Z kroniky Tuláků - 21. část

Nahlížíme do závěru roku 1987 a prožíváme společně s Tuláky zimní období, které nás dovede až k únorovému zimnímu přechodu Brd.

Výlet na Karlštejn - 14. 11. 1987

     Na tento výlet jsme měli sraz v 7 hodin. Na výlet s námi jely oddíly Rychlé šípy a Komety, které jsou stejně jako my členy odboru turistiky. Metrem jsme dojeli na Smíchovské nádraží. Ve vlaku se choval "poněkud" hlučněji oddíl Rychlé šípy a když jsme vystupovali v Zadní Třebáni, cestující si oddechli a litovali vedoucího Honzu.

     Na louce jsme také poobědvali. jedna z fotografií zachycuje místo u lavičky (Zmíněná fotografie nebyla pro tento článek vybrána), jak vypadalo po odchodu devastačního oddílu Rychlé šípy . U této lavičky členové tohoto oddílu obědvali.

     Po skončení bojovky jsme pokračovali v cestě na Karlštejn. Po jeho prohlídce jsme pokračovali v cestě do Srbska, kde jsme na nádraží čekali na vlak. Šípáci (to jsou členové oddílu Rychlé šípy) se tam klouzali po zadku z kopce (však taky potom nebyli zrovna nejčistší).

     Konečně přijel vlak a jeli jsme domů. Jeli jsme metrem, většina Šípáků vystoupila na Budovatelů (dnes Chodov), my s Mílou, Kometa a z Rychlých šípů Honza Carda jsme jeli až na Družby (dnes Opatov) a odtud ke škole.

     Zapsal Vašek Č., upravil a opravil Míla

     Dne 12. 12. 1987 jsme se sešli před školou v Donovalské ulici, abychom si společně udělali výlet po Praze. Na výlet nás jelo 18 a 3 vedoucí. Nejdříve jsme jeli autobusem na stanici Kosmonautů (dnes Chodov). Odtamtud jsme jeli metrem až na starou Prahu. Po výstupu z metra jsme se vydali na staroměstské náměstí, abychom si prohlédli orloj a podívali se na pohybující se figurky. Ale jakmile jsme přišli k orloji, byli jsme zklamáni, protože pohybující se figurky byly právě v opravě. U orloje jsme se chvíli zdrželi, protože vedoucí nám k orloji něco pověděla o jeho vytvoření.

     Odtamtud jsme šli na Petřínskou lanovku. Lanovkou jsme vyjeli na Petřín, kde jsme také dostali rozchod na 1 hodinu. Potom jsme lanovkou sjeli dolů a sedli si na tramvaj a jeli do kina na film. Tento film pojednával o dětech na pionýrském táboře a jednom rošťáku. PO skončení kina jsme sedli na tramvaj a jeli na stanici metra. Metrem jsme se dostali až domů.

     Roman L.

     V sobotu 13. února jsme šli na výlet do Brd. Sraz jsme měli v šest hodin ráno před školou, kde Míla čekal již od tři čtvrtě na šest. Sešli jsme se tři chlapci a jedno děvče, z toho já jediný z Tuláků a ostatní z Rychlých šípů. Chvíli jsme ještě čekali na Honzu Lepiče, ten se však nedostavil.

     Autobusem jsme jeli na metro, na stanici Družba (dnešní Opatov). Tam nás již čekal vedoucí odboru rodinné turistiky v Chodově, který nám sdělil fakt, že ani jedna chodovská rodina nechce jít do Brd. Posléze se tedy odebral zpátky do hajan, aby dohonil to, co s námi tak časně ráno pronocoval a my se s jedním přestupem dostali metrem na Smíchovské nádraží. Tam nás radostně přivítal Honza, který z objektivních příčin zaspal, a aby s námi v Brdech sdílel společnost, nelitoval ani peněz obětovaných na spolehlivé a rychlé TAXI.

