Mstitelé - 15. kapitola

Učitel dílen odešel na vojnu a místo něj nastoupil učitel Málek, který je už důchodce. Hned první hodiny s ním má Martin problémy, dostává za dvouhodinovku dílen rekordních 14 poznámek. Zajímá vás, jak se to bude všechno dál vyvíjet?

     V říjnu šel na vojnu náš učitel na dílny. Místo něj nastoupil důchodce pan učitel Málek. Hned první hodinu byly problémy. Řekl Gustovi a mě, že musíme k holiči, že takhle dlouhé vlasy v dílně mít nesmíme. Že prý bysme to měli vědět z řádu dílny. Řekl jsem mu, že v pracovním řádu, který máme v sešitě, nic takového není. Řekl mi, že ho nezajímá, co mám v sešitě, ale co je vyvěšené v dílně. Řád dílny je vyvěšený v dílně u dveří a tak jsem se ho zeptal, jestli si ho můžu jít přečíst. Nedovolil mi to a řekl, že ho mám znát. Nenechal mě ho přečíst ani o přestávce, protože to jsme museli ven z dílny.

     Při dalších dílnách jsme Gusta ani já ostříhaní nebyli. Učitel nám vynadal a ptal se mě, proč nejsem ostříhaný. Řekl jsem mu, že nevidím důvod, proč bych se měl nechat ostříhat. Zase mluvil o řádu dílny, tak jsem mu řekl, že mě ho ještě nenechal přečíst. Řekl mi, že jsem drzý a chtěl žákovskou knížku. Tak jsem mu ji přinesl. Psal mi poznámku. Řekl mi, abych šel dál a nekoukal mu pod ruku. Tak jsem šel kus dál. Stál jsem u dveří a tak jsem si četl řád dílny. Nečetl jsem ho celý, ale hledal jsem, co je tam o dlouhých vlasech. Zjistil jsem, že klidně můžu mít přes vlasy ochrannou síťku a nemusím k holiči a týká se to stejně jenom práce na strojích s točivými částmi.

     Učitel mi vrátil žákovskou. Napsal mi tam dost dlouhou poznámku o tom, že jsem drzý. Pak nám s Gustou připomněl, že máme být do příště ostříhaní. Na další týden jsem si přinesl do dílny ochrannou síťku, a když učitel zase nadával, tak jsem mu řekl, že mám ochrannou síťku a to podle řádu stačí, a až budu dělat na stroji s točivými částmi, že si ji nasadím. Řekl mi, že jsem drzý a zase chtěl žákovskou.

     "Proč? V řádu dílny to tak je napsaný", bránil jsem se.

     Řekl mi, že o tom se mnou nebude diskutovat a trval na tom, abych mu dal žákovskou knížku. Zase mi tam napsal dlouhou poznámku, že jsem drzý a že si dělám legraci z řádu dílny. Pak řekl, že jestli nebudeme příště ostříhaní, že si pozve rodiče. Řekl jsem, že to ani nemusí, protože táta přijde sám. Dostal jsem další poznámku za opakovanou drzost. Tentokrát už nebyla tak dlouhá, ale stručná zrovna taky nebyla. Četli jsme si ji s Honzou, který sedí vedle mě. Honza nad tím kroutil hlavou.

     "No co, až mi popíše žákovskou, tak bude pokoj", řekl jsem.

     Jenže mě slyšel a napsal mi další poznámku. Pak mě přesadil do první lavice k Ivanovi. Přečetl jsem si poznámku. Bylo tam, že se bavím při vyučování a stále jsem drzý. Teď se učitelovi nelíbilo, že si čtu poznámku při hodině a napsal mi další poznámku, že nedávám pozor a čtu si při hodině. Když se nedíval, tak jsem si ji stejně přečetl. Po přestávce jsem se přihlásil a řekl jsem mu, že tam ale měl napsat, že si při hodině čtu poznámky, aby si táta nemyslel, že jsem si třeba četl knížku. Třída vybuchla smíchy. Učitel zuřil. Dostal jsem další poznámku. Bylo to za drzost a za to, že pokračuju ve čtení při hodině. To mě naštvalo, protože jsem věděl, že mě určitě nemohl vidět, jak jsem ji četl při hodině a Ivan to na mě nežaloval, to jsem věděl. Přihlásil jsem se a ohradil jsem se proti tomu, že pokračuju ve čtení při hodině. Řekl jsem mu, že tu poznámku jsem si přečetl o přestávce. Zase zuřil. Řekl mi, že o tom se mnou nebude diskutovat, teď že jsem si zase četl žákovskou při hodině a tak jsem dostal další poznámku.

