Z kroniky Tuláků - 23. část

Nahlížíme do kroniky Tuláků, která popisuje jaro roku 1988. Co zajímavého Tuláci podnikali?

Mníšek pod Brdy - Bojanovice - Bojov     26. 3. 1988

     Tento výlet byl společný s oddílem rodinné pěší turistiky. Sraz jsme měli před školou. Dojeli jsme na nádraží, kde se k nám připojil oddíl rodinné turistiky. Účast byla opět slabší, my jsme byli čtyři a dva vedoucí a z rodinné turistiky se zúčastnila jen jedna rodina.

     Vlakem jsme dojeli do Mníšku pod Brdy a odtud jsme se vydali po modré do Bratřínova a dále po zelené kolem Fantova Mlýna a podél Kocáby, kterou jsme při tom několikrát křižovali. O vzrušení při tom nebyla nouze a nejdramatičtější úsek byl, když betonová lávka končila uprostřed Kocáby. Dále se muselo po dřevěných deskách a kládách. Tak byla Kocába rozvodněna.

     Na křižovatce s modrou se pokračovalo po modré do Bojanovic a dál do Bojova. Kolem poledne jsme se usadili v lese, poobědvali jsme a pak jsme si zahráli různé hry. Už od nádraží jsme hráli hru na tři zakázaná slova "Ano", "Jo", "Ne". Nyní přišly na řadu pohybové hry, nejprve Zmatená honička a potom Na kozy.

     Další zastávka byla za již zmíněném betonovém můstku na hřišti. Tady proběhly štafety dvou tříčlenných družstev. Ukončili a vyhodnotili jsme tu i hru na zakázaná slova. Vítězové dostali lízátka a šli jsme dál.

     Díky dvěma loudům Renému a Ottovi, jsme nestihli vlak Jirka teda navrhl, abychom si čekání zkrátili tím, že půjdeme až do Bojova, což jsme také udělali. Tam jsme si počkali na vlak, kterým jsme se vrátili do Prahy.

     Naše pionýrská skupina již přes měsíc dychtivě očekávala výstavu oddílu J. Foglara Hoši od Bobří řeky. Když jsme se konečně dozvěděli kýžené datum, kdy se s Mílou na ni půjdeme všichni podívat, propukli jsme do jednoho v hromadný jásot. byli jsme rádi, že získáme další informace o tomto známém, již 75 let starém turistickém oddílu. Já jsem se také těšil, že uvidím také jeho autentické památky.

     Ve stanovené pondělí jsme se sešli po čtvrté hodině odpoledne u školy a za hlasitého debatování se vydali do kulturního střediska v Benkově ulici, kde byla velká výstavní síň věnována právě Hochům od Bobří řeky. Ještě než jsme byli výstavou provedeni, podivili jsme se, že vstupné je pouze dobrovolné - ale po shlédnutí celé výstavy od každého z nás stejně cinkla do výběrčí plechovky alespoň dvoukoruna.

     Průvodcem po své výstavě byli samotní Hoši od Bobří řeky, kteří dávali všem bezplatný, ale výborný výklad k sebemenší maličkosti výstavy. Nejprve čekala na své shlédnutí vitrína s fotografiemi ze schůzek a následovaly vystavené podmínky i přijetí do oddílu Jaroslava Foglara. Se zájmem jsme si také prohlédli oddílové časopisy, staré kroniky a vzácný, dobrých padesát let starý, ručně vyřezávaný totem. Po té jsme přešli k článkům z novin a časopisů, hodnotícím činnost tohoto starého skautského oddílu.

     Mezi na výstavu zapůjčenými spisy, byly také výňatky z jeho povětšinou novějších kronik typů kroužkových zápisníků, mimo jiné s první dlouhodobou hrou, ale i s jinými velmi zajímavými záznamy. U této čísti výstavy jsme se asi zastavili na nejdelší dobu - bylo se doopravdy na co dívat a co o svěřencích starého Jestřába dozvědět.

     Pro nás byly asi již méně přitažlivé docházkové listy , ale naše pozornost se vzápětí měla opět na co soustředit. Čekaly nás fotografie z prázdninových táborů a také jejich celkový seznam. Hoch od Bobří řeky, který nás po celou dobu po výstavě provázel, nás upozornil, ža na každém táboře byl ke konci vybrán nejlepší z navrhovaných znaků a ten pak namalován na kulatou dřevěnou destičku. Všechny znaky nám na silonových vlascích visely nad hlavami a my si tipovali, kterého tábora je který znak.

      Líbily se nám také pěkné, tuží a pastelkami vytvořené kartičky , kterými se členové oddílu odměňovali za různé zásluhy, dobré vlastnosti a podobně. Viděli jsme ještě zadání a řešení hry Indiánská mozaika a jiné různé soutěže. Pak nás ještě čekaly ukázky starších průkazů členů oddílu Hoši od Bobří řeky, 27 let stará mapa Prahy s několika fotografiemi z výletů po Praze a jejím blízkém okolí a také v sádře odlitá pravá stopa medvědího mláděte, které se jednou Hochům od Bobří řeky dostalo do opuštěná táborové kuchyně, kde se napilo vody a tlamu si utřelo do na stole položené utěrky.

     Zcela na konci expozice nám bylo vysvětleno, jak vzniklo oddílové rozloučení "Tři psi" a my se poté plni kladných pocitů zapsali do kroniky oddílu Jaroslava Foglara i do návštěvní knihy KS Benkova.

     Odešli jsme nadšeni domů, odnášeli jsme si také perem malované pamětní lístky, kterých bylo mimochodem 19 druhů, každý asi ve sto exemplářích (každý ovšem zvláště dělaný), a protože výstava pro velký zájem veřejnosti byla prodloužena až do 14. května, vypravila se valná část z nás na ní ještě jednou - ovšem společně s rodiči a sourozenci.