Kde bude pravda?

Při příležitosti dne učitelů udělala Mladá Fronta anketu mezi žáky a učiteli. Ti si vzájemně vyčítají některé věci. Kde bude pravda?

     Říká se, není šprochu aby na něm nebylo pravdy trochu. Platí to i v případě ankety, kterou udělala MF DNES. Žáci v ní charakterizují učitele jako nudné a namyšlené osoby, které si myslí, že mají vždy pravdu. Nejčastější výtky od žáků zní: "Nerozumějí legraci, takže nám pak ani nedokážou hodiny zpříjemnit", "nadržují svým oblíbencům, ostatní šikanují", "dost zapomínají, asi že jsou starší", "jsou tvrdohlaví, navíc nám zakazují mobily, které sami používají".

     Naopak učitelé si stěžují, že jejich žáci nemají vztah k autoritám. Stěžují si: "Děti už si nikoho a ničeho neváží. Rodiče je učí, aby byli draví a obstáli. Jenže zapomínají, že se to nesmí dělat za každou cenu."

     Každý druhý učitel už prý zvažoval, že své povolání kvůli nízkému platu, zanedbatelné prestiži, a hlavně nezvladatelnosti nynější mladé generace opustí. Spokojených učitelů je jen 46%. Osm pedagogů z deseti upozorňuje na rostoucí agresivitu žáků a dvě třetiny už řešily problémy s šikanou.

     Profesor Vítězslav Slavík z jednoho brněnského gymnázia to charakterizuje slovy: "Děti jsou zralejší, což je pozitivní, jenomže jsou i drzejší. Když jedu autobusem, bývám šokovaný, jaké výrazy se ozývají. Ještě před deseti lety by se nic takového nestalo."

     Učitelé si stěžují na rostoucí sebevědomí dětí a na to, že děti nectí autority. Děti zase poukazují na nespravedlivé známkování a tvrdí, že učitelé problémům mladé generace nerozumějí. MF DNES oslovila v anketě 274 pedagogů a 999 žáků a učňů z celé republiky, aby se jich zeptala, co si o sobě navzájem myslí.

     Příčinu nejčastějších problémů s žáky vidí učitelé jednoznačně na straně rodičů, kteří nemají na své děti čas a chybějící lásku jim vynahrazují penězi. "Přibývá rodičů, kteří se o své děti nestarají a místo péče jim podstrčí televizi nebo třeba počítač," konstatuje ředitel osmiletého gymnázia v pražské Chodovické ulici Jan Podešva. Na mladé generaci je podle něj znát i to, že řada dětí vyrůstá v neúplných rodinách. "Na dětech, kterým chybějí otcové, je pak vidět, že je nikdy nikdo nenutil poslouchat. Ve škole se pak setkávají s autoritou nebo s nějakým zákazem poprvé a nesnášejí to."

     Že by příčina zhoršujících se vztahů ve školách mohla být i na straně pedagogů, to si v průzkumu připustilo jen 7% z nich. Děti to vidí úplně opačně. V anketě učitelům vyčítají, že je nutí učit se nepotřebné věci (39% dotázaných), že je při hodinách nuda (19%) nebo že nadržují svým oblíbencům a zbylým žákům dávají horší známky (8%).

     Při tom děti uznávají, že práce učitele je náročná a špatně placená, takže by ji rozhodně nikdy v životě nechtělo dělat 89% školáků. Devět dětí z deseti má mezi kantory i svého oblíbence. V žebříčku nejoblíbenějších kantorů vedou s přehledem tělocvikáři. Hned za nimi se umístili učitelé matematiky a dějepisu. Nejhorší známky naopak žáci dávají němčinářům, češtinářům a učitelům výtvarné výchovy.

     Ve výčtu vzájemných výtek bych mohl pokračovat. Najdete je ve výsledcích ankety MF DNES. Stojí za to se zamyslet, kdo z nich má pravdu. Nárůst agresivity dětí je nesporný. O šikaně stále mladších dětí čteme a slýcháme téměř denně. Současně se dozvídáme o bezmoci školy těmto prostředkům čelit. Agresory může škola postihnout pouze sníženou známkou z chování, z čehož si provinilci nic nedělají a pokračují dále. Pokud se škola v bezmoci obrátí na policii, ta také nic nezmůže, protože pachatelé těchto činů nejsou ještě zletilí a tudíž trestně odpovědní. Proto musí policie tyto případy odložit.

