Dětství je jen jedno

Na dětství se mi líbí nejvíc to, že mám poměrně dost času a skoro žádné starosti. Srovnávat můžu sice hlavně s rodiči, u kterých vidím, jak mají poměrně málo času a hodně starostí. Proto si říkám, že není kam spěchat a nehodlám si dětství zkracovat.

     Asi stojí za zamyšlení, jaké jsou výhody a nevýhody dětství. Určitě to bude u každého trochu jiné. Obecně ale určitě bude výhodou to, že když přijde člověk domů ze školy, kde je kratší dobu, než jsou dospělí v práci, tak si splní nějaké ty povinnosti a má čas pro sebe. Může si klidně hrát nebo dělat jiné zájmy, které ho baví. Starostí je minimum a jsou-li nějaké, tak s jejich řešením pomůžou rodiče nebo nějaký jiný dospělý.
     Nevýhody záleží na vztazích s rodiči a ostatními dospělými. Kdo je nemá moc dobré, tak to má špatné. Je pak celkem logické, že chce být co nejdřív dospělý, aby se zlepšilo jeho postavení. Někdo chce být co nejdřív dospělý proto, že mu rodiče hodně zakazují, někoho třeba za každou maličkost trestají, někdo se zase těší, až bude chodit do práce a vydělávat peníze, protože si myslí, že jich teď má od rodičů málo. Důvodů může být hodně. Ne všechny přání se ale musí v dospělosti vyplnit. Vemte si třeba, že se stanete nezaměstnanými, pak budete mít peněz třeba ještě míň než máte teď od rodičů. Sice vám nebude nikdo poroučet a zakazovat, asi vás nebude i nikdo trestat. Ony ale určité přílazy, zákazy a tresty platí i pro dospělé.
     Pokud jsou problémy mezi dětmi a rodiči, je to špatné a vyřešení je věc dvoustranná. Já osobně doporučuju se snažit je vyřešit. Myslím si, že je pár základů, které k tomu napomůžou. Většinu dětí mají rodiče rádi, a to i tehdy, když zlobí a trestají je. Mají je rádi i ve chvíli, kdy vám říkají, že vás rádi nemají, že jste hrozní. Prostě v tu chvíli lžou, což by neměli. Mají pouze chvilkový vztek. Bylo by dobré, kdyby ho uměli ovládnout.Rodič by měl být schopen i po výprasku vzít své dítě na klín a třeba ho i pohladit a dát mu najevo, že už je to vyřešeno, a že ho má rád. Dítě trest snáší lépe, když ví, že ho rodič má rád a myslí to pro jeho dobro.
     Vztahy mezi rodiči jsou v dětství hodně důležité, ale dětství si lze zkrátit i jinak. A právě o tom se chci zmínit hlavně. Mám dost kamarádů, kteří si ho nechtěně zkrátili a teď toho někteří z nich litují. Na konci 5. třídy ZŠ je možnost volby pokračovat buď dál na ZŠ a nebo jít na osmileté gymnázium. Na ZŠ jsem pořád žákem, učitelé, kteří mě učí, si plně uvědomují, že jsem dítětem. Musí mi vše pořádně vysvětlit, měli by mě všechno naučit ve škole, abych se doma nemusel skoro vůbec učit. V šesté třídě to tak u dost dětí funguje, více se doma učí pouze ti, kdo jsou na tom prospěchově hůře. Ale i jim zbývá stále spousta času. Další výhodou je, že to máte většinou do školy kousek, takže ráno později vstáváte a odpoledne se vracíte dřív domů.
     Někteří moji kamarádi šli na osmileté gymnázium. Stali se z nich studenti. Zní to sice honosně, jenže je učí učitelé, kteří je berou jako studenty, tedy stejně jako když jsou na gymnásiu v 1. ročníku, kdy jim je 12 let a stejně jako, když jsou v 8. ročníku, kdy jim je 19 let. Jistě chápete, že v tom je rozdíl. Jenže takový učitel má svoje metody učení a co vím od svých kamarádů, většinou se nedokáže tak rychle přeorientovat. Pro kamarády z primy je to obrovský přechod. Při tom to jsou kamarádi, kteří na tom jsou prospěchově velice dobře, v 5. třídě se podobně jako já nemuseli doma vůbec učit. Teď musejí do školy dojíždět, takže je čeká ranní nepřijemné vstávání. Domů se vracejí až dost pozdě odpoledne a ještě je čeká učení. Mnohdy pak výčitky rodičů, že nemají samé jedničky jako na ZŠ. Dost často se v týdnu ani nedostanou ke svým zálibám. Pokud je ještě rodiče přihlásili na nějaký jazyk do jazykové školy či na hru na nějaký hudební nástroj nebo pokud dělají nějaký sport, tak už jim prakticky nezbývá čas vůbec. Dá se říct, že jim dětství skončilo.
     Když jsem se rozhodoval, jestli jít na osmileté gymnásium nebo zůstat na ZŠ, tak jsem tohle sice zdaleka nevěděl, ale věděl jsem, že na gymnásium bych musel dojíždět. To byl první důvod, proč se mi tam nechtělo. Druhým důvodem byli učitelé. Tím, že náš třídní s námi přešel na druhý stupeň, tak bylo rozhodnuto. No a to souvisí i s tím, že učitelé na ZŠ k nám žákům přistupují úplně jinak než ke studentům na gymnásiu.
     Ti, kdo projdou osmiletým gymnáziem, budou mít oproti nám ze ZŠ možná nějakou výhodu a nějaký náskok, ale já věřím, že to na čtyřletém gymnásiu doženu, a až budu po maturitě, budu na tom, co se týká vědomostí, stejně jako ti, kdo budou maturovat z osmiletého gymnázia. To co čeká je nyní v primě ve dvanácti letech, bude mě čekat až v šestnácti letech, kdy se stanu že žáka studentem. Protože ale vím, o co tu jde, není problém, abych se samostatně naučil studovat průběžně. Už teď se učím hledat na Internetu informace z oblastí, které mě zajímají. Občas pro informace zajdu i do klasické knihovny. Takže věřím, že můj přechod na gymnásium nebude tak hrozný. Už budu starší a budu smířený s tím, že už budu mít míň volného času. Prostě si myslím, že mě nic neuteče.
     Tady se ale zase dostanu k tomu, o čem jsem psal na začátku. Mám pár kamarádů, kteří taky chtěli zůstat na ZŠ, ale jejich rodiče chtěli, aby šli na osmileté gymnásium a tak museli poslechnout. Pro jejich rodiče je to chlouba, že jejich dítě je už studentem a ne jenom obyčejným žákem. Bohužel je už nezajímá, co si o tom myslí to jejich dítě. Já měl výhodu v tom, že moji rodiče moje přání zůstat na ZŠ respektovali a do ničeho mě nenutili. Vedou mě k velké samostatnosti a při tom mě nechávají moje dětství zachované. Já se tak na svoji dospělost připravuju celkem přirozeným způsobem. Už teď si o všech svých záležitostech rozhoduju sám, rodiče mě samozřejmě poradí.
     Vlivů, které můžou zkrátit nebo prodloužit dětství, by se jistě našlo víc. Důvodů, proč být co nejdéle dítětem a nebo naopak, proč být co nejdřív dospělým a nezávislým, by se taky asi našlo dost.