Mstitelé - 16. kapitola

Klubová činnost se klukům rozeběhla velmi dobře. Začali spolupracovat se Strážci, kteří se nakonec, protože jich bylo hodně, rozdělili na dva kluby. I Martinův klub se ze stejného důvodu rozdělil a všechny čtyři kluby vytvořili svoje středisko, které pojmenovali Strážci. S pomocí jejich patrona Alana se jim rozběhla zajímavá středisková hra.

      Mimo školních problémů jsem měl i klubové radosti. Naše klubová činnost se od září rozběhla naplno. Spolupracovali jsme se Strážcema. Všechny výpravy jsme dělali společně. Po naší zářijové vícedenní klubové výpravě jsme v říjnu vyjeli ještě dvakrát pod stany. Honza uznal, že jsem tu sázku, že převychovám Mirka, vyhrál a chtěl mi dát stovku, o kterou jsme se vsadili. Já ji ale nechtěl. Nevsázel jsem se kvůli penězům a tak jsme se s Honzou nakonec dohodli, že tu sázku zrušíme. Pavel, který nám to tenkrát rozsekl, to potvrdil.

     Do našeho klubu začal chodit Michal. Bylo nás třináct, ale ne dlouho, protože Michal přivedl svého kamaráda Petra. Na klub nás už teď bylo hodně a tak jsme se rozhodli, že už nikoho dalšího brát nebudeme. Ale ono to je těžké. Nové členy jsme nechtěli, už když nás bylo dvanáct. Jenže přišel Michal. Přivedl jsem ho já a nikdo nenašel odvahu říct ne. Ostatně toho taky nikdo nelituje, protože Michal zapadl do klubu skvěle. Když pak Michal přivedl Petra, dost kluků podlehlo pověrčivosti a tak jsme Petra vzali taky, ale zároveň jsme se dohodli, že už nad čtrnáct nepůjdeme. Dokonce jsme uvažovali o tom se rozdělit na dva kluby. Jenže, kdo by vedl druhý. Já o to moc zájem neměl. Vyhovuje mi spolupráce a Mirkem. Mirka totiž baví chystat soutěže víc než soutěžit. Mě sice taky baví chystat hry a drobné soutěže, ale více mě baví soutěžit. Z ostatních kluků taky nikdo neměl zájem stát v čele druhého klubu. Miloš o tom sice chvilku uvažoval, pak se mu ale moc nechtělo.

     Strážců je zatím pořád deset. V listopadu k nim ale přišli další dva kluci Roman a Jirka. Kluci se rozdělili do dvou klubů. To rozhodlo, že jsme se rozdělili i my. Takže byly najednou čtyři kluby. Patronem všech se stal Alan a dohodli jsme se, že všechny vícedenní výpravy budou společné a většina jednodenních taky. Schůzky budou mít kluby svoje, ale čas od času bude schůzka společná, případně naše dva kluby z Mstitelů a bývalí Strážci spolu. Teď šlo o to se dohodnout o názvech. Všem se nám líbili Strážci a tak jsme se dohodli, že založíme jakési středisko a to se bude jmenovat Strážci. Náš klub se jmenuje Stopaři. Předsedou zůstal Mirek, já jsem zástupce a Michal je členem rady. Na starosti bude mít klubovou pokladnu, já si vzal na starosti kroniku. Lukáš a René se ujali nástěnky. Druhý klub z Mstitelů se jmenuje Ochránci. Předsednictví se nakonec ujal Miloš, Radek mu dělá zástupce. Třetím členem rady je David, který dělá pokladníka nejenom Ochráncům, ale celému středisku Strážci. Z bývalých Strážců vznikly kluby Poutníci a Kamarádi. Předseda Poutníků je Radek, zástupce mu dělá Roman, který je současně pokladníkem a dalším členem rady je Martin, který se stará o nástěnku. Kamarádům dělá předsedu Zdeněk, zástupce Michal, který je také pokladníkem a třetím členem rady je Filip, který se stará o nástěnku. V Kamarádech jsou Kuba, který dělá kronikáře a Honza a Pavel. V střediskové radě Strážců je Alan jako patron a dále předsedové jednotlivých klubů a jejich zástupci.

