Mstitelé - 5. kapitola

Martin je na prázdninách s rodiči. Jestli chcete, sledujte s námi, jak sa baví v kempu se svými sousedkami a jak pak musí hájit před velkým klukem své peníze.

     Odpoledne jsme doma balili, protože zítra odjíždím s rodiči na dovolenou do kempu. Jede s náma tátův kolega z práce se svojí rodinou. Byli s námi i loni. Mají Pepíka, který je o necelý rok starší než já. Loni jsme spolu vyváděli pěkné skopičiny. Uvidíme, jaké to bude letos.
     Vyjeli jsme v sobotu ráno. Před polednem jsme byli na místě. Tátovi známí dojeli asi o čtvrt hodiny později. Postavili jsme si, jako loni, stany vedle sebe. Mezi dvěma velkými rodinnými stany stál malý puťáček, ve kterém bude spát Pepík a já. Máme tam jen nejnutnější věci, zbytek máme ve velkých stanech. Spát budu v novém spacím pytli, který jsem dostal za vysvědčení. Rodiče mi na oba prázdninové měsíce zvýšili kapesné, takže místo padesáti korun mi teď dali pětasedmdesát a v srpnu to bude stejné. Mám už teď našetřeno přes pět set korun a tak jsem si to u táty rozměnil za pětistovku. Tu se budu snažit ušetřit. Mimo ní mám asi dvacet korun, což by mi mohlo vystačit, protože na dovolené s rodičema skoro nic neutratím. Nekupuju totiž limonády, protože ty máme v malé přenosné lednici ve stanu a většinou je tam i zmrzlina. Pokud jdeme s rodiči někam na celodenní výlet, tak mi kupují skoro všechno. Já si kupuju akorát občas nějaký suvenýr, ale těch moc nekupuju.
     Vedle nás stanují nějaké velké holky, může jim být asi patnáct. Jsou dvě a vypadá to, že tu jsou samy. Sousedí s námi z jedné strany a z druhé strany s náma sousedí ti tátovi známí - jmenujou se Novákovi. Holky si něco šuškaly, když jsme přijeli a viděly mě. Pak mě řekla jedna z nich, že já jsem jim tu nechyběl, že jsem jim stačil loni. Jenže já ji neznal. Řekl jsem jí, že si mě asi s někým plete, protože ji neznám. Nevěřila mi to a říkala, ať to na ní nezkouším. Ta druhá narážela na něco, co mi prý loni slíbily. Nevěděl jsem, co to bylo, ale asi nic dobrého.
     Abych se ujistil, že mě opravdu neznají, tak jsem jim řekl, ať mi teda řeknou, jak se jmenuju. Řekly, že Pavel. Řekl jsem jim, že mají smůlu, protože já jsem Martin. Chvíli jsme si ještě povídali. Pochopil jsem z toho, že ten Pavel jim tam vyváděl různé pubertální kousky a že ho asi neměly moc rády.
     Za chvíli mě zavolal táta. Pomohl jsem stavět velký stan. Když jsem se vrátil zase na kus řeči, tak už věřily, že nejsem Pavel, protože slyšely, jak mě táta volal Martine. Říkaly ale, že to je neskutečná podoba. Nabídl jsem jim, že jim Pavla zastoupím, aby se jim po něm nestýskalo. Stačí jenom když mi řeknou, co jim loni dělal.
     Klára řekla, že to nemusím, že se jim po Pavlovi rozhodně nestýská. Martina řekla, že ona si myslí, že ho stejně zastoupím, protože vypadám, že jsem dost oprsklej. Řekl jsem jí, že oprsklej, to sice jsem, ale že mám radši, když se říká, že jsem oraženej, protože jinak by to mohlo vypadat, že mě někdo poprskal. Holky se tomu smály.
     "Jinak ale bohužel ještě nejsem v pubertě", řekl jsem.
     Martina se mě zeptala, do které chodím třídy. Řekl jsem jí, že půjdu do šesté.
     "Tak to bys už mohl být", řekla Klára.
     "Ale bohužel ještě nejsem."
     "A jak to víš?", zeptala se Klára.
