Po pěti letech opět do Prčice

Pochodu Praha - Prčice jsem se zúčastnil se svým oddílem dvanáctkrát. Po čtyřleté přestávce jsem se rozhodl se na něj znovu vydat.

     Na Pochod Praha - Prčice jsem se vypravil prvně v roce 1987, kdy jsme na něj šli s mým oddílem Tuláci, jehož osudy můžete sledovat ukázkami z jejich kroniky. Pamatuji si to ještě dodnes, jaké jsme měli nepříznivé počasí, prakticky celý pochod nám propršel. Šli jsme nejkratší trasu z Borotína, které patří k těm nejhezčím

     Pochod Praha - Prčice v tradicích Tuláků zdomácněl. Několikrát jsme šli ze Střezimíře, pak jsme strasy střídali a postupně šli delší a delší,… Až jsme se zase vrátili k té střezimířské. V létech, kdy nešel nikdo z dětí z Tuláků, jsme šli společně s oddílem dospělých, který jsem založil pod TJ Jižní město - Chodov a který posléze převzal Miloslav Šanc.

     Pochod Praha - Prčice jsem šel dvanáckrát za sebou a to v letech 1987 až 1998. V té době jsem se věnoval turistice jak s oddílem Tuláci, tak mimo to i v oddílu dospělých. Ten se ale krátce po roce 1989 osamostatnil, stejně jako my. A pak přišel v roce 1999 rozpad oddílu Tuláci i klubu Zálesáci a přerušení mé série pochodů do Prčice. Původně jsem si myslel, že je to jenom na jeden rok. Ale pak nějak nebyl čas, nebylo s kým jít a samotnému se mi nechtělo.

           Až letos jsem se odhodlal, že bych se pochod zase mohl vypravit a udělat něco pro své zdraví, protože pohybu v poslední době mám opravdu hodně málo. Počasí bylo dobré a tak jsme bojoval pouze s ranním vstáváním, kdy mě to ještě chvíli lákalo se vrátit zpátky do postele. Překonal jsem to, oblékl se nasnídal, přečetl ranní internetovou poštu a vyrazil na pochod.

     Dlouhá fronta na jízdenky na Hlavním nádraží v Praze postupovala rychle a tak jsme už byl u vlaku. Jel jsme rychlíkem, který v den pochodu mimořádně stavěl i ve Střezimíři, z které jsme šel. Vlak byl totálně plný, takže jsem se neprobojoval ani do chodbičky, ale ještě s mnoha dalšími lidmi jsme trávil cestu na plošince u dveří.

     Největší zpoždění jsme nabrali v Bystřici u Benešova, kde jsme podle internetového jízdního řádu ani stát neměli. Do Střezimíře jsme dojeli s dvacetiminutovým zpožděním. Teď ještě zhruba čtvrthodinová fronta na startu a v 9.15 jsme vyrážel na trať.

     Zabloudění se člověk na téhle trase nemusí bát, protože je veden davem. Lidí odsud šlo opravdu hodně. Celkové statistiky neznám, ale připadalo mi, že lidí není určitě méně, než před pěti a více lety, kdy jsme pochod pravidelně chodil.

     Ze začátku se šlo dobře, předcházel jsem lidi a už jsme se těšil na Starý zámek - Borotín, ke kterému se mi váží mnohé vzpomínky. Poprvé jsme zde byl jako dítě asi v deseti letech, kdy jsme si sem udělali s rodiči výlet z Jistebnice, kde jsme byli u jednoho známého o prázdninách na chatě.

     Když jsme viděl Borotín v roce 1987, připadalo mi, jako by se srazil. Jako dítěti mi tu připadalo všechno prostornější, teď zase menší. Přesto však některé části této zříceniny jsou velice zachovalé a je to asi největší dominanta této trasy. Vždycky jsem zde měli zastávku na oběd. Tentokrát jsme zde byl kolem půl jedenácté. Zříceni jsem si prošel a vyfotografoval, ale obědvat jsme se rozhodl dále.

     Hned za zříceninou u rybníka, v kterém bývala vždycky voda, byla první kontrola, na které jsme dostali razítko. Dříve bývávala nahoře u zříceniny.

