Časopisy kdysi a dnes

Při čtení několika článků Martina Fencla o osudech různých časopisů jsem si trochu vzpomněl na to, jak to s časopisy bylo za dávných časů. A neubránil jsem se trošce srovnání.

     V dávných dobách, před rokem 1989, byla situace s vydáváním různých časopisů o dost odlišná než dnes. A to z důvodů technických i politických. Hlavní dva důvody byly neexistence Internetu a existence cenzury.

     Dneska si může začít vydávat časopis v podstatě kdokoli, kdo na to má čas a peníze. Přičemž těch peněz nejsou zapotřebí zrovna nějaké horentní částky. Kdo má silnou potřebu něco sdělit ostatním, může kromě vydávání časopisu také poskytnout příspěvek do některého již existujícího časopisu, nebo svůj text či informaci sdělit řadou dalších způsobů.

     Kdo chce vydávat vlastní časopis, má několik možností. Asi nejdostupnější je internetový časopis, na který stačí mít - kromě příspěvků - počítač a připojení na Internet, ale vlastně ani to není nutné. V každém okresním městě a v řadě dalších měst lze za cca 30-100 Kč/hodinu zajít do knihovny nebo internetové kavárny a tam si své internetové záležitosti, včetně aktualizace časopisu, vyřídit. Trošku problémovější situace je s vydáváním papírového časopisu. Mimo jiné při vydávání je nutno předem vědět, kolik výtisků bude zapotřebí.  U časopisů s celostátními ambicemi, je obrovský problém s distribucí, který dokáže dělat potíže i podstatně bohatším a vlivnějším vydavatelům, než jsme my. Kvazimonopolní PNS může během pár týdnů zlikvidovat kterýkoli časopis, který si usmyslí, a v posledním desetiletí toto své postavení již několikrát využila. Jinak ale vydávání časopisů v místním měřítku není velký problém. Stačí vytvořit text, případně obrázky, vytisknout na počítačové tiskárně a odnést někam, kde za částku kolem 1 Kč za stránku udělají libovolný počet kopií od několika desítek až třeba přes tisíc. Při příliš velkém počtu výtisků pak je lepší místo kopírování využít tiskárnu, kde taky nebývá problém. Co se týče distribuce, tam v místním měřítku taky nemusí být problém; je možné se domluvit s některým majitelem soukromé trafiky nebo doručovat předplatitelům přímo do schránek. Školní, podnikové a podobné časopisy obvykle mívají svůj vlastní distribuční systém.

     Jestli chcete buď veřejnosti nebo určitému okruhu lidí něco jednorázově sdělit, pak samozřejmě nemusíte vydávat časopis. Můžete své sdělení nabídnout již existujícím časopisům, a bude-li jim připadat zajímavý, uveřejní ho. Nejste však odkázáni jen na ně. Můžete své sdělení umístit na své vlastní internetové stránky a zaregistrovat na některých internetových vyhledávačích, a pak si takový text aspoň nějaké čtenáře najde. Pokud je vaše sdělení adresované lidem, kteří nemají Internet, pak můžete své sdělení napsat ve formě letáku, donést k okopírování, a pak využít možností k předání čtenářům. Můžete to například roznést do schránek (a počítat s tím, že většina výtisků skončí mezi letáky různých firem a obchodních domů), můžete se pokusit domluvit v některých prodejnách, kde mohou buď váš leták viditelně vyvěsit, nebo dát na pult k dispozici, aby si ho lidé mohli vzít. Máte-li dost peněz, můžete si zaplatit vyvěšení vašeho textu na plakátovací plochy nebo do vozidel veřejné dopravy.