     "Tak tam ale taky připište, co si čtu při hodině", řekl jsem. Poznámka byla tentokrát zase dlouhá. Napsal, že si nadále čtu při hodině ž. knížku. To ž bylo ale tak naškrabané, že to těžko může někdo přečíst, takže to vypadá, jako bych si četl knížku. Znova tam bylo, že pokračuju ve velmi drzém chování a zval si do školy rodiče.

     Třída se tím bavila. Kluci mi fandili. Tak jsem se ozval znova a chtěl jsem vysvětlit, proč napsal ž. knížku a ne žákovskou knížku. Nejdříve jsem chtěl, aby mi to ž přeluštil, že ho nemůžu přečíst. Zuřil. Řekl mi, že to není pro mě, ale pro moje rodiče a já, že to přečíst nemusím. Řekl jsem mu, že mám právo vědět, co jsem dostal za poznámku.

     "Ostatně, co když to nepřečte ani táta?", řekl jsem.

     Učitel mi dal další poznámku a žákovskou mi tentokrát nevrátil. Řekl mi, že mi ji dá až po hodině. Řekl jsem, že to nikdo nedělá, protože takhle mi klidně může napsat ještě několik poznámek, aniž bych o tom vůbec věděl. Napsal mi další poznámku a odmítl mi říct, co mi tam píše. Když jsem mu řekl, že mám právo vědět, za co jsem dostal poznámku, napsal mi další. Třída se pobaveně smála a mě to už teď bylo taky jedno. Začal jsem se tomu smát taky. Zas mi napsal další poznámku, tak jsem řekl: "Jenom aby tam ještě zbylo tátovi místo na podpis."

     Třída se zase řehtala a učitel zuřil. Poslal mě do kouta a psal další poznámku. Udělal jsem grimasu do třídy. Poručil mě, abych se otočil zády ke třídě. Poslech jsem. Na chvíli jsme se ale ohlédl a viděl jsem, že učitel zase pokračuje v mé žákovské. Třída ho pobaveně sledovala.

     Chvíli byl klid. Učitel zase vykládal. Pak začal diktovat. Zeptal jsem se, jestli si můžu jít sednout a psát. Nedovolil mi to.

     "Dopíšeš si to doma", řekl.

     Diktoval dál. Začal jsem se nudit a tak jsem si poklepával prsty na sklo skříně. Chvíli se odmlčel a nediktoval. Ohlédl jsem se. Psal mi další poznámku. Pak pokračoval v diktování. Přišly na mě větry, tak jsem si ulevil. Poslal mě za dveře. Pak mě ještě napsal jednu poznámku a zapsal mě i do třídní knihy. Tam se snažil být stručnější. Napsal mi, že svým drzým chováním zcela narušuju hodinu pracovní výchovy, zesměšňuju vyučujícího a nerespektuju bezpečnostní předpisy pro práci v dílně. V žákovské mi popsal přes tři stránky. Ve třídě jsme si to s klukama četli a bavili jsme se tím. Arthur mi řekl, že jsem jednička.

     "Ten tu nevydrží dýl jak měsíc", tipoval Arthur. "Pak se z toho zblázní."
     "Jestli mu budou stačit peníze na náplně", rejpnul si Pepík.

     Takhle jsme se na úkor učitele Málka bavili až do konce přestávky a ještě celou další přestávku. Pak mě ale nálada začala přecházet. Co řekne táta čtrnácti poznámkám? Tátovi nemůžu říct, že se náš učitel dílen zbláznil, a že potřebuju podepsat čtrnáct poznámek.

