na Andělu si padají do náruče. Slyšíme vzlyk. Už to ví.
Táta nám pomáhal s klubovnou. Pak jsme odjeli na tábor a všecko se událo tak rychle. Nevolali nám, aby si Pinďa mohl užít tábor do konce. Jsou to dobří a starostliví lidé, i když je nejčastěji najdete v baru na Knížecí.
Máma objednala pohřeb u nějaké pohřební služby Pegas. "Chtějí za to dvacetdva táců, ale sorry to já fakt nemám...". Je osmý den po smrti a tělo táty leží pořád v Motole. Protočily se nám panenky.
Nechceme se cpát do rodinných záležitostí. Tihle lidé jsou dobří, ale nespolehliví. Jak je průšvih, všichni dají ruce od vás. Tam kde končí volný čas jejich dětí, tam končí i naše starost. Můžeme tiše skřípat zuby, že táta chlastá a máma se koupá v lihu. V případě Bédi musíme udělat vyjímku.
"Nějak vám pomůžeme", povídáme, ale sami nevíme opravdu jak. Jedno ale víme určitě. Jsme tolik vděční Pinďovu tátovi a chceme to dát malému i velkému jako náš dárek. Oba si to zaslouží.
Začíná souboj s telefony a pochopením na druhé straně. Pohřební služba pana Veselého z Horoměřic a pan Veselý sám nám vychází vstříc. "Zadarmo? Pět tisíc, dobře pět tisíc, ale víc už žádnej takovej kšeft...." Pan farář Metoděj Kočí od svatého Matěje v Dejvicích nám slíbí kostel a krásný obřad. "Kostel to vydrží..." směje se.
Letíme za ním s mámou i Béďou. Pak do Horoměřic. "Berte to jako dárek tomu klukovi....", obměkčujeme trochu nepřístupnou dceru pana Veselého.
"Zítra tam pro něj jedu, všecko nechte na mne....", řekne pan Veselý a nám padá do srdce úleva.
Je den pohřbu. V kostele se schází ta nejkrásnější společnost ze Smíchova. Závan zatuchliny provane kostelem. Jsou všichni čistí a podmínkou je být střízlivý. Tak dlouho nikdo z nich nebyl v kostele. Před oltářem stojí rakev s Pinďovým tátou, svíčky hoří a další tatínek, ještě živý, hraje na kytaru krásné, ale smutné country. Vychlastaný hlas je upřímný a plný slz. Metoděj mluví o naději a vzkříšení. Před křížem se kymácí starší pán a kyne Ježíšovi a cosi si mumlá pod vousy.
Pohřební průvod se vydá k autu. Je tichý a nádherně rodinný.
Pinďův táta si zasloužil takový pohřeb. Pinďa si zasloužil mít takový pohřeb svýho táty. Víš Béďo, my věříme tomu, že až jednou budeš veliký, pomůžeš zase ty nám. Pošli prosíme dál každý kousek lásky, kterou dostaneš od pana Veselého, otce Metoděje a třeba i od naší skromné maličkosti. Tak budeme společně stavět naše okolí jako puzzle naděje a víry.
"Jdu se pomodlit do kostela za svýho tátu...", oznamuje Pinďa a mizí na Arbesáku. Už je zase ten veselý a skvělý kluk, který má takových kámošů a kámošek po celém Smíchově. I když ještě občas mu přelétne smutek po tváři. Tvůj táta byl Pinďo ten nejskvělejší táta na světě. To si piš.
