Fantastické prázdniny

Je sice únor, ale což si zavzpomínat na prázdniny z roku 2002. Však ty letošní s euž taky pomalu blíží, už jenom pět měsíců.

     O prázdninách jsem byl s rodiči, strýcem a tetou v Dánsku. Už jenom cesta tam byla velice legrační, protože jsme se museli vrátit zpátky, když letadlu nešel zasunout podvozek. Potom už jsme v klidu doletěli až do Dánska.

     Hned druhý den jsme se vydali na túru do hor. Strýc s tátou se chtěli zastavit v každé hospodě po cestě. Ztratili jsme se a vylezli na horu, která ani nebyla v mapě. Viděli jsme prchající zvěř. Něco ji muselo vyplašit, pomysleli jsme si. A to, co ji vyplašilo, byl tygr! Utíkali jsme, co nejrychleji jsme mohli. V hotelu jsme se zeptali, jak to, že tady pobíhal tygr, protože v Dánsku tygři nežijí. A oni nám řekli, že když ráno převáželi jednoho tygra do městské ZOO, tak utekl a ještě se ho nepodařilo odchytit.

     Táta byl celý pobyt vyplašený z cesty zpátky, ale let proběhl klidně. Táta celou cestu prospal.

     Na prázdniny jsme s rodiči jeli k moři. Při procházce přístavem jsme se, bráška a já, ocitli na lodi. Pluli jsme dvacet dnů. Jednou v noci loď cukla, šli jsme za kapitánem a ptali se, co se stalo. Řekl nám, že jsme narazili, v trupu je díra a vlastně se potápíme. Potom jsme šli na palubu a rychle nastoupili do loďky. V loďce jsme usnuli. Ráno jsme se probudili na ostrově, kde jsme si udělali úkryt. Deset dnů jsme žili jako trosečníci.

     Jednou kolem ostrova plula loď. Loď nás spatřila a plula k nám. Šťastně jsme se dostali až na záchranou loď a potom i zpět do přístavu. Nejhezčí byla setkání s rodiči. Všichni jsme byli rádi, že jsme opět spolu.

     O prázdninách jsem letěla na opuštěný ostrov. Bylo to tam velmi hezké, ale zjistila jsem, že na ostrově nejsem sama. Žily tam velmi přátelské opice. Hned jsme se začaly kamarádit a jedly jsme banány. Pak se objevili zlí lidé a odnesli mě. Byli to lidožrouti a chtěli mě sníst. Naštěstí mě zachránily mé zlaté opice. Lidožrouti měli smůlu – byli bez oběda. Loučení s opicemi bylo dlouhé a také trochu smutné. A už jsem letěla domů, protože skončily prázdniny.

     Byl jsem u babičky ve Vavřinci. Kamarádil jsem se s Martinem, Pavlou, Álou, Adélou a Markem. Jezdili jsme se koupat na koloběžkách do Vavřiňáku. Skákali jsme z vysokého stavidla nejdříve po nohách a pak i šipky. Dávali jsme si závody, když skočíme šipku, kdo doplave nejdál pod vodou.

      Další den jsme připravovali bojovku. Šli jsme na pole pro kukuřici, každý si utrhl jednu palici a vyloupal jí. Marek přinesl pomalovanou panenku jako oběšence. V osm hodin soutěž začínala. S klukama jsme se šli schovat za ves. Najednou na nás začal štěkat pes, vyšla paní a vynadala nám, že ho dráždíme. Raději jsme se vrátili. Holky ale už vyšly. Byla tma, museli jsme se pro ně vrátit. Vůbec se nám nechtělo jít zase kolem psa. Nakonec jsme rychle proběhli. Pak jsme všichni přemýšleli, jak se dostaneme domů. Okolo psa jsme už jít nemohli, protože holky dostaly také vynadáno. Museli jsme obejít celou ves. Domů jsme přišli pozdě.

      Celá rodina jsme jeli do Plochovic blízko Chocně na pradědečkovy osmdesáté narozeniny. Byla to dlouhá, únavná cesta. Přijeli jsme o den dříve a spali s ostatními bratranci a sestřenicemi ve stanu na zahradě.

     Oslava se konala na zahradě vedle bazénu. Přišlo asi padesát lidí, které jsem ani neznal. Přes den se opékalo prase, ale k večeru začali všichni tancovat a nás nechali točit pivo a obsluhovat. Bylo tam spousta dobrot a já si připadal jako v nějakém filmu. Mohl jsem si vzít, co jsem chtěl a kolik jsem chtěl. Ochutnával jsem opravdu všechno, i to, co jsem nesměl. Ráno, když jsem zvracel, mi to bylo líto, že jsem neposlechl. Ale přesto to byl fantastický zážitek, na který nezapomenu.