Z kroniky Tuláků - 26. část

Tuláci minule zakončili školní rok 1987 - 88. O prázdninách v kronice žádný zápis není a tak nyní nahlížíme do kroniky Tuláků v září 1988.

Výlet do Řevnic - 17. 9. 1988

     Brzy ráno jsme se sešli u školy. Po příjezdu na Smíchovské nádraží, jsme odjeli osobním vlakem do Řevnic. V Řevnicích na nádraží nám Míla rozdal kartičky a vysvětlil nám pravidla moc hezké hry. Celý výlet nesmí nikdo říci slova "ano", "jo" a "ne". A hned jak jsme vyšli, jsme se začali naschvál ptát na věty, na které se často těmito slovy odpovídá. První nachytala Petra Vlaďku a hned ji Vlaďka musela dát lísteček. A tak jsme šli dál a dál, brali a dávali si lístečky, nacházeli houby a kdo ví, co všechno.

     Babky rostly skoro na cestičce. Tak jsme došli na velký palouk, kde jsme si dali nejdelší přestávku. Dojedli jsme si zbytky a vyvětrávali houby. Hráli jsme různé hry, například šiškovou válku a na pašeráky. Vlaďka s Mílou zatím všechno připravili na orientační hru.

     Já a Honza Carda jsme běželi jako první. Bylo to lehké. Každý na to měl deset minut. Byli jsme první, ale měli jsme i něco špatně. Ale je to pěkné místo, protože Petra s Ondřejem měli skoro přes dvacet minut za limitem. Určovali jsme i turistické značky a seřizovali mapu podle buzoly.

     Při druhé zastávce jsem našel poměrně velkého hřiba. Nakonec jsme vyšlapali na starou zříceninu, kde byly místnosti. Tam byl konec hry a sčítali jsem, kolik má každý lístečků. Vyhrál jsem to já a Petra, měli jsme oba třináct lístečků. Po šesti kilometrech jsme byli v Řevnicích na nádraží, odkud jsme jeli do Prahy. Výlet se nám všem moc líbil.

     Petr

     Dne 24. září jsme se sešli v 8.00 před základní školou Donovalská. Že by nás bylo hodně, se rozhodně říct nedá. V 8.00 jsme se sebrali a šli na Skalku pro věci, zejména třínožku, kotlík a rýč (byla to polní lopatka). Po deváté hodině nám jel ze stanice Družba (dnes Opatov) autobus 165 na určené místo.

     Museli jsme jít ještě chvíli pěšky, ale nám to nevadilo. Když jsme došli na místo, trochu jsme se najedli. Při práci jsme se střídali u věcí po půl hodině. První začal Honza. Nejdřív jsme sklízeli stráň. Po hodinové práci jsme se dostali k potoku. Tam to teprve začalo. V zatáčkách se vždy udělaly nánosy a ty odstranit, bylo něco. Taky je Míla nazval "Chuťovky".

     Okolo jedné hodiny paní Vlaďka uvařila polévku. Po obědě nám hrála na kytaru. Od tři čtvrtě na tři nám to zase začalo. Tato část už byla o něco horší. I chuťovek tu bylo víc. Petrovi se dokonce podařilo si po přeskoku stoupnout docela dobře do vody.

     Když jsme měli odpracováno 6 hodin, začali jsme balit. Šli jsme na zastávku. Avšak vyšli jsme z lesa a byli jsme úplně jinde, než jsme chtěli být. Paní Vlaďka se zeptala zdejších obyvatel, jak se dostaneme na autobus číslo 165. Nikdo však nevěděl. Jezdil tu totiž úplně jiný autobus 174. Zjistili jsme, že jezdí na Kačerov . Na Kačerově jsme byli asi v půl osmé. Byla již tma jako v ranci a tak jsme zavolali rodičům, aby se nebáli. Na stanici Primátora Vacka (dnes Roztyly) nás již Míla opustil. My jsme jeli až na Kosmonautů (dnes Háje). Tam jsme se rozešli do svých domovů.

     Jakub

     Pátek: V pátek ráno jsme s Honzou Lepičem odešli od školy a jeli jsme metrem na tramvaj, která má jet přes Vysočanské nádraží. Jenomže tramvaj se rozbila a trvalo to dost dlouho, než se rozjela. Ale na nádraží jsme přijeli pozdě. Museli jsme dvě hodiny čekat, než vlak přijel.

     Cesta ve vlaku nám rychle utekla, protože Vlaďka měla při ruce kytaru. Za chvíli jsme už vystupovali na nádraží v Turnově. Byli jsme rádi, ale netušili jsme, co nás ještě čeká. Šest kilometrů, hlavně do kopce k ubytovně. Co se dalo dělat. Muselo se jít. Cestou jsme si povídali vtipy a tak jsme došli k ubytovně první my. Tam jsme se najedli a šli spát.

     Sobota: V sobotu jsem si na našem pokoji hráli hry, ale ne dlouho, protože jsem šli na výlet. Protože jsme byli v Prachovských skalách, mohli jsme lézt po všech vyhlídkách a hledat houby. Nejkrásnější bylo Adamovo lóže, kde to vypadalo, že všechny kameny jsou jako postel.

     Míla nás vyfotil na velkém balvanu a šli jsme se podívat na zříceninu hradu Valdštejn. Všem se nám to moc líbilo. Cestou zpět jsme se schovávali ve skalních dírách a puklinách. Našli jsem mnoho hub, ale na ubytovně jsme z nich nic neměli, protože byly zmačkané. Na pokoji si někteří pomocníci hráli stolní tenis, ale na zemi.

     Neděle: V neděli ráno jsme dostali snídani a šli jsme si zabalit věci. Dopolední zábava bylo to, že jsme shazovali kaštany z vysokého stromu nebo jsme hráli stolní tenis. Odpoledne po obědě od nás první půlka odešla, aby tam byla dřív, ale stejně je druhá skupina dohonila. Na vlak jsme přišli včas a za hluboké tmy jsme dojeli do Prahy. Přesedli jsme do tramvaje, která nás odvezla až k metru. Teprve v metru jsme se rozdělili. Někteří šli a vystupovali na Družby (dnešní Opatov) a někteří na konečné.

     Petr