Přibližujeme se západu

Přibližujeme se západu? Máme se radovat? Zprávy hovoří o tom, že děje, o kterých jsme dříve slýchali, že se staly na západu, začínají být už běžnou záležitostí i u nás.

     Dříve jsem s napětím slyšeli zprávy z amerických škol o vraždách učitelů. Teď jsme se dočkali a máme jeden případ přímo i u nás, v naší republice. Brutální šikana, která na západě vedla v několika případech k tomu, že děti zavraždily své kamarády, u nás také „úspěšně“ narůstá. Nedávno prvňáci v Blížejově na Domažlicku brutálně zmlátili svého kamaráda tak, že upadl do bezvědomí a strávil tři dny v nemocnici. A to prosím nejsou prvňáci na učilišti, ale žáci první třídy základní školy, tedy šesti až sedmileté děti!!!

     Ze západu sem přišla vlna tolerantní výchovy dětí, kterým by mělo být dovoleno vše, které by neměly být v ničem omezovány. Přece dítě na prvním místě a hlavně za každou cenu. Naši předci, kteří si dovolili vztáhnout na neposlušné dítě ruku, byli přece silně nehumánní. Proto se snažíme zakázat rodičům tyto výchovné metody. A raději začneme snižovat věkovou hranici trestní odpovědnosti, abychom mohli zavírat do vězení dvanáctileté, časem pak desetileté i mladší vrahy. Je fakt, že ty tu ještě nemáme. V tomto za západem zatím zaostáváme.

     Vlivů na děti,které ovlivňují jejich chování je hodně, není to jenom výchova doma. Např. v článku na tvCentrum se konstatuje, že dnešní děti jsou zahlceny informacemi. „Vedle školy a rodičů se na tomto jevu nezvratně podílejí media. Jde především o televizi, film a video. Knihy a časopisy mají svůj význam až pro starší děti. Teprve ve třetí třídě začne totiž většina dětí číst tak dobře, že se pro ně stane tento způsob získávání informací atraktivním.

     Oproti psanému slovu mají filmy jednu nespornou výhodu, dítě se u nich nemusí příliš namáhat. Jde o značně pasivní druh zábavy. Příběh je často i se všemi detaily pevně daný a neskýtá příliš prostoru pro dětskou fantazii.

     Zato čtení je mnohem aktivnější záležitostí. Dítě se musí namáhat, aby se něco dozvědělo. Používá také jinou část mozku než při sledování televize. Příběh daný knížkou dává čtenáři velký prostor pro uplatnění vlastní tvořivosti, musí si například domyslet vzhled hrdiny a prostředí v kterém se pohybuje.

     Televize představuje jedno velké nebezpečí. Až příliš se zdůrazňuje extrémní situace vyjmuté z běžné reality a hlavně u těch menších dětí pak hrozí napodobování agresivního jednání. Nejvíce jsou ohroženi chlapci mladší dvanácti let.“

     Z toho plyne, že benevolence některých rodičů nad tím, že jejich dítě nechce číst, tak ho to toho přece nebudou nutit, ať tedy nečte, není správná.

     Na toto téma píše také Tomáš Jurčík v článku Jak předejít tragédiím aneb Hranice liberální výchovy na České škole. Konstatuje: „Nejpokrokovější” psychologové a pedagogové odmítají „zastaralé” metody našich otců, dědů, pradědů, kteří se řídili starým Ohýbaj ma, mamko... Naopak přejali zvyklosti těch komunit, které se řídí pravidlem, že na dítě se nesmí fyzicky sáhnout ani za nejhorší přestupek. Toto pokřivené chápání liberální výchovy pomíjí některé podstatné jevy, ovlivňující vývoj lidských charakterů: jsou komunity, které sice své potomky fyzicky netrestají, ale vedou je k tomu, že až přestanou být dětmi, čeká je tvrdý život. Takové společnosti se svou technickou úrovní vyrovnávají předním zemím.“