     Zda mají pravdu děti, se už posuzuje hůře. Lze ale předpokládat, že vzhledem k malé prestiži učitelského povolání, k nízkým platům, část nejschopnějších učitelů ze školství odchází a nahrazují je méně schopní. Učitelská práce je náročná. Má-li učitel problémy se zvládnutím kázně, posiluje svoji autoritu, jak to umí. Jeho pravomoce jsou zcela minimální. Žáky základní školy se škola bez souhlasu rodičů nezbaví. Nemá tak vlastně ani pořádně možnost, ochránit jeho spolužáky, které šikanuje, protože takový násilník si vždycky najde vhodnou chvilku, kdy v nestřežené chvíli své oběti jednu „vrazí“.

     Zdánlivě paradoxně z některých článků, které se k tomuto problémů objevují na nejrůznějších místech, mezi řádky vyplývá, že mnohdy si žáci váží více učitele, který občas překročí své pravomoce a použije v přiměřené míře některou ze zakázaných výchovných metod. Takový učitel pak neopotřebuje uměle zvyšovat svoji autoritu způsoby, které právě žáci kritizují.

     Všeobecně je známo, že kdo sám neumí poslouchat, není schopen v budoucnu zastávat řídící funkci. Abych mohl vést druhé, musím se sám umět nechat vést. Takže ti rodiče, kteří po dětech nevyžadují poslušnost, jim prokazují „medvědí“ službu.

     Žijeme v demokratické společnosti, ale vypadá to, že v ní neumíme žít. Neumí to děti, které se to logicky musí naučit. Jenže ona to neumí ani většina rodičů, což je problém, protože pak to nemá kdo ty děti naučit. Demokracii totiž nesmíme zaměňovat s anarchií. Každý má nejenom svá práva, ale i své povinnosti. V demokracii se menšina podřizuje většině. Nemůže si tedy každý dělat, co chce. Děti se tedy musí naučit i tomu, aby se uměly podřizovat. A právě to dnešní děti neumí a z toho pramení většina problémů, na které poukázala anketa MF DNES.

     Je-li učitel vyčerpán krocením žáků ve třídě, nezbývá mu už síla a ani nálada na tolik potřebný úsměv a laskavost. Jsem přesvědčen, že v mnoha případech chování učitelů, které připadá žákům neosobní, právě reakcí na stoupající agresivitu a drzost žáků. Držím-li si žáky dále od těla, posiluji tím svoji autoritu. Chovají-li se žáci přátelsky, mohu si je pustit „blíže“. A to už je způsob, který se přibližuje vztahům, které znám z oddílu jako vedoucí. V oddílu samozřejmě panuje jiná atmosféra než ve škole, přitom i v oddílech se děti učí, i když jiné věci – např. morseovku, šifrování, uzlování, odlévat stopy v přírodě apod. A navíc se tam učí i demokratickému soužití. Tomu, na co ve specializovaném sportovním oddílu či kroužku není čas.

     Jak se tedy ukazuje, druhou možností, jak problém řešit, může být nepodceňovat činnost sdružení dětí a mládeže. Chodí-li dítě do turistického oddílu, rodiče nevidí takové hmatatelné výsledky jako třeba, chodí-li na angličtinu, či učí-li se hrát na klavír nebo chodí-li na fotbal nebo tenis. Nevidí je proto, že to jsou výsledky dlouhodobé, budování charakteru dítěte, které jej naučí se chovat v kolektivu, pomáhat slabšímu, podřizovat se většině, prostě žít opravdu demokraticky a morálně. To jsou věci,které jsou dnes podceňovány, ale bez kterých spěje naše společnost tam, kam spěje. A řeči o snižování hranice trestní odpovědnosti dětí jsou pouze řešením následků, které stejně „ovoce“ nepřinesou. Pojďme raději řešit příčiny. Bude to sice trvat možná trochu déle, ale přinese to trvanlivé výsledky.