Po stopách svého oddílu

V sobotu jsme si udělal výlet po stopách svého oddílu do Dolních Břežan, kam jsme zhruba před patnácti lety jezdili na lesní brigády.

     Původně byl tento můj výlet akcí “Po stopách Tuláků a možná i Keltů”, určený dětem a mládeži. Nakonec nikdo nepřišel, což se ostatně při pohodlnosti dnešních dětí dalo čekat atak jsme ceny za soutěže mohl s klidem nechat doma a protože bylo opravdu pěkné počasí a sám jsem byl zvědavý, jak se ta místa za patnáct let změnila, vyrazil jsem sám.

     Prošel jsem Dolními Břežany, kde přibylo zastávek. Dříve zde byla jediná, ale protože celé Dolní Břežany mají na délku asi dva kilometry, nebyl problém to projít pěšky. Od té, co jsme vystupovali, když jsme jezdívali na brigádu, jsme cestu celkem poznával.

     Třetí místo, kde jsme pracovali, bylo u Lhoty. Zde jsme byli dvakrát ubytováni v ubytovně archeologů a nesčetněkrát jsme stanovali o kousek výše u starého srubu.

     Tady se to hodně změnilo. Ani zde není ani stopy po cestě ke studánce, od které bych snad mohl dojít na druhé tábořiště. Původní paseku nahradil logicky už vzrostlý les. Lavička se stolkem, které zde byly, už dávno nejsou. Pokračoval jsme tedy po zelené, která mě měla dovést k našemu třetímu a čtvrtému tábořišti. Bohužel cesta, která byla tak těžko schůdná byla v jednom místě prakticky nepřekonatelná. Byl zde jakýsi příkop s výrazně níže položenou uzounkou kluzkou lávkou. K překonání tohoto úseku by bylo nutno se zhruba dva metry sklouznout a riskovat pád s totálním ušpiněním. Na to jsem opravdu nebyl oblečen. Opatrné sestoupání dolů nebylo možné vůbec, protože vše bylo pokryto kluzkým sněhem.

      Úmysl pokračovat tudy jsme vzdal a vrátil jsme se na parkoviště. Tato zelená cesta je opravdu “vizitkou” zdejších značkařů. Došel jsem po silnici do Lhoty, kde jsem odbočil po modré směrem na Zbraslav. Tato cesta je značena stejně mizerně, ale je naštěstí schůdnější. Opravdu se nezapře, že ji patrně značili stejní značkaři, protože v úseku zhruba kilometr dlouhém se nenamáhali dát jedinou značku. Kdybych si alespoň částečně nevybavoval cestu z dob, kdy jsme tudy šli s oddílem, nikdy bych asi do kýženého cíle nedošel.

     Konečně jsem dorazil k prvním stopám oddílu Tuláků. Byla to archeologická ubytovna, v které jsme spali při dvou brigádách. Ani se od těch dob příliš nezměnila. Je oplocená, za plotem je několik malých chatek, které hlídá vlčák.

     Vrátil jsme se kousek po cestě a vydal jsem se po neznačené cestě směrem nahoru. Do míst našeho druhého tábořiště, tedy v celkovém pořadí čtvrtého. Zde jsem stanovali u srubu. A ku podivu, srub tu ještě stále stojí. I přesto, že nám tenkrát připadal vratký, že brzy spadne.

     Před srubem je plácek, kde jsme tenkrát stanovali. Dnes je tato plocha téměř jednolitě zasněžena. Pouze v ní jsou moje šlápoty, jak jsme si hledal vhodné místo na vyfotografování srubu. Dále zde zůstalo torzo stolečku a lavičky. Protože jsem měl hlad, tak jsme se zde naobědval.

     Zde jsme tábořili několikrát, s větším i menším počtem členů oddílu. Na ohništi, které tu stále je, pouze bylo schováno pod sněhem, jsme si vařili. Pro pitnou vodu jsme chodili do ubytovny archeologů.

     Vyšel jsem kousek do okolí. Oplocenky, v kterých jsme pracovali, jsme nenašel. Je otázka, zda tu vůbec ještě po tolika letech jsou.

     Když jsme pokračoval po cestě nahoru, došel jsme nakonec i ke keltskému hradišti. Z cesty tam vedlo kdysi schodiště, po kterém už také není ani památky. Tak jsem se vyšplhal do svahu.

     Hradiště je poměrně rozsáhlé. Když jsme tu byli s klukama z oddílu na brigádě, jednou jsme ho navštívili. Nyní tu je i informační cedule, kterou jsem si vyfotil. Při nejvyšším rozlišení na počítači je i čitelná. Po nutném zmenšení by však neměla smysl a proto jsem tuto fotku do reportáže nepoužil.

      Sešel jsem zpět na rozcestí u archeologické ubytovny a plánoval jsme sejít dolů na Zbraslav k nádraží. Záhy jsem ale od tohoto záměru upustil, protože cesty jsou zde hodně zasněžené a kluzké a vedou pochopitelně prudce dolů. Kdybych měl na nohou pohorky, asi by to bylo zvládnutelné, ale takto jsem nechtěl riskovat pád a ušpinění a vrátil jsme se zpět do Lhoty.

     Tady je to opravdu skoro stejné jako tenkrát. Zastávka, na které jsme vystupovali, se téměř nezměnila. Možná vyměnili stojan s jejím označením a dali nový koš. Stejná je i zastávka, z které jsem odjížděl. Samoobsluha, která je hned za ní byla tehdy dětmi dost využívána a stejně tak telefonní budka, která stojí hned vedle, tu v té době už stála.

     Původním záměrem, proč jít do těchto míst, bylo, najít místo pro natáčení scének do Mstitelů, v době, kdy jsme je chtěli sfilmovávat. Místa by tu byly ideální, jak na scénky se stanováním, tak na všechny další. Je tu paradox. S dnešními pohodlnými dětmi Mstitele těžko kdy natočíme, protože vyžadují natáčení na několikrát a v různých exteriérech, které jsou i mimo Prahu a tedy vyžadují i někam pěšky dojít. V době, kdy jsem měl oddíl, by se určitě našlo mezi kluky zájemců dost, jenomže nebyla podmínky. Když pominu to, že Mstitelé v té době nebyli napsaní,. pak je tu fakt, že videokamery byly drahé. Teď, když jsou v mých cenovým možnostech, zase nejsou děti, protože ty dnešní mají hodně přelétavé zájmy a jsou příliš pohodlné.

     Ušel jsem asi deset kilometrů, což byl myslím dobrý start do jarního chození. Do těchto míst plánuji se ještě někdy vrátit, ale za letnějšího počasí, až nebude sníh. Pak bych rád i zkusil najít naše druhé tábořiště, zda je opravdu zplanýrované, nebo zda po něm aspoň něco zbylo.