První pomoc VII

Tentokrát se bude zabývat spíš zdravovědou než první pomocí, protože se budeme bavit o hygieně při turistické a sportovní činnosti.

     Hygiena při turistické a sportovní činnosti

     Hygiena má při výchově dětí a mládeže své nezastupitelné místo. Hygiena je soubor návyků pěstovaných od nejútlejšího věku až do stáří, která podporuje udržení zdraví člověka, jeho fyzických i duševních schopností. Hygiena se dělí na hygienu osobní, hygienu prostředí a hygienu výživy. My se budeme nyní zabývat převážně hygienou osobní. Jejím základem je udržování čistoty těla a odívání. Mytím se zbavuje kůže nečistot, choroboplodných zárodků, zlepšuje se prokrvení a dýchání kůže, zabraňuje se vnikání infekce do organismu. Kůže, která chrání tělo proti zevnímu prostředí, odolává lépe mechanickým, tepelným i chemickým vlivům, stává se pružnější a odolnější.

     Mytí rukou provádíme několikrát denně, a to po každém znečištění rukou, před jídlem a po jídle a po každém použití klozetu. Kromě toho omýváme i ostatní části celého těla a oplachujeme vlažnou až studenou vodou. Kůži vytřeme do sucha třecím ručníkem, až zčervená (známka prokrvení). V létě je nutno věnovat větší pozornost místům, která se více potí, jako je podpaždí, tříselná a řitní krajina, nohy. Hygiena nohou je obzvlášť důležitá při turistice.

     Lepší odolnosti těla napomáhá pravidelné otužování, které je nutno provádět už od mlada. K zlepšení stavu organismu může napomoct i sauna. Součástí hygieny je i pravidelné střihání nehtů, které provádíme jednou týdně na rukou i nohou. Na rukou střiháme nehty do obloučku, na nohou rovně. Nedostatečná hygiena nehtového lůžka může vést ke vzniku hnisavých infekcí a k vzniku různých plísní.

     Vlasy češeme jednou denně, myjeme je jednou týdně za užití vhodného šampónu. Důležité je rovněž čištění zubů několikrát denně. Provádíme ho přiměřeně tvrdým kartáčkem a to nejen na kousacích plochách, ale i kolem krčků s přiměřenou masáží dásní.

     Neméně důležitou částí osobní hygieny je péče o oděv a obuv. Důležité je správné oblečení vzhledem k letnímu období, teplotě a vlhkosti prostředí. Spodní prádlo musí být lehké, dobře prodyšné, pohodlné, aby nebránilo pohybu člověka. Denní prádlo je nutno na noc vystřídat nočním prádlem, které má být z tkanin sajících pot. Je zcela nevhodné být celý den i noc v jednom spodním prádle.

     Denní prádlo je potřeba přes noc rozvěsit, aby vyschlo a vyvětralo. Je-li prádlo znečištěno, je nutno jej vyměnit. Prádlo jinak měníme zejména ve městě po 2 až 3 dnech.

     Obuv musí být pohodlná, na míru nohy. Jejím úkolem je plnit ochranu nohy před poraněním a zajistit správný pohyb. Kožená obuv má mít pevný klenek a podpatek, aby podporovala zpevnění nožní klenby, aby nedocházelo ke vzniku ploché nohy. Obuv má být prodyšná, suchá a dobře tepelně izolující. Obuv je nutno po vyschnutí vyčistit a ošetřovat pomocí krémů nebo speciálních mazadel. Otázce správného obouvání je nutno se věnovat již od dětských let, aby byl zajištěn správný vývin nohou. Je třeba se vyvarovat před soustavným nošením měkké obuvi, jako jsou tenisky, bačkory a pantofle, které umožňují zborcení kožní klenby.

     Vedoucí dětského oddílu se s touto problematikou setká na jednodenních a vícedenních výletech a zvláště na táborech. Zde je nutno sledovat hygienu dětí, jak dodržují správné návyky.Na jednodenním výletě by se měl vedoucí zaměřit hlavně na hygienu nohou, tedy na správné a vhodné obutí. Do terénu by měly být vysoké kotníkové boty, nejlépe pohorky. U menších dětí je třeba zkontrolovat, zda nemají shrnuty ponožky. Je vhodné s sebou mít náhradní ponožky, a to i na jednodenní výlet. Rovněž je nutno se držet zásady, že nové boty nikdy nenosíme na delší túru, pokud je nerozchodíme.

