Z kroniky Tuláků - 36. část

Skautské počátky Tuláků společně s Mustangy pokračují. Akcí i schůzek bylo hodně, schůzky nejsou zapsány vůbec, výlety jsou, protože je dodatečně doplnil vedoucí sám a nebo opisem z oddílového časopisu Stopa.

Mníšek pod Brdy - Řevnice - 17. 3. 1990

     Dne 12. března jsme se dozvěděli, že náš příští výlet se uskuteční už 17. 3. 90. Místek, kde jsme se sešli, byla zvolena stanice metra Družby (dnes Opatov). Každý, kdo se chtěl výletu zúčastnit, se měl na stanici dostavit před sedmou hodinou ráno.

     Cesta metrem netrvala dlouho, jeli jsme přes dvě stanice na Kačerov. Odtud cesta pokračovala autobusem až na vlakové nádraží Praha - Krč. Asi po půlhodinovém čekání jsme nastoupili do vlaku a jeli jsme asi hodinu do Mníšku pod Brdy.

     Šlo nás asi čtyřicet po žluté značce. Naším cílem byla Skalka. Procházeli jsme četnými vesnicemi a malými městečky. Ušli jsme asi 10 až 12 kilometrů, když jsme se zastavili na louce v lese. Tady jsme dostali na výběr mezi mnoha hrami a vybrali jsme si hru Miriši. Sehnali jsme asi dva metry dlouhý prut - klacek a všichni jsme se kolem něj seskupili. Měli jsme uhádnout myšlené slovo podle začátečního písmene. Kdo uhádl, vzal si prut a honil ostatní. Jestliže někoho chytil, začal ho vyplácet, dokud nebylo vysloveno slovo Miriši. Potom jsme se najedli, vyfotili a odpočinuli si.

     Když jsme dorazili na Skalku, posadili jsme se do zřícené kapličky a ukončili a vyhodnotili hru "Ano, ne a jo". Největší počet získaných lístečků byl 35. Pak jsme si znovu zahráli hru Miriši a zazpívali jsme si s kytarou spoustu pěkných písniček.

     Po krátké době jsme došli do Řevnic, odkud jsme se opět vlakem vrátili do Prahy. Protože bylo pěkné počasí, výlet se nám velice vydařil.

     Dita (Stopa č. 1)

     Přijeli jsme na ádraží v Jihlavě. Vystoupili jsme a hned se někdo zeptal, jak daleko ještě půjdeme. Míla odpověděl: " Asi jeden kilometr". V tu chvíli jsme málem padli hrůzou, protože bylo nesnesitelné vedro, ale ujít jsme to museli. Konečně jsme dorazili k chatě. Ti co spali na postelích si urychleně lehli, a ti, co měli nafukovací lehátka, si rychle odpočinuli. Zabydleli jsme se, nic jiného než spát jsme namohli.

     Druhý den už takové vedro nebylo, ale zase jsme se museli těšit na velkou tůru z Jihlavy do Třeště. Hned po několika kilometrech jsme se začali rozpadat. Ti rychlejší se začali probojovávat dopředu a ti pomalejší šli s Mílou. V půli cesty jsme narazili na pumpu, kde bylo napsáno "voda pro kojence". To bylo něco pro nás! Třebaže už nejsme žádní kojenci, jejich voda nám přišla vhod. Pili jsme rychleji než jindy. Také cestou nechával někdo za sebou "vtipné" papírky, například "Mílo, ty šneku, hni ulitou" a jiné.

     Naše skupina došla do Třeště. měli jsme jít na nádraží. Zeptali jsme se, kde to je a pak jsme šli podle rady. Sešlo s enás tam požehnaně. Jeden vlak jel v 17.00, ale ten jsme nechali ujet, ve vzdálené představě, že se Míla objeví. Další vlak jel v 18.00 hodin a další až ve 23.00 hodin. Tím ve 23 hodin se nám zrovna jet nechtělo. Co dělat, vlak jekl za chvíli a tak jsme si koupili jízdenku do Jihlavy. Dojeli jsme, ale kde vzít klíč? Tu jsme potkali uklízečku, s kterou jsme vyjednali, že nám půjčila klíče.

     Druhá skupina došla po červené značce na druhé nádraží v Třešti. Protože tam oprvní skupinu nenašla, nechala kvůli nim ujet vlak, kterým první skupina odjela z druhého nádraží. Při pátrání to příslušníci VB zjistili, a protože byl velmi chladný, sehnali autobus, který odvezl druhou skupinu do Jihlavy, protože další vlak jel až ve 23 hodin a to by znamenalo příjezd a příchod do ubytovny kolem půlnoci.

     Byli jsme už asi dvě hodiny v chatě, když přijel Míla. Byl šťastný, že jsme se opět setkali. My všichni, kteří jsme jeli vlakem, jsme museli zaplatit 8,-- Kč, protože příslušníci VB objednali pro Mílu a zbytek oddílu autobus. Při tom, než M9la přijel, našel nás jeden z příslušníků v chatě.

     Třetí den jsme šli do zoo. Moc zvířat tam nebylo (na náš vkus). Viděli jsme například gepardy, čápy (s přistřiženými křídly), čínské kachničky, klokany, medvědy a pavilón plazů. Když jsme byli na cestě k pavilónu plazů a spatřili jsme stánek s občerstvením, naše radost neznala mezí. Nasyceni jsme si prohlédli hady. Mě se hadi moc nelíbili, protože byli červení a měli zelené oči. Nechyběla ani želva. Klidně si plavala po hladině a nic netušila o svých sousedech. Naproti skákaly opice, jedno opičátko žužlalo provaz a jeho rodiče jedli salát.

     Po prohlídce jsme se vrátili a zabalili jsme si. Nakonec jsme uklidili a šli na vlak. Tentokrát si to Míla vyměřil a šli jsme pohodlně a nijak jsme se nehnali. Nastoupili jsme do vlaku a jeli. Dojeli jsme do Prahy na Masarykovo nádraží. Byl to hezký výlet. Rozhodli jsme se, že zase příště příslušníky VB zaměstnáme a taky se stalo.

     Jarda (ze Stopy č.2) a Míla