   Tato společnost jak vidno ráda škatulkuje a tak si zavedla pojem dítě jako škatulku. Jenže opomíjí, že každý člověk je jedinečná bytost a to platí i o dětech. Jurčík na to ve svém článku správně poukazuje slovy: „Přehnaná útlocitnost pomíjí skutečnost, že lidská společnost je jak mentálně, tak charakterově velmi diferencovaná. Jsou lidé, kteří se řídí zdravým rozumem a vědí, že je hloupé snažit se hlavou prorazit zeď. Těch je většina. Jsou však i jedinci z protilehlých pólů společenské škály. Na jednom z nich jsou ti, u kterých převládají autoritativní vlohy. Ti se nerozpakují k ovládání jiných používat i fyzického násilí. To, že šikana na školách už dosahuje až hrůzných forem, je všeobecně známo. Proč ne, když jediným prostředkem proti násilníkům je Bu! bu! bu! Jediným opravdu efektivním řešením je přiměřený fyzický trest, stačí facka před ponižovanými, nejlépe před celou třídou.“

     Autor zmíněného článku dále zmiňuje nevyvážené extrémy této společnosti: „Dříve i u nás platilo, že dokud člověk nedosáhl věku 18 let, nesměl na něj nikdo sáhnout, ale jako plnoletý mohl být i popraven. Dnes jsou jedinými přípustnými způsoby trestání dětí domluvy, jednání, často spíše handrkování s rodiči, v krajním případě odeslání do výchovného ústavu. Tam obyčejný syčák, u kterého stačilo, aby za přestupky občas dostal pohlavek a vyrostl by z něho řádný občan, získá celou řadu dalších negativních vlastností se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

     A jaký je z toho závěr. Že naši předkové nebyli hloupí a věděli co dělají. Možná to pouze poněkud paušalizovali a tak se dopouštěli druhého extrému, že občas byly bity děti, které by to pochopily i po dobrém. Závěr článku vyznívá pro to, v potřebných případech fyzický trest použít a nevyřazovat ho ze škály trestů.

     „Zkušenosti předků, ale i mé a mnohých mých kolegů napovídají, že okamžitý přiměřený trest je mnohem účinnější než složité projednávání s rodiči a úřady. Někomu stačí domluva, pro jiného je účinným řešením facka před skupinou, ve které chce dominovat. Ve škole je to zpravidla třída nebo parta spolužáků. Rozhodující je, aby potrestaný věděl, za co je trestán, a že tím vše skončilo, vše bude zapomenuto, jako by se vůbec nestalo. Že učitel nic nezapíše do třídní knihy ani nebude informovat rodiče. Že platí a bude platit Co se doma upeče, ... Ať jde o celou třídu, nebo jen o partu. Samozřejmě že fyzický trest má být takový, aby působil psychicky, ale fyzicky ani v nejmenším neublížil. Jen závažné přestupky by se měly řešit na vyšší úrovni“, konstatuje autor.

     Vrátím-li se k případu v Blížejově, ptám se: Nebylo by lepší dle tohoto receptu pozvat malé agresory do tělocvičny, spolu s nimi i jako diváky děti, které šikanovali a případně i jejich rodiče, tam pak provinilce přehnout přes koleno a vysázet každému řemenem pětadvacet na zadek? Určitě by to bylo účinnější, než ředitelská důtka, z které si určitě nic nedělají. A myslím, že by si příště rozmysleli, zda budou někoho šikanovat.

     Na argument, že by to byl vzor agresivního chování, který by v provinilcích probouzel další agresivitu mohu odpovědět otázkou. Před třiceti a více lety se děti takto „agresivně“ vychovávaly běžně. Dostat výprask řemenem na zadek bylo pro tehdejší děti celkem běžnou záležitostí. Dnešní děti to znají pouze výjimečně. Proč tedy jsou dnešní děti mnohem agresivnější, než byly generace před nimi? Není to tedy s tou agresivitou nějak jinak? Řekl bych, že u ní škodí jak její přebytek, tak nedostatek. Jak mi tom vysvětlí odpůrci tělesných trestů za každou cenu? Kde se tedy ta agresivita bere, proč místo, aby byla menší, je naopak několikanásobně větší?

     Převzato z magazínu Můj kontakt.