     V automatu jsme si koupili jízdenky a asi v osm hodin jsme odjeli vlakem. Cestu jsme absolvovali vstoje, z okna vagónu jsem pozorovali naši krásnou přírodu, probouzející se do dalšího rána a těšili se na náš výlet, ve kterém každý z nás viděl vysvobození ze stereotypu žádaným aktivním odpočinkem, kterým je turistika.

     Na nádraží jsme byli zachyceni proudem turistů a vtaženi do kruhu okolo tří mužů, kteří nás jménem tělovýchovy všechny přivítali na Zimním přechodu Brd jako na oficiální akci. Tam jsme si dali první posilující svačinku a Míla mezitím vyzvedl na startu zápisní listiny. Za chvíli jsme po vyplnění potřebných formalit vyrazili s mapou v ruce k cíli. Ten byla ale ještě daleko a proto jsme všichni mimo Honzy a Míly podstoupili ještě jednu, naše chodecké výkony podporující, svačinu - i když za chůze - a s plnými pusami se kochali středočeskou krajinou.

     Asi za půl hodiny jsme tratili všechny ostatní turisty z dohledu a i lidská obydlí se nám ztratila z dohledu. Objevili jsme se v hlubokém lese a jen z dáli se nesoucí zvuk Trabantu nám připomenul, že od civilizace zas tak daleko nejsme. Za chvíli ale i on utichl a my se sami ocitli ve skoro panenské přírodě a mohli vychutnávat její lady.

     Menší zacházkou jsme si tůru prodloužili asi o půl druhého kilometru, ale báječné pocity ze svěží zeleně a do jara se probouzející fauny nám ji stokrát vynahradily. Čekalo nás ještě jedno přebrodění přes táním rozvodněnou říčku a již jsme viděli, že lidé nejsou daleko - v malebném údolí, které se rozkládalo před námi, byly rozesety chaloupky jako z pohádky a na svahu pod námi u cípu lesa čtyři včelí úly.

     Za námi se objevily jiné pionýrské skupiny, které také chtěly být fit, a proto vyrazily ještě v hojnějších sestavách než my. Obdivovali jsme jejich ručně, podomácku ušité oddílové vlajky a jen litovali, že náš vlajkonoš se s námi této překrásné akce z důvodu nemoci nemohl zúčastnit. Ale to již naše soustředění bylo obráceno k jiné věci, a to k několika otázkám, které nás čekaly pověšené na jednom smrku. Naštěstí byly z oboru nám nejbližšího, a to z turistiky. Otázky jsme rychle a správně zodpověděli a tím získali náskok před ostatními, kteří převážně nebyli do sportu tak potřebného a zdravého, jako je turistika, zasvěceni.

     Do této chvíle jsme prakticky stále zdolávali kopce a stráně, a proto jsme byli příjemně překvapeni, že na dalším kopečku půjdeme delší dobu po rovině. Již se kvapem blížila hodina polední a proto jsem se pustili do našich skromných, ale v tu chvíli lačně očekávaných, obědů, které se nám ráno podařilo vměstnat do našich chlebníků a toren.

     Po krátkém oddechu který jsme si dali po docela dlouhém pochodu přerušeném jen fotografováním, které zorganizoval Míla do kronik našich oddílů, jsme pokračovali dále v pochodu a netušili, že nás čeká ta část pochodu, na které budeme muset použít své po celém perném školním týdnu již dost unavené mozky dalšími kontrolními otázkami. Byly opět pověšeny na stromech a později na plotech u místní hájovny a lesní školky. Týkaly se převážně zdravovědy, přírodních věd, ochrany životního prostředí, heraldiky, a topografie.

     Brzy po této zkoušce vědění jsme přišli k mýtině, na které jsme dokazovali sportovní zdatnost. Prvním úkolem bylo třemi sněhovými koulemi se co nejvíckrát trefit do starého pařezu pověšeného na laně přes větev jedné statné jedle.