Tak tomu říkám smolnej den!

A to nebyl pátek třináctého, ani jsem nepotkala černou kočku!(Ne)obyčejné vyprávění mé fiktivní kamarádky

     Noc. Pološero. V dusné místnosti leželo naoko bezvládné tělo. Po těle mi přeběhne mráz a ruce se mi třesou. Chlad čiří z každého milimetru. Ježišmarjá, vždyť jsem to já! Náhle se pokoj rozpíjí a mé “já” stojí na polorozbořeném nádraží. Z železného nebe se snáší černý sníh, někde v dáli zahřmělo. Chci utíkat, ale co to? Nejde to! Chci řvát, ale ústa mi přimrzla k sobě. Spása! Vidím přijíždět autobus! CHrrNééChré! Z úst se mi vydere chrčivý výkřik. Vždyť on mi ujede! Nestihnu to! Najednou, vše mávnutím proutku ztichne, zmizí. Jako blesk z čistého nebe se přede mnou objeví tvář. Znám ji, ale odkud? Kde jsem jí jen viděla? Tvář se šklebí, ne nešklebí se, ona se mi dokonce směje! Jsem bezmocná! Už to nesnesu! Na nic se nezmůžu. V tu ránu se přestane smát. Dokáže snad číst myšlenky? Mrtvolné ticho prořízne čísi hlas. “Máš průšvih a pěkně velkej!! Smůla se ti lepí na paty. A bude ještě hůř…”

     “Cože je dneska autobus tak prázdnej?” zeptala jsem se udýchaně kamarádky Sáry. Obyčejně je nával a já si sedla. “No jo, to je ta chřipka, je to pech. A ti ostatní už taky hurcaj.” Po chvíli se ozve rána. To snad ne, praskla nám pneumatika! A jsme ještě 7 kilometrů od města. Prý nám pošlou náhradní autobus, pche. Stejně se do školy včas nedostanu. A vadí mi to vůbec? Nevím, nemám chuť se něčím takovým zabývat. “Budeš volaná z přírazu, řekla ti to Jana?” vyvedla mě Sára z klidu. “Cože ?! To si děláš srandu, ne?? To je ale blbej vtip. No nic, mezitím čekáním se na to kouknu.” Snažím se nahmátnout příroďák, ale co to? Taška se mi roztrhne a moje “milovaná” učebnice tam není. “Sakra, to není možný, vždyť jsem si ji tam dávala. To bude Plkalka zase zuřit.”

     Než jsme se dostali do školy, trvalo to zhruba dvacet minut. Samozřejmě jsem nestihla začátek vyučování. Ve šatně jsem potkala Svačila z béčka, taky mu pozdě jel autobus. Převlékla jsem se, přezula… Najednou slyším podivný šramot a zvláštní hlasy. Ne hlasy dětí nebo učitelů. To bych poznala. No nic, nevšímala jsem si toho a šla jsem do třídy. Určitě to čekalo na mě “milé” překvapení. Paní učitelka má zkoušecí náladu. No potěš, pomyslím si. Radši ani nedutám. Jiřka, se kterou sedím v lavici, mi půjčila učebnici. Čtyřka střídá pětku. “Pěknej šrumec na to, že za týden jsou Vánoce”, konstatuje Jiřka a má pravdu. Jako zázrakem jsem přežila první dvě hodiny, protože úkol do matiky mi dala opsat Věrka. “Nevím, co se to se mnou děje. To snad… Ne na ten sen nebudu myslet, večer jsem se asi přejedla těch brambůrků.” rozkazuji si v duchu.

     Ve třetí hodině to přišlo. Osobně paní sekretářka pana ředitele si pro mne přišla. Viděla jsem na sobě několik párů očí s otázkou, na kterou jsem nedovedla odpovědět ani já sama. Do ředitelny jsem šla ztuhlá jak poleno. “No tak se posaď, nestůj tady!” “Dobrý den,” pozdravila jsem rozechvěle. “Mám tady velice nemilou věc. Někdo Adéle Papoučkové ze 4.A ukradl drahé boty, bundu a peníze na zájezd... Pozvali jsme si taky Martina Nesvačila a Aničku Otrlíkovou ze 7.B. Anička si myslí, že jsi to musela být ty.” To mi tak ještě scházelo! Anka je největší drbna na škole, to každý ví. Ta pomlouvá i svou nejlepší kamarádku! Poslední týden má na mušce mě, takže se ani nedivím, pomyslím si. Nahlas však řeknu: “Jel nám pozdě autobus, praskla pneumatika, proto jsem přišla pozdě. V šatně jsem potkala Martina, ale jinak nic. Vždyť ani nevím, kde má ta, jak se to jmenuje?, skříňku.” Jeho slova mne doslova ochromí: “No nevím nevím, Anička říkala něco jiného.” – už zase za zatracená “Anička”. Jak dlouho mě bude ještě otravovat??

     Pan ředitel mi řekne “Nechceš nám k tomu něco říct, Báro?” Najednou mě to trkne. No jasně! Ty neznámé hlasy a šramot! To musí být zloději! “Pane řediteli, snad to není ani tak podstatné,” zvolím svou oblíbenou taktiku “nic a pak bum” “ale když jsem byla v šatně, slyšela jsem cizí mužské hlasy a šramot. Nevím, jestli to má něco společného, jen říkali něco jako “Vem to” a “Rychle, za chvíli zvoní.” Anně zřejmě poprvé v životě došla slova a já byla ráda. Ještě jsem však neměla vyhráno.

     “Jsi si jistá? Není to jen výmluva? A kde jsi to slyšela? Půjdeš nám to ukázat!” Šla jsem sice jako svázaná, žaludek na vodě, ale došla jsem. Ukázala jsem to místo. Pan ředitel nemohl uvěřit svým očím. Bylo to skoro u skříňky Adély! Cítila jsem, že už se nemusím bát. Anně spadla čelist a ret se jí rozčilením třásl. Nemohla však nic říct, protože na “místě činu” byly šlápoty velkých bot. “Tak to už budeme muset předat policii. Jsem rád, že to takhle dopadlo. A ty Ani, se raději třikrát podívej a ujisti se, jestli vidíš malou drobnou dívku, nebo chlapa jako hora”, rejpnul si do Áni pan ředitel.

     S lehkým srdcem jsem se vydala do hodiny výtvarné výchovy, kterou mám stejně nejradši.