     My Stopaři a Ochránci se scházíme v naší klubovně, Kamarádi a Poutníci v klubovně bývalých Strážců. Střediskové akce se konají v naší klubovně, protože je větší. Tady je středisková nástěnka, o kterou se stará Miloš. O střediskovou kroniku se starám já s Kubou a pomáhá nám Marek a občas i Vláďa.

     Míša navrhl vydávání střediskového časopisu. Tenhle nápad se nám zalíbil a tak jsme s tím začali. Míša se stal šéfredaktorem a brzy měl dost dopisovatelů. Marek do časopisu kreslí obrázky.

     Z Petra se vyklubal další kytarista, takže i s Alanem teď máme ve středisku tři kytaristy. Alan navrhl střediskovou meziklubovou soutěž. Členové střediskové rady ji ještě dovyvinuli. Každý jsme tam přidali nějaký nápad a stala se z toho dlouhodobá celoroční soutěž. Hlavním rozhodčím je Alan, který je nestranný. Ostatní členové rady mají každý patronát nad jednou soutěžní disciplínou. Já mám například šifrování, Miloš zase uzlování, Zdeněk znalosti přírody, Michal topografii a tak dále. Mimo těchto osmi disciplín jsou ještě další soutěže, které pro nás připravuje Alan. Tam se prvky těchto našich soutěží pochopitelně objevují taky.

     Pokud se například soutěží v šifrování, tak toho se já jako instruktor této soutěže neúčastním. Mimo to jsem vázán tím, že členům svého klubu nesmím říct, jaké šifry tam budou. To je celkem jasné. Náš klub v téhle soutěži táhne Michal, který umí celkem dobře šifrovat. Pokud se šifrování objevuje v disciplínách Alana, tak jsem zatím nejlepší ze střediska.

     V klubu mám teď v terénních závodech konkurenci v Michalovi. Docela jsem rád, protože už to začínala být nuda, když jsem všechny terénní závody vyhrával. Teď vyhrávám zhruba dva ze tří. V šifrování jsem pořád lepší, v uzlování jsme s Michalem skoro nastejno, ve znalostech přírody jsem o něco lepší já. Michal se trochu líp orientuje v přírodě a odhaduje líp vzdálenosti. Mimo to je rychlejší.

     V střediskových závodech je konkurence ještě větší. Tady jsou ještě favority Miloš, Zdeněk, Michal Kovář a občas zazáří i Vláďa, David a Petr. Poměrně dobří jsou i Lukáš a Víťa, ale potřebují ještě vyrůst, aby byli rychlejší. Pak z nich budou nebezpeční konkurenti.

     Pokud se do soutěže zapojil Radek, tak na něj skoro nikdo nikdy neměl. Jenže Radek je výrazně starší. V uzlování je se mnou skoro na stejno, většinou je lepší, ale někdy ho překonám. V šifrách je nepatrně slabší, ale zná líp přírodu a všechno ostatní. Dohodli jsme se, že do soutěže jednotlivců se nebude započítávat. Ta bude jenom do patnácti let, ale jeho výsledky se počítají do soutěže klubů. Tam totiž Poutníci moc osobností nemají. Občas boduje Petr a někdy Martin, ostatní spíš vyjímečně. V soutěžích jsou body za prvních deset míst, ale do disciplíny se počítají jenom dva nejlepší z klubu. Takže například, když jsme stříleli ze vzduchovky, vyhrál Radek z Poutníků, druhý byl Zdeněk z Kamarádů, třetí Mirek od nás, čtvrtý Miloš z Ochránců, pátý Radek z Ochránců, šestý Michal z Kamarádů, sedmý Michal od nás, osmý já, devátý Vláďa z Ochránců a desátý Petr z Poutníků. Kamarádi dostali 9 bodů za druhého Zdeňka a 4 body za šestého Michala, tedy celkem 13 bodů. Poutníci měli 10 bodů za prvního Radka a jeden bod za desátého Petra, takže celkem 11 bodů. My dostali 8 bodů za třetího Mirka a 3 body za Michala, tedy celkem 11 bodů jako Poutníci. Za mě už klub body nedostal, takže ty tři body, které patřily mě, nedostal nikdo. Ochránci měli 6 bodů za čtvrtého Miloše a 5 bodů za pátého Radka, takže získali taky 11 bodů. Ani oni nedostali už body za devátého Vláďu, protože bodují pouze dva nejlépe umístění z každého klubu.