     Dříve to bylo trochu jinak. Internet neexistoval, takže existovaly pouze papírové časopisy. Těch však byl omezený počet. Časopisy měly i omezený počet výtisků, takže na vyšší zájem nebylo možno reagovat zvýšením nákladu, tudíž některé časopisy byly trvale nedostatkové a před trafikami stály dlouhé fronty již několik desítek minut před tím, než časopisy přivezli. Kromě časopisů dostupných v trafikách, existovaly i časopisy vydávané společenskými organizacemi, které bylo možno si objednat; já jsem tehdy například odebíral časopis NIKA vydávaný Českým svazem ochránců přírody. Všechny tato časopisy však měly jedno společné: Musely si dávat moc dobrý pozor, co se v nich píše. Když se v časopise objevilo něco politicky nevhodného, časopis skončil. Ale zatímco dnes, když časopis skončí, tak se někdy objeví v jiném časopise informace o okolnostech jeho zániku (například Martinovy články o Speed Expresu), tehdy tomu tak nebylo. O časopise zakázaném z politických důvodů, žádný jiný časopis nepřinesl ani zmínku, protože by vzápětí skončil taky. Takový zakázaný  časopis prostě jako nikdy neexistoval. Přitom k zákazu časopisu mnohdy stačilo málo; někdy stačilo, když se třeba v nějaké povídce neúmyslně objevilo jméno shodné se jménem některého tehdejšího představitele. Pochopitelně i příspěvky čtenářů byly vybírány velice "citlivě", aby se v nich neobjevilo něco nevhodného. Nemyslitelné byly například přímé telefonáty posluchačů do rozhlasu, které jsou dnes zcela běžné.

     Když měl někdo potřebu něco sdělit veřejnosti, měl to podstatně obtížnější; zejména když jeho sdělení nebylo v souladu s tehdejší vládnoucí ideologií. Vycházely u nás tzv. samizdatové časopisy, které byly vyráběny a distribuovány mimo oficiální struktury. Ty však byly "distribuovány" zejména z ruky do ruky mezi spolehlivými lidmi; kdo byl přistižen při předávání takového časopisu, mohl být podle tehdejších zákonů zavřen do vězení na 6 měsíců až 3 roky. Samotná "výroba" těchto časopisů taky probíhala jinak než dnes. Opisovaly se na mechanickém psacím stroji, přes kopíráky na zhruba 7 průklepových papírů. Je pravda, že již tehdy existovaly provozovny, kde se kopírovalo; ale kdokoli si tam dával něco okopírovat, musel předložit občanský průkaz. Přitom na počkání se dělaly kopie pouze do 10 až 20 kusů, kdo potřeboval více kopií, musel si pro ně přijít až další den. Jednostránková kopie stála 1,40 Kčs, což v tehdejších cenách bylo víc než dnes - tehdy stál rohlík 30 haléřů a litr mléka 2 koruny, průměrný měsíční plat byl necelé 3000 Kčs.

     Obdobným způsobem, tj. samizdatem, se rozšiřovaly nejen časopisy, ale i některé knihy, tehdy zakázané. Tedy opisováním na stroji na průklepový papír v cca 7 kopiích a předáváním z ruky do ruky. Nemusím snad připomínat, že při psaní na stroji, je zapotřebí velmi důkladně dávat pozor na překlepy, protože jednou napsaný překlep se velmi obtížně opravuje, zejména když se píše s kopiemi.

     Pokud měl někdo potřebu něco sdělit veřejnosti, mohl to buď nabídnout legálním časopisům a s napětím čekat, zda to otisknou. Pokud text nebyl "závadný", někdy se to i podařilo. Pokud však někdo chtěl sdělit něco, co nebylo po chuti tehdejším vládcům, měl v zásadě dvě možnosti. Buď text nabídnout některému samizdatovému časopisu, nebo ten text napsat sám, s co nejvíce kopiemi, a rozdat důvěryhodným známým. Pokud text byl kvalitní a čtenáře zaujal, byla šance, že někteří z nich usednou k psacímu stroji se sedmi průklepovými papíry. Nebo aspoň již přečtený papír předali dalším důvěryhodným lidem.

     Kdo vymyslel nějaký kvalitní samizdatový text, měl v zásadě dvě možnosti - buď text podepsat svým jménem a nechat se zavřít nebo aspoň vyhodit z práce či ze školy, nebo text podepsat pseudonymem a doufat, že se na pravé jméno autora nepřijde. Výjimkou byli ti, kteří již pracovali v kotelnách a na podobných pracovištích a s rizikem vyplývajícím z podobných aktivit počítali.

     Jestli jste četli Rychlé šípy, tak technické podmínky vydávání vlastního časopisu před rokem 1989 byly silně srovnatelné s podmínkami vydávání jejich TAM-TAMu, pouze s tím rozdílem, že Rychlým šípům za jejich časopis nehrozil kriminál. Na základě vlastních zkušeností se tedy domnívám, že pro vydávání vlastního časopisu i pro publikování informací jinou cestou jsou dnes nesrovnatelně lepší podmínky.