Morče, které umělo malovat - 1. část

Přinášíme vám zajímavý příběh jednoho morčete.

      Civím skrz horní sklo terária do tváře nějakého člověka.

     Strnu. To jako JÁ?

     Hodím očkem po ostatních morčatech, tísnících se kolem misky se zrním, po těch malých roztomilých kuličkách, nad kterými se rozplývají malé děti s rodiči, když se tu stavují cestou ze školky. Jsou úplně jiná než já. Jsou mladší, vesele poskakují, energicky se navzájem odstrkují od misky, kvikají jako houkačky a když přijdou malé děti, buď se urychleně zdrhají schovat do kouta, nebo poskakují na zadních u čelního skla a dělají na děti ,,Vem si mě!” Teď to zrovna nikdo nedělá, protože vysoký pán ve středních letech nikoho nevzrušuje.

     Ne, já nikam NECHCI!!!

     No ty seno!

To je teda síla!

     Šup se mnou do krabice. Zaklopí nade mnou víko a já bobek vidím. Čmuchám nějaká zrníčka a seno. No, aspoň něco mi dali.

      Krabice se se mnou zhoupne, zacinká zvonek nad dveřmi zverimexu a já jsem venku! Po hladkém dnu krabice se doškrábu k dírce ve stěně krabice a koukám, kam putuju. Vidím výlohu nějakého obchodu, pak paní s kočárkem, dva kluky na kole, červené auto… uuuuh!

      Krabice se najednou prudce nakloní a já sklouznu po kluzkém dně na druhý konec. Načež se rychle pohneme dolů, takže mám pocit, že nic nevážím, ale dopad je tvrdý. Ale dál se nic neděje. Přeběhnu do druhého kouta. Krabice se ani nehne. Je to dobrý, jsem na nějakém pevném podkladě. Doufám, že už bude klid.

      Nejedeme dlouho. Vybereme několik zatáček a auto zabrzdí. Krabici někdo popadne, zřejmě ten pán, a znovu se ozve bouchnutí dveří od auta.

     ,,Mami, on mě kousnul!” ječí prcek, majitel té ruky, co mě tahala za ucho a jíž jsem trochu ochutnal.

      Přichází nějaká žena, zřejmě jeho máma, a říká: ,,To nic, vždyť je to morče celé vyděšené, nechte ho po té cestě trochu odpočinout, chudáčka malýho!”

      Už tu jsem tři týdny a zatím přežívám. Ti malí prckové ke mně mají respekt, proto mě už jen hladí. Když si s sebou přitáhnou svoje kamarády, hned jim říkají, aby mě netahali za uši. Hm, super!

      Vůbec nechápu, proč si ten pán vybral zrovna mě. Mohl si vzít jednu z těch malejch roztomilejch kuliček, co se tísnily kolem misky se žrádlem. To by bylo něco pro jeho děti. Ne já. Zřejmě se v morčatech vůbec nevyzná.

      Co když je to k jídlu?

      Zrychlím a čichnu k tomu, ale vůbec to nevoní jako mrkev nebo okurka. Spíš to smrdí jako něco chemického…Brrr!!!

      Už jsem zase zpátky v kotci. Původně jsem chtěl uraženě zalézt do kouta, ale když se v pokoji ozývá tolik hlasů, asi si to rozmyslím. Postavím se na zadní a nakouknu přes okraj bedýnky. Ta bílá plocha s červenými a zelenými klikyháky stále leží na koberci a nad ní se sklání celá rodina. Děti, ubrečené a naštvané, si hlasitě stěžují a ukazují střídavě na mou krabici a na svoje flekaté oblečení. Jejich matka se k nim přidává a strká pánovi, co si mě vybral, pod nos zelené tričko. Ten však jenom stojí a se zájmem civí na mojí mazanici na té bílé ploše.

      Ach jo, zase jsem se mýlil. Do pokoje vstoupí horda lidí a hrnou se k mému kotci. Vyděšeně couvám co nejdál, ale pak už to nejde, protože tam je stěna krabice. Jsem vydán napospas těm lidem! Pomóc!!!

      Pak mě uchopí něčí ruce a posadí mě na stůl. Za sebou vidím tu prokletou bílou plochu s červenými a zelenými čárami. Nějaký hřeben mi učeše chocholku na hlavě, všichni se ke mně nakloní a zase lítají ta strašná světla…Pokouším se utéct, ale někdo mě vždycky postaví zpátky a všechno to začíná znova… Co se to děje? Já chci pryč!

     Když světla přestanou, několik rukou mě pohladí, dají mě zpátky do kotce a všichni lidi odcházejí. Jsem v pokoji sám a pozoruju dveře, za nimiž se ozývají hlasy a tiché vrčení nějakého přístroje. Jsem z toho pampeliška. Co to jako mělo bejt?

     To zanedlouho zjistím. Když se v domě konečně rozhostil klid, můj majitel mi přinesl špalek okurky a zapomněl za sebou zavřít dveře. Tím pádem vidím do vedlejší místnosti, přímo na takovou bednu s hýbacími obrázky, co jí říkají televize. Právě se tam objevuje nějaký pán s knírkem a něco povídá. Není to sem moc dobře slyšet, ale trochu mu rozumím. Povídá něco o zprávách, vlacích, domech a o všem možném. Pak ale zaslechnu známé slovo. Morče. Okamžitě zbystřím a nahlédnu přes okraj kotce.

     U všech okurek! V televizi jsem teď já! Jsem tam já, nejdřív v kotci, jak uhýbám před něčí rukou, a pak na stole, přímo před mým ,,obrazem”, jak to v té televizi nazývají. Do toho se ozývá komentář, něco o ,,malířsky nadaném morčeti, geniálním a moderním stylu malby” a jiný věci. Moc tomu nerozumím, protože vedle děti křičí ,,Angeelo je v televizi!”, ale to, co slyším a vidím, mi stačí k tomu, aby mi oči div nevypadly.

     To jsou mi věci!

     Další dny byly tak přeplněné událostmi, že si všechno nepamatuju. Přišla spousta lidí, stavili se u mého kotce. Zase jsem musel stát před tím svým ,,obrazem” a civět do těch světel. Jediné, co na tom bylo dobré, bylo to, že mi pak dávali víc pochoutek. Nechápu proč. Ale rozhodně si nestěžuju!

     Několikrát mě šoupli do krabice a někam vezli, až jsem si myslel, že mě dají zpátky do zverimexu. Ale nedali. Místo toho jsem se pokaždé ocitl v kleci v takové divné místnosti, kolem mě seděli neznámí lidé a můj majitel. Byla na nás namířena veliká světla a taky takové velké černé podlouhlé krabice, z nichž vycházel tichý vrčivý zvuk a za nimiž seděli pánové v černém a dívali se skrz ně na nás.

     Můj majitel vyprávěl, jak mě koupil ve zverimexu a jak ,,objevil můj talent”. Já se jen šklebil a šrotoval seno.

     To se opakovalo několikrát, ale pokaždé v jiné místnosti. Dodneška nevím, co si o tom mám myslet, ale asi to bylo dobré, protože můj majitel i jeho rodina měli pokaždé skvělou náladu.