Deset procent nezaměstnaných

Nedávno v rádiu proběhla zpráva, že u nás stoupla nezaměstnanost a dosáhla rekordních deseti procent. Je opravdu nutné, aby byla tak velká?

     Nezaměstnanost deset procent je smutná zpráva. Určitě to významně zatíží státní rozpočet a zaplatíme to na daních my všichni. Proč je tak velká nezaměstnanost? Jistě to bude individuální, případ od případu, region od regionu. Přesto, že je takto vysoká nezaměstnanost, je v naší republice spousta práce, kterou by bylo třeba udělat a nikdo ji neudělá. Není to paradox?

     Přitom se všeobecně ví, že určité procento lidí, kteří podpírají podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky, vůbec nemá zájem pracovat. Tyto peníze jim stačí a pracovat se jim prostě nechce.

    Druhou kategorii tvoří lidé, kteří jsou nezaměstnaní a nemohou sehnat práci ve svém oboru. Dost často jsou to čerství absolventi škol. Ti podpírají podporu, která jim až zas tak moc nestačí, ale přivydělávají si brigádami. Samozřejmě na černo, protože o to, co si vydělají, by jim stát snížil podporu. S ohledem na ty, kteří leží doma a flákají se, je vcelku chápu. Proč má mít stejně peněz ten, kdo pracuje, jako ten, kdo se jenom válí a práce mu "nevoní"?

     Na druhé straně v neziskovém sektoru a na veřejně-prospěšné práce je velmi málo pracovních sil. V neziskovém sektoru pracují převážně dobrovolníci, protože neziskové organizace nemají na to je zaplatit a na obecně-prospěšné práce se také nikdo nehrne, protože většinou také nejsou placené.

    Politici argumentují tím, že minimální mzda je jen nepatrně vyšší než životní minimum, které stejně nezaměstnaní musí pobírat, a že tedy nejsou k práci motivovaní. Zvyšuje se minimální mzda, což ale zase zvyšuje nezaměstnanost, protože zaměstnavatel, který platí svým pracovníkům minimální mzdu, zpravidla příliš neprosperuje a na vyšší mzdy nemá.

     Což zvolit jiné řešení? Ať si nezaměstnaní svoji podporu a sociální dávky aspoň trochu zaslouží. Proč nejsou podmíněny buď veřejně-prospěšnými pracemi a nebo dobrovolnickou prací pro nějaké občanské sdružení. Počet hodin bych stanovil tak, aby to odpovídalo hodinové sazbě minimální mzdy vůči tomu, co pobírají od státu. Pak by to kolem nás určitě vypadalo lépe a i neziskovému sektoru by bylo pomoženo.

     Neziskovému sektoru nyní pomáhají pracovníci na civilní službě. Avšak s postupnou profesionalizací naší armády a s plánovaným zrušením povinné vojenské prezenční služby, zaniknou i tzv. civilkáři. Mnohým neziskovým organizacím to přinese nemalé problémy. Jednou z alternativ by tedy bylo, že by je mohli nahradit právě nezaměstnaní. Pokud by nezisková organizace na jejich odměnu přispívala, ještě by stát ušetřil, byť by to bylo třeba jenom 1.000,-- Kč měsíčně, které by vyplatila nezisková organizace místo státu.

     Samozřejmě, nikdo nechce, aby člověk s vysokoškolským vzděláním, který nesehnal odpovídající práci, šel okopávat do parku kytičky či zametat chodníky. Takovíto lidé by právě našli odborné uplatnění v neziskových organizacích, kde by většinou mohli dělat i práci ve své specializaci nebo v podobném oboru. A manuální nekvalifikovaná práce by zbyla těm, kteří žádnou kvalifikaci nemají. A kdo by neodpracoval patřičný počet hodin, by podporu nedostal nebo by mu byla přiměřeně krácena. Pak by odpadl i problém s minimální mzdou, protože by žádné chytračení nepomohlo. Nezaměstnaní by si mohli vybrat, buď přijmout práci za minimální mzdu a nebo pobírat podporu a sociální dávky, ale stejně s povinností si je odpracovat, byť třeba na o jednu až dvě hodiny denně kratší pracovní úvazek. Určitě by to pomohlo především naší společnosti.