Z kroniky Tuláků – 89. část

V kronice Tuláků dnes pokračujeme Oddílovou mozaikou, jejímž prvním cílem se stal sám vedoucí oddílu.

     Oddílová mozaika – Míla Fuček – pokračování

     Petr brzo odpadl. Začal další školní rok. Před tím jsem absolvoval ještě svůj první tábor. Byl skutečně první, protože jako dítě jsem nikdy na táboře nebyl. Teď jsem dostal malý oddíl, v kterém bylo asi pět chlapců. Oddíl se mnou vedla ještě zkušená vedoucí Lea, která ale přijela až o den později. Byli jsme v Havlíčkově Borové a ubytováni jsme byli v sokolovně, která současně slouží i jako kino a turistická ubytovna.

     Protože se odpoledne po našem příjezdu promítalo, šli jsme ven. Já měl svůj debut vedoucího na táboře, který dopadl podivně. Nejdřív jsem se dobře s kluky vzájemně seznámil. Pak jsme šli do lesa. Tam se nám podařilo zabloudit. Nakonec jsme se našli a vše dopadlo dobře. Ilona s vedoucí tábora Stáňou nás měly pod kontrolou a bavily se tím, jak bloudíme. Pak jsme se jim ale ztratili a měly trochu nahnáno. Jinak, jak jsme zjistil později, bloudili jsme skutečně na směšně malém úseku. Dnes nedovedu pochopit, jak se nám to mohlo stát.

     Na táboře jsem se naučil uzlovat. Nejlepší na tom byl vedoucí Jirka, který byl v tomto oboru mistrem.

     Po táboře se v září roku 1981 opět rozběhla činnost Létajícího míčku. Jako instruktor mi začal pomáhat můj odchovanec z loňska, Karel, který v červnu vyšel z deváté třídy. V průběhu roku mi potom Ilona přidělila ještě instruktora Miloše, který asi po měsíci přivedl svého spolužáka Luďka. Byli jsme teď čtyři. Turistický oddíl Kuřata ztratil v té době vedoucí a tak jsme je dostali. Navrhli jsme členům obou oddílů sloučení, s kterým souhlasili a dohodli se na společném názvu Létající kuřata. Zaměření oddílu bylo sportovně-turistické.

     V červnu 1981 jsme uspořádal první vícedenní výlet do Podhájí u Horšovského Týna. Jako vedoucí nám tehdy hodně vypomohl Honza, s kterým jsem se tenkrát seznámil při pinkponku na brněnské přehradě. Jako šestý nám vypomáhal ještě Zdeněk, který bydlel v Domažlicích a kterého jsme znal z vysoké školy. Výlet se nad očekávání povedl a měl mimořádně dobrý ohlas, jaký jsmje ani nečekali.

     Další rok jsme vedli oddíl opět v naší silné a dobré sestavě. Dělali jsme jednodenní výlety a v červnu opět vícedenní, tentokrát do Doks k Máchovu jezeru. Tak skončila naše další dobrá a úspěšná sezóna.

     Přišla sezóna poslední. Přibyli dva noví patnáctiletí instruktoři Pavel a Honza mladší. Na podzim ale odešli na vojnu Honza starší, Karel, Miloš i Luděk. Naštěstí mi pomáhal můj spolužák z vysoké školy Mirek. Ten s námi byl už na výletě v Doksech.

     Pavel s Honzou se jako instruktoři příliš nevyznamenali. Místo, aby mi pomáhali krotit oddíl, dělali binec s ním a to jsem už já nebyl schopen zvládnout. Tak bylo pár průšvihů a někdy začátkem března 1985 se oddíl téměř rozpadl. Převzal ho Mirek, který byl poněkud energičtější. Činnost oddílu ale stejně v červnu ukončil. Další rok si pak vzal oddíl osmáků, který vedl rok. Byl to jeho poslední rok studií na vysoké škole v Praze a pak se vrátil domů do Ostravy.

     Já jsem zůstal na skupině s tím, že si v září založím oddíl nový s mladšími dětmi.Osud byl ale jiný. Přes jednu máminou známou a přes jejího syna jsem se seznámil s Mirkem Remešem z Jižního Města. Bavil jsem se s ním o svém bývalém oddílu i o tom, že teď oddíl nevedu. Nalákal mě na 232. PS při ZŠ Donovalská, abych si založil oddíl tam, že ho se mnou povede. Udělal jsem to. A tak vznikl 3. dubna 1985 tento oddíl. Jmenoval se Brontosaurus. Mirek pak odpadl a v oddílu jsme zůstal sám až do doby, než se vrátil Honza z vojny. Karel, Miloš a Luděk s ek nám už nepřipojili. Do nově založeného oddílu se mnou přešel z Létajících kuřat Dan Havlín a tak má náš oddíl i trochu návaznost na Létající kuřata.

     Na 121. PS na Spořilově jsme absolvoval ještě jeden letní tábor v Líšnici. To byl stanový tábor. Protože jsme dodělával zkoušky, přijel jsme na tábor o pár dní později. Tím pádem jsem nevedl oddíl a jenom jsme občas vypomáhal. Byla to spíš taková rekreace, ale nebylo to ono.

     S Brontosaurem jsme se opět vrhli na pinkponk, který byl a stále je mým velkým koníčkem. Zhruba v téhle době jsem sehnal asi 16 lidí a uspořádali jsme velký dlouhodobý turnaj v pinkponku. Bohužel jsme jej nedohráli. Začalo nám zkouškové období a nebyl čas. A v září jsme se už prostě nesešli. Byly doby, kdy jsem se o pinkponk zajímal tolik, že jsme začal odebírat Československý sport a z něj jsem si vystřihoval výsledky. Přečetl jsme i několik knih o stolním tenisu, mezi nimi i Třemi světadíly od Andreadise. Chodil jsme pravidelně na ligu a jiné turnaje a znal jsme skoro všechny naše prvoligové hráče. S Petrem, s kterým jsme zakládal Létající míček, jsme chtěli napsat Zlatou knihu stolního tenisu.

     Pokračování příště