     "No tak, to se pozná", řekl jsem.
     "Pavel byl loni tak starej jako ty", řekla Klára.
     "Tak já to zkusím dohnat", slíbil jsem.
     "To nemusíš", řekla Martina.
     "Musím, abyste o mě neříkaly, že jsem nevyvinutej."
     "To my radší říkat nebudeme", slíbila Klára.
     "No dobře, dokud to nebudete říkat, tak můžeme udržovat dobré sousedské vztahy", řekl jsem.
     "Jenom aby ti to vydrželo", řekla Klára.
     "Náhodou, dobré sousedské vztahy jsou základem. Na ty já nedám dopustit", řekl jsem.
     Po večeři jsme vyrazili s Pepou do kempu. Z jedné strany je řeka, kousek dál je koupaliště a na druhé straně je les. Asi o dva kilometry dál je ještě jedno větší koupaliště. Tam jsme ale nešli, prošli jsme si kemp, omrkli stánky a kdo tu je a pak jsme šli do lesa. Pepa si pohazoval nožem, já jsem se k němu nepřidal, i když jsem měl nůž taky u sebe. Pepa pak házel i hvězdicí, ale ztratila se mu. Hledali jsme ji spolu asi půl hodiny, ale já se moc nesnažil. Žádná škoda ztracené hvězdice. Nenašli jsme ji.
     Pepa chtěl hrát roztahovanou, ale já nehrál. Našel jsem pěkný kus dřeva a začal jsem si vyřezávat lodičku. Pepa si našel taky kus dřeva a taky vyřezával.
     Druhý den jsme dodělali lodičky a pouštěli jsme je v malém potůčku. Pepíkovi to moc neplavalo. Moje lodička byla skvělá. I Pepík uznal, že moje lodička je lepší. Jeho nakonec v nestřeženou chvíli uplavala a tak jsme pouštěli společně moji. Po obědě jsme se šli koupat.
     Večer jsem se stavil zase na kus řeči za Klárou a Martinou. Měli za nimi přijet dva kluci, asi devatenáctiletí, ale nepřijeli. Řekl jsem jim, že holt je to smůla, že já ještě nejsem v tý pubertě, že bych je jinak mohl zastoupit. Klára řekla, že oni už mají pubertu za sebou. Martina mi řekla, že na mě ale už ta puberta taky leze. Zeptal jsem se jí, jak se to pozná. Řekla mi, že podle řečí.
     V neděli jsme jeli i s Novákovými na celodenní výlet za památkami. Navštívili jsme jeden zámek a pak jsme se zastavili na koupališti. S Pepíkem jsme si půjčili šlapadla a hodinu jsme na nich jezdili. Na zpáteční cestě jsme se stavili v restauraci na oběd. Do kempu jsme se vrátili už po večeři.
     Klára s Martinou se tentokrát nudily u ohně. S Pepíkem jsme k nim přisedli. Holky nám daly napít i trochu vína, ale jenom málo. Pepíkovi to ale stačilo, aby začal vyprávět vtipy. U holek měl úspěch. Tak jsem přihodil taky pár vtípků, abych Pepíka trumfnul. Holky taky něco přihodily, i když Martina se zpočátku ostýchala, aby nás nezkazila. Klára jí ale řekla, že nás už víc zkazit nemůže.
     V pondělí jsme vyrazili s Pepíkem zase po kempu, že si něco koupíme. Pepík si koupil maketu koltu i s opaskem. Mě se kolt taky líbil, ale nechtěl jsem utrácet. Musel bych rozměnit pětistovku a to jsem nechtěl. Doma totiž mám podobné kolty dva i s opaskem. Koupil jsem si kroucenou šňůru na klíče. Teď už mi mimo té pětistovky skoro nic nezbylo, protože jsem půjčil dvě koruny Pepíkovi. Objevil jsem tu pěkné bermudy. Ty co mám, nosím jen v hodně velkých vedrech, kdy je mi v džínových kraťasech horko. Mají totiž jen dvě kapsy vpředu a to je dost nepohodlné. Já mám rád, když můžu mít v každé kapse jen jednu věc. Tyhle mají kapsy čtyři - dvě vpředu a dvě vzadu. Podobné má Kuba, akorát v jiné barvě.