     Táta koukal na žákovskou dost překvapeně. S napětím jsem sledoval jeho reakce. Připadalo mi, že chvílemi potlačuje smích. Přečetl všech čtrnáct poznámek a pak se mě s naprosto vážnou tváří a dost přísným tónem zeptal, jestli mu k tomu nechci něco říct. Tak jsem mu to začal všechno od začátku vyprávět. Došel jsem až k místu, kde jsem pak už začal provokovat schválně. To se tátovi moc nelíbilo, ale poslouchal dál. Vyslechl mě až do konce. Řekl jsem mu všechno popravdě a vypadalo to, že mi věří. Řekl mi, že těch prvních sedm poznámek dokáže pochopit, ale za těch zbylých sedm, že si můžu sám, protože jsem nemusel šaškovat. Musel jsem uznat, že to je pravda, ale já o tom takhle nepřemýšlel. Necítil jsem se zrovna nejlépe. Pokud to táta bere takhle, tak mi sedm poznámek promine, ale těch zbylých sedm úplně stačí na pořádný výprask. To mi ale připadalo nespravedlivé.

     Táta mi řekl, že dnes si vyslechl mě, zítra že si vyslechne pana učitele Málka a pak uvidí. Takže pro dnešek bylo nebezpečí zažehnáno. Teď se uvidí, co učitel napovídá tátovi a jak moc tomu bude táta věřit.

     Dost napjatě jsem druhý den očekával, až přijde táta domů. Povídal si nejdříve s mámou. Mluvil dost hlasitě, takže jsem toho dost slyšel. Říkal mámě, že se mu ten učitel nijak moc nelíbí. S mými vlasy mu neustoupí. Řekl mu, že v dílně určitě v šesté třídě neděláme takovou práci, při které by mohly být moje dlouhé vlasy nebezpečné. A v předu je tak dlouhé nemám, aby mi padaly do očí a tak mi překážely v práci. Pokud to bude nutné, tak mi dá síťku na vlasy. Učitel si pak stěžoval na moje chování. Táta mu říkal, že má pravdu, že ho provokovat nemusím, ale že psaním takovýhle poznámek si u mě autoritu nezíská. To je akorát divadlo pro třídu, která mě provokuje k dalším lumpárnám. To se učitelovi nelíbilo. Táta mi dal taky za pravdu v tom, že mi měl umožnit si přečíst řád dílny. To učitel uznal a řekl, že mi to umožní.

      "Mě připadalo celou dobu, co jsem s ním mluvil, jako by z něj čišela vůči Martinovi nějaká nenávist. Na očích mu bylo vidět, že by rád, abych Martina seřezal, ale tuhle radost mu..."

     Máma pustila mixér, takže jsem dál neslyšel. Bylo ale pravděpodobnější, že táta řekl "neudělám". Trochu se mi ulevilo, ale radši jsem si udržoval spíš horší náladu. Na tátu bude líp působit, když se budu tvářit sklesle.

      Za chvíli přišel táta za mnou. Říkal mi, že pan učitel dílen je starší člověk, který už je v důchodu a vlastně zaskakuje.

     "Je už nervóznější, na to si budeš muset zvyknout a nezbude ti, než abys k němu byl tolerantnější. To, že ti někdy ukřivdí, se mu už může v tomhle věku stát. Ostatně, pokud k sobě budeš upřímný, tak si přiznáš, že si kolikrát taky nechtěně někomu ublížil."

     Slíbil jsem tátovi, že učitele nebudu provokovat a budu se snažit. Táta uznal, že to bude těžké, ale řekl, že tohle co jsem předvedl, by už nechtěl, aby se opakovalo.

     "Nad jednou výjimečně dvěma poznámkami lze občas přimhouřit oko, ale čtrnáct je moc", řekl. Pak jsme šli večeřet.

     Při dalších dílnách chtěl učitel vidět podepsané poznámky. Tak jsem mu je ukázal. Ptal se proč je podepsaná jenom jedna. Táta se totiž podepsal až pod poslední poznámku. Řekl jsem mu, že táta četl všechny. Dal mi poznámku, že jsem neuposlechl příkazu. Namítl jsem, že když tu byl, tak je jasné, že musel číst aspoň tu poznámku, v které ho zval do školy. Učitel mi řekl, že jsem drzý a chtěl znova žákovskou a napsal mi další poznámku. Tak jsem už radši mlčel, slíbil jsem to tátovi.

     Arthur a Gusta byli zklamáni, čekali zase divadlo, ale nedočkali se. Gusta mi o přestávce řekl, že dneska jsem byl nějakej měkkej. Nevšímal jsem si ho. To se mu to frajeří. Díky mě má taky pokoj od učitele, který už po něm nechce, aby šel k holiči a zaměřil se jenom na mě.