     Máme střediskovou soutěž klubů a mimo ní i střediskové bodování jednotlivců. V klubu pak máme svoje jednoduché bodování jednotlivců. V něm jsou mimo střediskových soutěží zahrnuty i soutěže klubové.

     Klubová soutěž je velice vyrovnaná a žádnému klubu se nedaří být delší dobu v čele. Tuto soutěž vyhodnocujeme měsíčně, ale z těchto měsíčních výsledků pak vyplyne celoroční vítěz. Za první místo má klub 3 body, za druhé dva a za třetí jeden.

     Měsíčně je hodnocena i středisková soutěž jednotlivců. Tady je hodnoceno prvních deset od deseti bodů do jednoho. V téhle soutěži se neboduje Radek Kostka, kterému už bylo patnáct. I tato soutěž je dost vyrovnaná. Málokomu se podaří vyhrát větší množství měsíců. Na špici bodování je to totiž mezi námi velice vyrovnané a nikomu se zatím nepodařilo vyhrát dva měsíce po sobě.

     V klubech je bodování méně vyrovnané. U nás se například o prvenství střídáme většinou tři - Mirek, Michal a já. I tady jsme si zavedli bodování měsíční a boduje se prvních šest míst. V ostatních klubech to mají trochu jinak, ale všichni se bodují měsíčně. Třeba Poutníci bodují jen první tři místa, přičemž Radek se neboduje, Ochránci bodují prvních pět míst a Kamarádi taky prvních pět. Protože Kamarádů je šest, tak mají, stejně jako u nás, body všichni mimo posledního.

     Alan nám vymyslel pěknou dlouhodobou střediskovou hru. Každý klub si založil svoji indiánskou zemi. Vybrali jsme si jména skutečných indiánských kmenů. Protože ale všichni chtěli být Apači, dohodli jsme se, že proběhne soutěž. Podle umístění si pak kluby vyberou názvy svých kmenů. Následovalo teda dvouměsíční přípravné období. Terénní etapy byly zaměřeny na zisk Manitúova talismanu. Ty byly tři - křišťálový, zlatý a stříbrný. Každý klub si mohl vybrat, o který talisman bude usilovat. Ostatní o tom nevěděli. V každé etapě byly úkoly, které vedly k získání jednoho z talismanů. My jsme se rozhodli hledat křišťálový talisman, který je nejvzácnější.

     V následující etapě jsme se dopátrali k zašifrovanému deníku. Klíčem k šifře byla poschovávaná písmenka. Našli jsme jich dvacet. Následovala práce s rozluštěním zprávy, nad kterou jsme strávili několik dní. Před tím jsme ještě museli vyměnit s ostatními kluky opakující se písmenka. Každé totiž bylo dvakrát.

     Deník jsme vyluštili a udělali jsme si celodenní klubovou výpravu na určené místo, které nebylo nijak daleko. Jeli jsme jednu stanici vlakem a pak jsme podle popisu hledali mapu. Úspěšně jsme ji našli a tím jsme věděli, že tu jsme první, protože mapa je jen jedna. Podle ní jsme se vydali za pokladem. Ten tvořila další mapa, číselný kód, mřížka a část dalšího deníku. Nastalo tedy další luštění, než jsme se dozvěděli, že na listopadové výpravě půjde do tuhého. Tam se objeví všechny tři talismany. Před tím ale byla ještě jedna výprava jednodenní. Tady jsme získali další část deníku.