     Pepík si ještě prohlížel některé další stánky, já se už pomalu vracel ke stanu. Na louce jsem potkal tři velké kluky. Obstoupili mě a chtěli peníze. Řekl jsem jim, že nemám, ale zahlédli moji peněženku, kterou jsem měl v kapse. Řekl jsem jim, že jim nic nedám. Vyhrožovali, že mě zmlátí. Řekl jsem jim, že je srabárna bít slabšího a ještě v přesile.
     "Když nám dáš padesátku, tak tě pustíme", řekl jeden.
     Tvářil jsem se odmítavě. "To je moje měsíční kapesné", řekl jsem.
     "Tak dvacku, ale níž už nepůjdeme", slevil kluk.
     "Nemám drobný", řekl jsem.
     "Kolik máš?", zeptal se druhý z kluků.
     "Hodně a to vám nedám", řekl jsem rezolutně.
     "Tak se na něj vykašleme", řekl ten první.
     "Kecá", řekl druhý.
     "Kolik máš?", zeptal se ten první.
     "Pět set", řekl jsem.
     "Tak na to já kašlu", řekl první a šel pryč. Zbyli tu ještě dva.
     "Naval to pětikilo", řekl jeden z nich. Druhý se snažil mi vytáhnout peněženku z kapsy. Praštil jsem ho přes ruku. Při tom jsem se otočil zády k tomu druhému a ten mě nakopl. Dostal jsem od kluků několik kopanců. Pak se jednomu z nich podařilo mi peněženku sebrat.
     "Je tam opravdu pětistovka", řekl, když se do ní podíval. Jenže to už jsem se na něj vrhl, abych mu ji vzal. Řekl jsem mu, že to jsou všechny moje úspory, ať mi ji vrátí. Ten druhý kluk řekl, že on na to kašle.
     "Vrať mu to a pojď", řekl a odešel. Klukovi se ale moje pětistovka zalíbila. Já se ale nedal a pořád jsem na něj dorážel. Schytal jsem od něj spoustu ran, které byly čím dál větší. Nemínil jsem se ale své pětistovky vzdát. Už mi tekla krev z nosu, ale byl jsem neodbytný. Být to padesátikoruna, tak bych to už asi vzdal, protože jsem schytal už spoustu kopanců, včetně dvou do břicha a několika do zad, několik fecak a ran pěstí do ramene, ale i do hlavy. Kluk byl čím dál surovější. Podařilo se mi do něj vrazit a povalit ho, ale peněženku držel pevně.
     Vstal a dal mi obrovskou facku. Zajiskřilo se mi před očima a spadl jsem. Možná jsem letěl i kus vzduchem. Chvíli jsem ležel. Tvář mě hrozně pálila a v očích jsem měl slzy. Kluk pomalu odcházel. Přemohl jsem se a vstal jsem. Byl ke mě zády. Byl si jistý, že mě zlikvidoval. Rozběhl jsem se a kopnul jsem ho do nohy. Pak jsem mu vytrhl peněženku a utíkal jsem, jak jsem nejrychleji uměl mezi nejbližší stany. Teprve v dohledu prvního dospělého jsem se ohlédl. Kluk za mnou neběžel. Ověřil jsem si, že tam pětistovka je a dal jsem peněženku do kapsy.
     Máma se zděsila, jak jsem zřízenej. Musel jsem jí říct, co se stalo. Teď už rozhodně nebudu s sebou nosit tolik peněz. Máma to chtěla jít hlásit na policii, ale já se na to netvářil příliš nadšeně. Tak řekl táta, že to necháme. Mě šlo hlavně o ty peníze a ty jsem získal zpátky. Žalovat jsem nechtěl, i když tenhle kluk je pěkný srab a zasloužil by si to. Jenže by to spolu s ním mohli odnést i ti dva a ti jsou slušní. Otisk ruky toho kluka jsem měl na tváři vidět ještě několik hodin. Byla to hrozná rána a od toho kluka hrozně moc srabácká.