     Když táta podepisoval dnešní poznámky, tak mi nechtěl věřit, za co mám tu první. Když jsem na tom ale trval a díval jsem se mu při tom stále upřeně do očí, nakonec uvěřil a zakroutil hlavou. Pak tam napsal, že jeho podpis pod poslední poznámkou platí ke všem čtrnácti poznámkám. Pak mi ještě podepsal ty dvě dnešní. Podepsal se pod tu druhou a tak jsem mu řekl, že je tam ještě ta první. Podíval se na mě, jestli to myslím vážně. Omluvně jsem řekl, že pan učitel to tak chce. Řekl mi, že z toho vzkazu musí pochopit, že četl i tu první. Pokrčil jsem rameny a šel jsem do svého pokoje. Pak jsem zaslechl, jak to táta vypráví mámě a rozčiluje se, že z něj učitel dělá debila.

     Učitel se na tátův vzkaz díval dost vztekle, ale nic neřekl. Jak jsem čekal, vadilo mu, že táta podepsal dvě nové poznámky zase jen jednou. Tak jsem mu řekl, že jsem to tátovi říkal, ale on mi řekl, že z jeho vzkazu je jasné, že poznámku četl. Bylo to v kabinetu a tak mi učitel vztekle hodil žákovskou a řekl mi, abych vypadl. Jen tak tak jsem ji chytil.

     Učitel dodržel to, že mě umožní se seznámit s řádem dílny. Hned další hodinu nám ho začal diktovat. Psali jsme ho přes půl hodiny a měli jsme vztek. Učitel to navíc uvedl tak, že je to kvůli mě, že jsem si stěžoval, že mě neumožní se s ním seznámit.

     Gusta řekl polohlasně: "To bude zase zábava."
     Učitel vystartoval na mě, co jsem říkal. Řekl jsem, že nic, ale chtěl žákovskou a napsal mi poznámku, že jsem drzý.
     Když jsem takhle dostal kvůli Gustovi v dalších hodinách dílen už tři poznámky, tak jsem mu řekl, aby toho nechal. Řekl mi, že ho to baví.
     "Ale mě ne, tak si dej bacha", řekl jsem mu.
     "Na co?", řekl s úsměškem.
     "Abys nedostal."
     Začal kašlat. Už jsem si ho nevšímal. Byl jsem dost naštvaný, protože táta už začínal být z těch poznámek nervózní.

     Gusta si zase nedal pokoj a dostal jsem další poznámku. Teď mi nezbývalo, než se s ním poprat, protože jinak bych vypadal jako srab. Moc se mi do toho nechtělo, protože moc šancí proti Gustovi nemám, ale jinou možnost jsem neměl. O přestávce jsem sebral odvahu, přišel jsem ke Gustovi a dal jsem mu facku. Byl překvapený, nečekal že si na něho troufnu. Dal jsem mu hned druhou. Tu mi už vrátil a začali jsme se prát. Neprali jsme se ale dlouho, protože se objevil učitel Málek. Dostali jsme oba poznámku.

     Táta už byl poměrně nepříjemný. Řekl mi, že máme ve třídě nějaké divné vztahy. Teď mi řekl, že bych se měl ovládat a když se peru, tak abych se nepral tak hloupě, aby mě při tom chytli. Ještě mi to sice tentokrát prošlo, ale příště to už vidím bledě.

     V další hodině dílen se všechno opakovalo. Jenže tentokrát se přihlásil Ivan a řekl, že jsem to neřekl já, ale někdo vzadu. Tím mě zachránil od poznámky. Učitel se obrátil dozadu do třídy, ale nikdo se nepřiznal. Tak se tím dál nezabýval.

     Hodina skončila a kluci čekali, co udělám. Nejdříve jsem poděkoval Ivanovi a pak jsem šel ke Gustovi. Ten byl tentokrát ve střehu. Řekl jsem mu, že jestli není srab, ať na mě počká dneska před školou. Víc jsem se s ním nebavil.

