Mají děti právo na svůj sexuální život?

V souvislosti s některými diskusemi zde kdysi byla nakousnuta otázka, zda mají děti právo na svůj sexuální či erotický život? Jak kdo chápe jejich sexualitu? Je oprávněná jejich ochrana do 15 let věku? Nad tím se dnes zamyslíme i v jiných souvislostech na základě článku, který vyšel před týdnem na Speed Expressu.

     Otázkou položenou v nadpisu tohoto článku jsem se částečně zabýval už při čtení diskusí k článkům, v kterých magazín společně se sexuoložkou MUDr. Fifkovou a později v diskusním stolu o pedofílii tuto problematiku zmiňoval a byla též diskutována. Ke konkrétnímu závěru se samozřejmě nedospělo. Jednoznačně nezodpovězena zůstala i tehdejší Marťasova otázka, kde je hranice mezi sexualitou a erotikou.

     Vrátit se k této problematice mě přiměl článek, který vyšel před týdnem na Speed Expressu nazvaný I výprask může být příjemný. Jde sice o zcela jiný úhel pohledu, ale jde o případ, který stojí za zamyšlení. V disusích o pedofílii mnozí toto téma odbyli slovy "úchyláci" a tím to pro ně skončilo. Nyní možná odbudou stejným slovem i dvanáctiletého Martina, který v reportáži přiznal, že jej vzrušují malé výprasky na zadek a to jak dostávat, tak dávat a nebo se na ně třeba i jenom dívat jak je dává třetí osoba někomu jinému.

     Další otázka, kterou si v této souvislosti můžeme položit je, zda Martin řeší své problémy správně. Pochopíme nebo odsoudíme to, že vyprovokoval v kuchyni svoji mámu, aby mu dala na zadek vařečkou, protože věděl, že už je ve věku, kdy ho to nebude bolet, ale pouze vzrušovat? Pochopíme nebo odsoudíme jeho provokace učitelů a spolužáků za účelem, aby od nich dostal na zadek? A co řekneme na jeho kamarádství s dospělým člověkem, který nakonec jeho problémy vyřešil určitě k jeho spokojenosti a lze se domnívat, že i ke své spokojenosti. Je od něj toto chování správné, přestože na Martina má blahodárné působení z hlediska jeho chování? Toto působení lze logicky odůvodnit, protože Martin je uspokojen a proto již nemá potřebu provokovat a shánět si uspokojení jinou formou a proto tedy nezlobí.

     Možná by někdo našel jiné řešení Martinových problémů. Asi by se jich našlo několik, některé možná lepší, některé jistě mnohem horší. Zkusme si jich pár nastínit. Řešením by mohla být léčba u sexuologa, která by asi spočívala v braní uklidňujících prášků. Protože ale sexuologové sami říkají, že podobné odchylky neumí vyléčit, šlo by o léčbu celoživotní. A nebo snad jenom do 15 let, protože pak už by to nikoho nepohoršovalo? A nebo to řešit opravdovým brutálním výpraskem na zadek, který by měl Martina od jeho choutek odstrašit? To si myslím, že určitě také někoho napadne. Jenže nesmíme zapomínat, že Martina nevzrušuje takovýto velký výprask a bolest, ale malé výprasky. Takže bychom u něj spojovali vzrušení z výprasku s bolestí, což u něj není a což je znak masochismu. Nejsem natolik odborník, abych posoudil, zda je Martina správné řadit mezi masochisty, či aspoň člověka se sklony k němu, ale myslím, že podstatnou část znaků masochistu definující nesplňuje. A pokud k němu nějaké sklony má, takovýmto způsobem by se zcela jistě prohloubily.

     Další řešení mě v tuto chvíli nenapadá a tak bych asi podobně jako jeho rodiče považoval za nejméně traumatizující a škodlivý stav, v kterém je Martin nyní. Jak jsem pochopil, je nyní spokojený a spokojené je i jeho okolí. Protože Martin vše tají a autoři článku, kteří jak jsem pochopil, jej chápou, jej udržují a anonymitě, není důvod nad tím, aby se nad tím pohoršovalo jeho okolí, které s tím nemusí souhlasit.

     Martinův případ je pospán anonymně. Možná může někdo namítat, že to nic nevyřeší. Já si ale myslím pravý opak. Je to dobrý případ k zamyšlení, stejně jako byl dobrým případem k zamyšlení článek Pohádka? Oba články ukazují pohled na realitu takovou, jaká může být, ale jakou ji prostě někteří lidi nechtějí vidět. Proč? Důvodem budou nejspíše předsudky.

     Jaký je váš názor na Martina? Dovedete ho, podobně jako redaktoři Speed Expressu pochopit? A nebo jeho chování odsuzujete?