     O poslední část deníku se muselo bojovat. Byl to souboj v uzlování, znalostech přírody, šifrování, první pomoci, hodu na cíl, zápasu, síle a táboření. Tuhle soutěž vyhráli Poutníci a my byli těsně za nima druzí. Získali jsme tedy část deníku, ale jinou. Poutníci ji s náma vyměnili. Šli totiž za zlatým talismanem. Byla to celkem zajímavá taktika. Radek vzhledem k složení svého klubu, kde nemá moc velké osobnosti, si na křišťálový talisman příliš nevěřil, proto se rozhodli se vydat za zlatým. Jak se ukázalo, byli na této cestě sami. Zbylé tři kluby nyní bojují o křišťálový talisman. Měli jsme teď celý deník a velkou šanci. Poutníci měli nyní celý deník k zlatému talismanu. O třetí deník se dělí zbylé kluby, Ochránci mají dvě části a Kamarádi jednu.
     Konečně tu byla listopadová výprava. S pomocí deníku jsme úspěšně objevili křišťálový talisman a stali jsme se tak vítězi. Ochránci ani Kamarádi už neměli šanci zabránit Poutníkům v zisku zlatého talismanu a tak se mezi nimi rozpoutal neúprosný boj a stříbrný talisman. Ten se nakonec stal kořistí Ochránců, kterým přece jenom pomohlo, že měli dvě části deníku ze tří.

     Náš indiánský kmen jsme pojmenovali Apači, Poutníci se stali Siuxy, Ochránci Komanči a Kamarádi Utahy. Alan nám pak podle výsledků této přípravné etapy rozdělil zkušenosti. Stejně jsme všichni začínali jako indiánské děti, ale zkušenosti jsme měli v záloze. Během začátku prosince jsme si udělali klubové peníze, Mirek nakreslil klubovou mapu. Pro Ochránce ji kreslil Miloš, pro Poutníky Radek a pro Kamarády Zdeněk. Vše bylo za spolupráce s Alanem. Alan udělal ještě mapu pozemků a dalších smyšlených zemí, které patřily bílým lidem a jiným kmenům. Byli tu například Šošoni a další indiánské kmeny.

     V krátké době někteří z nás postoupili z dětí na jinochy a potom na muže. Bylo k tomu třeba zvládnout některé zkoušky, které pro nás vymyslel Alan a mít potřebnou zkušenost, kterou jsme získali v přípravné části a mohli jsme si ji nadále zvyšovat při střediskové činnosti.

     V prosinci jsme už Radek Kostka, Zdeněk, Michal Kovář, Petr Hollar, Miloš, Víťa, Mirek, Michal a já byli muži. Filip, Kuba, Honza, Pavel, Martin, Ondra, Roman, Jirka, Radek Mrázek, David, Vláďa, Petr Kaláb a Míša byli jinochy. Jako indiánské děti zbyli pouze René, Lukáš a Marek, ale i ti byli do Vánoc jinochy. Zkoušky splněny měly, ale chyběla jim zkušenost. Ta se získávala za umístění ve střediskových soutěžích, za docházku na akce a další zásluhy. S docházkou neměl problémy nikdo, ale umístění bylo pro někoho obtížné, protože konkurence byla velká a bodovalo se vždy jenom prvních deset míst.

     Se zkušeností nám přibývaly i klubové peníze. Jejich kurz se měnil s úspěšností našich klubů ve střediskových soutěžích. Protože kluby jsou vyrovnané, byl vyrovnaný i kurz měn. Vydělat se ale dalo na akciích, které se postupně objevovaly a jejichž kurz kolísal víc a někdy i na měně doplňkových zemí. Dost stabilní byla například měna bílých. Tyto peníze se daly nakupovat v různém kurzu. Několik jedinců se nalákalo ke koupi v obzvlášť výhodném kurzu. Pak se ale zjistilo, že peníze jsou falešné.

     Nejvíce se ale dalo zbohatnout na poslední schůzce před Vánoční besídkou. Na té totiž probíhala dražba pozemků. Klubové pozemky se dražily na klubových schůzkách, které byly přístupny všem, tedy i těm z ostatních klubů. Na střediskové schůzce se pak dražily pozemky země bílých a doplňkových zemí a dále z klubových zemí ty pozemky, které se nevydražily v klubech.

     Ke každému pozemku existovalo pět šifer, kde bylo zašifrováno, co na pozemku je. Tyto šifry se dávaly vítězům soutěží. Pokud někdo dostal šifru, kterou už měl, měl právo, pokud to bylo možné, si ji vyměnit za jinou. Za klubové soutěže se dávaly klubové šifry, za střediskové soutěže se dávaly střediskové šifry. Každý klub vyhlásil tři soutěže otevřené, těch se mohly zúčastnit i členové jiných klubů. Byl to tedy zajímavý a dramatický boj a všichni se už těšili na dražby.