     Nejčastějším problémem jsou puchýře na chodidlech. Vytvářejí se především přímým třením boty o pokožku. Puchýřům lze předejít použitím dobře přiléhajících, nejlépe bavlněných ponožek. Bota se pak tře o ponožku, nikoliv o nohu. Funkce ponožek je zde tedy velice důležitá. Silonové ani krepsilonové ponožky nejsou vhodné, rovněž ne silné vlněné ponožky na holé noze. Ponožky musí větrat a sát pot, aby nedošlo k zapaření nohou.

     Osobám náchylným k tvorbě puchýřů se doporučuje před túrou potřít chodidla jelením lojem. Předpokládáme-li, že by nás někde mohly boty dřít, přelepíme toto místo preventivně Spofaplastí. Puchýřům vznikajícím ze zapaření nohou je možno předcházet vzdušnější obuví, tenčími ponožkami a zásypem nohou proti pocení.

     Při sebemenším pocitu tlačení nebo dření je nutno ihned toto místo zalepit Spofaplastí, aby se zabránilo vzniku puchýře. Dojde-li k vzniku puchýře a k jeho stržení, je nutno jej šetrně dezinfikovat, pokrýt vrstvou masti a zalepit Spofaplastí nebo převázat obvazem. Nestržené čerstvé puchýře je vhodné pokrýt mastí, která vytvoří měkkou izolační vrstvu a přiložit obinadlo nebo obvaz. Jen v nejnutnějších případech se po návratu, samozřejmě po předchozím omytí a dezinfekci, puchýř opatrně propíchne jehlou, čerstvě opálenou v plameni, a nechá se vytéci tekutina. Po tomto ošetření se rána chrání proti vniknutí infekce jako u oděrek. Puchýře v jejichž tekutině je již krev, zásadně nedoporučujeme propichovat. Pouze se jako jiné ošetří a nechají pokud možno v klidu zaschnout. Při vícedenních akcích bychom měli mít s sebou rezervní lehkou obuv, v které bychom mohli po vytvoření puchýřů absolvovat další den.

     Dalším problémem, s kterým se můžeme setkat, jsou otlaky od batohů. Vznikají zejména vlivem špatného rozmístění zátěže, vlivem nedostatků ve výzbroji a špatnou úpravou délky popruhů. Léčí se pouze klidem bez zátěže, trochu pomůže krytí postiženého místa větší filcovou podložkou.

     Těžiště batohu či krosny se musí nalézat co nejblíže zad, batoh se plní do výšky, nikoliv v předozadní rovině. Batoh musí být umístěn tak, aby těžnice za pochodu procházela těžištěm těla, tj. několik centimetrů před křížovou kostí. Při výstupech v horách se těžiště batohu umísťuje o něco výše, aby nosiče tisklo více ke svahu. Popruhy musí být dostatečně široké nebo se podkládají širšími filcovými podložkami, aby se tlak rozmístil na větší plochu. Zadní popruhy se nesmějí opírat o hýžďové partie, protože jejich pohyb by přispěl ke vzniku otlaků, ale o bedra, a rovněž se podle potřeby rozšiřují různými podložkami. Podkládání svinutými bundami nebo tričky nebývá příliš účinné.

     Vedoucí by měl tedy před výletem zkontrolovat správnost délky popruhů baťohů. To je totiž velký problém. Bohužel, některé děti jsou z domova vybaveny baťohy nebo krosnami zcela nevhodných velikostí, které mnohdy ani správně seřídit nejde. Tento špatný návyk je velice rozšířen. Stačí, když sledujeme některé děti, když jdou do školy nebo ze školy a podíváme se na popruhy jejich školních tašek. Vidíme, že v mnoha případech jsou tyto popruhy velice volné. Taška nesedí na zádech, ale visí v rozmezí mezi zády a hýžděmi.

     Jak je vidět, záleží i na vhodné volbě výstroje. Proto je dobré, před táborem nebo už při vstupu dítěte do oddílu, poradit rodičům, jakou výstroj mají dětem koupit a upozornit je, co je nevhodné. Nevhodné zavazadlo způsobí nejenom nežádoucí otlaky, ale působí škodlivě i na vývin páteře, což je ještě mnohem horší.

     Dalším problémem, s kterým se můžeme setkat, jsou opruzeniny. Dochází k nim vlivem špatného oblečení v místech, kde je oděv příliš těsný, málo prodyšný a nepohyblivý. Prostě v místech, kde dochází k zapaření. Jedinou prevencí je správné oblečení. Pokud už opruzenina vznikne, myjeme místo teplejší vodou a potřeme buď olejem Sypsi nebo mastí Aviril C nebo jelením lojem.