     Následovala další část cesty. Blížilo se poledne a objevovaly se i příznaky únavy. Hledal jsme vhodné místo, kde se posadit, napít a najíst. Staly se jím klády při lesní cestě, která byla poblíž bunkru. Tady jsem si zhruba na čtvrthodniku sedl a posilnil se.

     Následovala další část cesty, která už byla únavnější. Zejména mě deptaly kamenité cesty, protože jsem si vzal starší sportovní boty a ty měly již tenčí podrážku. Cítil jsem tedy brzy každý kamének a tyto cesty se mi postaraly o velký puchýř na patě.

     Únava se zvětšovala. Uvědomoval jsme si proč. Ty čtyři, skoro pět let, jsme vlastně souvisle nešel více než deset kilometrů. A to bylo nyní znát. Před tím jsme pravidelně s oddílem chodili na výlety a před pochodem jsme měl najito minimálně 50 až 10 km. Začaly mě tedy bolet svaly na nohou, což jsme jinak neznal. Protože mám příčně plochou nohu, tak mě vždycky bolely chodidla, na což pomohlo zrychlit.

     Nyní se ale moje tempo naopak zpomalovalo. Opět mě cestáři "potěšili" několika kamenitými cestami a nakonec se našlo vhodné místečko na odpočinek. Druhá kontrola se zdála v nedohlednu. Poseděl jsem tedy půl hodiny na zídce na malém náměstíčku a vyměnil jsem uzavřené boty za sandály, které jsem si naštěstí vzal s sebou. Ty měly podstatně tlustší podrážku, za to se mi do nich občas dostal "zlomyslný" kamének, který tak vlétl lehce, ale ven se mu nechtělo.

     Konečně jsme se dočkali druhé kontroly a krátce za ní třetí. Pak už nás čekaly čtyři a půl kilometru do cíle. Protože jsem však mlel z posledního, byly to snad nejdelší 4 a půl kilometry v mém životě. I v tomto nepochybně krátkém úseku jsme si musel ještě aspoň na deset minut sednout a odpočinou svým nohám. Dopil jsme zbytek pití a vyrazil na závěrečný úsek, který se zdál být nekonečný.

     Konečně jsem byl v cíli. Žíznivý a utrmácený jsem čekal frontu na botičku a tatranku. K čemu nám byly rady pořadatele, že o kus dál jsou další dva stánky s cílem, když nás od nich dělil neprostupný dav. Ten povolil až když už jsem byl v cíli odbavený a mířil do hostince na limonádu. Dav ještě zhušťovaly auta, které zde ani ne krokem projížděly mezi lidmi. Nechápu, proč nebyl aspoň na odpoledne tento úsek pro auta uzavřený a odkloněný.

     Autobusy na Prahu jezdily asi po patnácti minutách, ale lidí bylo stále plno. Seděl jsem na lavičce v čekárně a čekal, jak se to bude vyvíjet. Když jsme se trochu vzpamatoval a odhadl jsem, že je fronta pouze na jeden autobus, tak jsme si do ní stoupl. Do autobusu jsem se dostal jako poslední a ještě se štěstím, protože přede mnou byla dvojice, která se nechtěla odloučit a tak si radši oba počkali na další autobus.

     Třináct pochodů mám tedy za sebou. Na čtrnáctý bych šel rád, ale… Bez průpravy, kdy bych tedy absolvoval aspoň tři výlety v délce mezi 10 až 20 km si na to asi netroufnu. Bohužel moje fyzická kondice za těch pět let výrazně poklesla. Zatímco před pěti lety jsem po celou trasu většinou přecházel lidi já a jen pár zdatnějších turistů předešlo mě, nyní to bylo obráceně. Předcházeli mě jak maminky s malými dětmi, tak letití důchodci. A já byl v závěru rád, že jsem vůbec došel.

     Úmysl založit oddíl, který by měl v části náplni turistiku jsem už vzdal. Děti z okolí nemají zájem,. Ty co by měly, jsou už v nějakém turistickém oddílu. Na pravidelnou turistiku čas nemám. Takže snad se najde někdo na nějaký ten příležitostný výlet.