     Gusta čekal před školou. Šli jsme kousek dál do parku. S námi šla spousta kluků, kteří to chtěli vidět. Prali jsme se v trávě, takže to celkem šlo, ale Gusta začal stejně pěstmi. Moc šancí jsem proti neměl. Schytal jsem od něj nepočítaných fecak a ran do obličeje. Spíš jsem se bránil pasivně a čekal na svojí příležitost. Na chvíli se mi podařilo se dostat na Gustu a toho jsem hned využil. Dostal ode mě několik fecak, do kterých jsem dal všechnu svojí sílu. Pak dostal Gusta několik ran pěstí do obličeje. Za chvíli mě sice setřásl, ale měl toho celkem dost. Já už taky moc nemohl a tak se mu podařilo mi nasadit kravatu. Vzdal jsem se. Ještě mě chvíli škrtil, až jsem sípal a pak mě pustil. Chvíli jsme oba leželi na zemi a vzpamatovávali jsme se. Pak řekl Gusta, že jsem malý hajzl a chystal se k odchodu. Řekl jsem mu, aby si dal bacha.

     "Chceš se prát?", zeptal se.
     "Jestli mi budeš nadávat, tak klidně", přemohl jsem se, přestože jsem už neměl chuť se znova prát.

      Neodpověděl na to a šel pryč. Byl jsem dost zřízený, tváře mě pálily a byl jsem v obličeji trochu od krve. Za pomoci Honzy a Pavla jsem aspoň nasliněným kapesníkem smyl krev. Pak jsem šel domů.

     Táta se zhrozil, když mě viděl a netvářil se zase zrovna přívětivě. Řekl mi, že vypadám a politoval mámu, až mě uvidí. Řekl jsem mu, že dneska nemám poznámku. Moc mu to náladu nezvedlo. Šel jsem se mýt. V zrcadle jsem viděl, že skutečně jsem dost zřízenej.

     "Co to s tebou poslední dobou je?", ptal se táta, když jsem se vrátil z koupelny. "Každý týden nejméně jeden průšvih."
     "Tenhle týden žádný", bránil jsem se.
     "A co je tohle?"
     "Rvačky si mi nikdy nevyčítal", řekl jsem vyčítavě. Mrzelo mě, že mě táta nechápe.
     "V čem ti to pomůže?", zeptal se táta.
     "Že budu mít pokoj od Gusty."
     "To je ten, kvůli kterému jsi měl ty poznámky?"
     "Jo."
     "A myslíš, že teď toho nechá?"
     "Sice mě přepral, ale taky dostal. Měl toho dost stejně jako já."

     Táta pokrčil rameny. Moc tomu nevěřil, ale tvářil se už mírněji. Asi si uvědomil, že on na mém místě by se choval stejně. Vrátila se máma. Táta mě poslal do mého pokoje a pomalu ji připravoval na to, že jsem se popral. Začal tím, že tentokrát mi Málek nedal poznámku. Máma měla radost. Pak se táta zmínil, že jsem se popral. Máma nejdříve řekla, že ji to u mě moc nepřekvapuje, pak se ale po mě začala shánět. Táta ji uklidňoval. Když mě máma uviděla, tak řádila. Rozmáchla se na mě, aby mi dala pohlavek, ale rozmyslela si to. Pak řekla tátovi, že doufá, že tentokrát mi aspoň nařeže. To mě na mámu mrzelo. Ani se nezajímá, proč jsem se pral a chtěla by, abych dostal od táty, když už jsem dost dostal od Gusty. Bylo mi v tu chvíli do breku. Táta řekl: "Ale přece ho nebudu ještě bít. Vždyť už dostal dost."

     "Však si za to může sám. Nemá se rvát jako kůň", řekla máma..
     "Ale nemůže. Je to kluk a ten se nesmí bát. Je po mě."
     "To jsem si mohla myslet, že se ho budeš zastávat."
     "A to bys chtěla, aby byl žalobníček, kterému by se všichni smáli a který by se každého bál?"
     Máma mlčela.
     "Když vytáhl z vody toho malého kluka, tak jsi na něj byla hrdá. Dokázal to proto, že se nebál. A teď se taky nebál. Tenkrát v té vodě mu šlo opravdu o život, teď jde jen o pár modřin."
     "Jenže tenkrát to mělo nějaký smysl, šlo o život", namítla už trochu mírněji máma.
     "Teď šlo zase o jeho klukovskou čest. On měl na vybranou se poprat nebo žalovat."
     "A jinak by to opravdu nešlo?", ptala se máma. Zavrtěl jsem hlavou. Máma se teď už dívala spíš soucitně. "Tak promiň", řekla a pohladila mě. Takže jsem jí mohl zase odpustit.