     Jiným problémem mohou být záněty očních spojivek. Ty vznikají nejčastěji působením ultrafialových paprsků, dále v prašném prostředí, působením silného větru a někdy i při táboráku z kouře a žáru. Zde tedy zasahuje i hygiena prostředí, kterou ne vždy můžeme ovlivnit. Nejlepší prevencí je použít ochranných brýlí, které bychom s sebou v letním období měli mít na každé turistické akci.

     Pokud už k zasažení očí došlo, vyplachujeme je borovou vodou nebo Ophtalem. Zvláště choulostivým jedincům předepisují lékaři speciální léky, které si musí brát na turistické akce s sebou.

     Pokud se vyskytnou na nohou plísně, je nutné si častěji mýt nohy, každodenně měnit ponožky, popřípadě zasypávat Pedikem. Vznikající plíseň lze ve většině případů léčit Nitrofunginem a doporučují se koupele v octové vodě. Tyto plísně se nejčastěji přenášejí vypůjčenou obuví a dřevěnými rošty v umývárnách.

     V zimě se můžeme setkat s omrzlinami. Vznikají na podchlazených, nechráněných a málo prokrvených částech těla. Typickým příznakem vznikající omrzliny je ostře ohraničené zbělení a znecitlivění postiženého místa. Proto je nutno před odchodem zkontrolovat správnost oblečení. Volíme dostatečné krytí těla raději větším počtem tenčích dostatečně vzdušných vrstev. Více vrstev má tu výhodu, že pokud se přes den oteplí, můžeme jednotlivé vrstvy oděvu svlékat a při ochlazení zase postupně oblékat. S sebou si bereme rezervní rukavice, ponožky a šátky. Za postupu v zimním nečase je nutná častá kontrola členů skupiny.

     Pokud přece jen omrzlina vznikne, což bývá nejčastěji na tváři či uchu, je třeba tato místa prohřát přiložením teplé dlaně a pak zakrýt šátkem, šálou nebo vatou. Postiženému poskytujeme potraviny dodávající rychle energii a snažíme se ho co nejrychleji dopravit do teplého přístřeší. Omrzající ruce se prokrví intenzívním kroužením paží a výměnou navlhlých prstových rukavic za palcové. Při počínající ztrátě citlivosti prstů na nohou je třeba okamžitě vyměnit navlhlé ponožky za suché. Pokud není možno vyměnit i boty, navléknou se přes suché ponožky igelitové pytlíky a přes ně teprve původní boty. V teplé místnosti se potom postiženému koupou ruce nebo nohy v teplé lázni. Při tom je potřeba, aby postižený hodně pil teplé nápoje.

     Omrzliny 1. stupně se po zahřátí projeví jako začervenalé otoky a ošetřují se mastí na spáleniny nebo Avirilem C. S omrzlinami vyššího stupně, které jsou charakteristické puchýři a odumřelou tkání, je třeba zacházet jako s otevřenými ranami, tj. zabránit infekci a vyhledat lékaře.

     Jak vidět mezi první pomocí a hygienou je velká souvislost a obojí spolu navzájem velice úzce souvisí. Vidíme, že nedodržování hygienických zásad a předpisů může vést k nebezpečným situacím, které mohou přímo ohrozit zdraví. Proto není možno tyto hygienické zásady podceňovat a je třeba je dobře znát a dodržovat.

     Mezi povinnosti vedoucí - vedoucího patří zdravotní péče o skupinu, kterou vede a z ní vyplývají tyto povinnosti:
          - Navrhnout správné oblečení a kontrolovat je, zajistit oblečení rezervní.
          - Kontrolovat průběžně výstroj, její bezpečnost, uložení a upevnění.
          - Cestou občas dotazem zjišťovat, zda někoho nezačínají dřít boty, aby bylo možno v zárodku předejít vzniku puchýřů.
          - Mít s sebou prostředky na ošetření puchýřů, podvrtnutí a dalších možných poranění.
          - Průběžně sledovat vzhled jednotlivců i jejich eventuální potíže.
          - Dbát na to, co, kdy a jak se pije. Nikdy nedovolit požívání sněhu a lízání rampouchů. Pitná voda je jen ta voda, která je označena jako pitná voda. Nepít vodu z neoznačených pump ani jiných zdrojů vody.
          - Cestu naplánovat tak, aby v případě nehody nebo zdravotních potíží bylo možno přejít na únikovou cestu a vyhledat útočiště.
          - Při táboření dbát na hygienu.
          - Řídit tempo pochodu podle nejméně zdatného účastníka. Platí zásada, že jako první jde nejzkušenější a nejzdatnější - tedy vedoucí. Hned za ním jde nejméně zdatný jedinec. Jako poslední jde druhý nejzdatnější a nejzkušenější - tedy druhý vedoucí nebo instruktor.