Máme nový státní svátek

V letošním roce přibylo několik nových státních svátků. Znamená to dny volna navíc. Má to ale i trochu jinu dymenzi. Ty dny pro nás něco znamenají. Obzvlášť to včerejší výročí stojí za zamyšlení.

     Včera to bylo 11 let od "Sametové revoluce". K datu 17. listopadu se váže výročí víc. Jsou spojeny se studenty. Ti se stali před 11 lety hybnou pákou naší společnosti. Tento den byl počátkem několika dalších událostí, i když vše se již chystalo před tím. Totalitní režim postupně slábl a zákrok proti studentům byl jeho poslední křečí.

     Přesně před 11 let, tedy 18. listopadu, vyšli lidé do ulic znovu. Tentokrát s cinkajícími klíči a volajícími po odstoupení komunistického režimu. Byl to protest proti masakru, proti pokojné demonstraci studentů. Stát si netroufl znovu zasáhnout. To, co se dělo v ulicích, bylo unikátní. Byla to sametová revoluce. Plné ulice protestujících, kteří byli semknuti proti společnému nepříteli. Ač šel tento "dav" mezi zaparkovanými auty, ani jedno z nich nebylo škrábnuté. Udělalo-li se někomu špatně a potřeboval-li lékařskou pomoc, hned se sešel někdo, kdo ji zavolal a ostatní pak přímo ukázkově dělali sanitce místo, aby mohla projet. Nejenom to, ale ještě ji i navigovali, aby postiženého v davu lidí dříve našla. Provokatéři režimu, kteří to jistě zkoušeli, byli neúspěšní. Byli tak neúspěšní, že je snad ani nikdo nezaregistroval. Buď si netroufli a nebo byli na místě stejně sametově umlčeni.

     Až do pátku se davem plnilo Václavské náměstí, kde se protestovalo proti brutálnímu zákroku a proti nedemokratickému režimu. V pátek k tomuto shromáždění promluvil i Alexandr Dubček, který přijel ze zahraničí. Pátek mohl být zlomový. Údajně se prý režim chystal na případný zásah a připravenu měl i armádu, která stála za Prahou. Nakonec si netroufli.

     Lidí, kteří se postupně zapojovali do protestů, přibývalo. A tak od soboty se protesty přesunuly na větší Letenskou pláň. Tam vše pokračovalo a současně s tím, už probíhaly i jednání. K nárou promlouvali Václav Havel, ale i kněz Václav Malý, který vše moderoval a zpívala Marta Kubišová. Události pak měly rychlý spád. Tehdejší prezident Gustáv Husák jmenoval nový parlament, který byl jakýmsi dočasným kompromisem do prvních voleb, jmenoval i jakousi prozatímní vládu a po té odstoupil. Došlo k volbě nového prezidenta, kterým se stal Václav Havel.

     Srovnáme-li události u nás s událostmi u našich sousedů, kde také padla diktatura proletariátu, bylo zde vše nejpokojnější a nejsametovější. Komunisti se vzdali moci, aniž by padl jediný výstřel. Kontrastem toho bylo Rumunsko, kde došlo právě v období Vánoc doslova ke genocídě. Všichni, kdo tu dobu pamatujeme, jsme sledovali tyto dramatické události v televizi.

     Malý český národ ukázal svoji kulturnost a i to, že může učit svět, jak se dá kulturně a klidně protestovat. V dalším vývoji se už názory lidí budou asi lišit. Někteří lidé vyčítají, že sametovost byla v dalším vývoji moc velká, a že měli být příslušníci předchozího režimu potrestáni. Další vývoj zde nehodlám rozebírat. Tento článek rozhodně nemá být článkem politickým. Má jenom připomenout to, že český národ se dokáže semknout a dokáže unikátní věci.

     Na závěr jakési srovnání prakticky nesrovnatelného. Mladí čtenáři mi asi nebudou věřit, že je možné, aby byl opravdu takový průběh demonstrací, jak jsem popsal. Pravým opakem byla nedávno demonstrace proti Mezinárodnímu měnovému fondu, kdy se nejenom nedělalo místo sanitkám, ale ještě se naopak rozbíjely. Klesla snad úrověň kulturnosti našeho národa? Je to snad přemíra demokracie, na kterou není český člověk ještě zvyklý a plete si ji s anarchií? Jsou to snad příklady ze "západu" a nebo snad jiné "západní" vlivy? A nebo je to ta hlavní věc? Před 11 lety měla demonstrace hlubokou myšlenku, lidi chtěli něco dokázat, něco na čem jim opravdu záleželo.