Tak jak to vlastně je s náboženstvím?

Diskuse na téma náboženství a výchova pokračuje už třetím týdnem a vypadá to, že se nám trochu zamotává. Diskutujícím se podařilo zmást Míšu, ale možná nejenom jeho. Tak jak to vlastně je? Vysvětlí to někdo?

     Míša reaguje na příspěvek pana Kábrta, který vyšel v článku před dvěmi týdny a na příspěvek Majkiho, který vyšel minulý týden a také na příspěvky Marťase z obou zmíněných článků. "Tak teď tomu vůbec nerozumím. Pan Kábrt říká, že odpustit je nutno 77x a bezpodmínečně, což je těžké a o týden později říká Majki, že Bůh odpustí každému automaticky, což je zase hodně lehké a nevýchovné? Mluví snad každý z nich o jiném náboženství? Chápu třeba rozdíly mezi náboženství, které přijímá podobojí a podjedno, ale tomuhle nerozumím. Že je více náboženství a církví to vím, ale je snad i víc Bohů?

     Majki Míšovi vysvětluje: "Míšovi bych rád vyřídil, že to, že nám Bůh odpouští a to, že my máme odpouštět se spolu nevylučuje. Chci jen něco připomenout – Bůh odpouští tomu, kdo jej o to požádá (což vůbec není automatické). Zkus se zeptat lidí kolem sebe, kdo prosí Boha o odpuštění? Možná budeš mít štěstí, pokud na někoho takového vůbec narazíš. Fakt je i to, že je v bibli jedno podobenství o tom, že když nám Bůh odpouští, máme i my odpouštět lidem jejich prohřešky vůči nám. Avšak tím, že člověk zakusí, co vše mu Bůh odpustil, nemusí být pro něj vždy už tak těžké odpustit druhým, protože kromě toho Bůh dává pak člověku i sílu odpouštět druhým.

     Pokud je někdo mrzák nebo postižený, to nemusí hned znamenat, že je to nějaký Boží trest a už vůbec ne to, že by Bůh tomu člověku neodpustil. Pokud ho ten člověk o to upřímně požádá, Bůh mu odpustí (je to nezávislé na jeho zdravotním stavu). V mnoha případech je nějaké postižení dílem ďábla, který se snaží ničit lidské životy, zabraňovat tomu, aby člověk naplnil Boží plán pro svůj život.

     Konečně se do diskuse zapojuje i pan Suchoradský, který konstatuje: "S velkým zaujetím sleduji diskusi k náboženské výchově. Než jsem se stačil zorientovat, rozjela se tak, že jsem se stal jejím tichým divákem. Přiznám se, že mi to vůbec nevadí. Povyprávěl jsem si v předchozích tématech dosytnosti. Navíc jsem v této oblasti výchovy bez přímé zkušenosti. Dokonce jsem se přistihl, že za celou dobu, co debatujeme o výchově, jsem se cítil po prvé spíš jako žák, než učitel. Razance debaty a pestré názory mne dovedly k hlubšímu přemýšlení o tomto téma, které jsem ve svém životě považoval za okrajové. Přestože se cítím být v této oblasti výchovy hostem, nemohu si odpustit alespoň jednu repliku, která reaguje na názory pana Kábrta. Jako učitel přírodovědných předmětů jsem se pozastavil nad jeho soudy, se kterými si dovolím nesouhlasit.

Ale vůbec nejdřív musím napsat, že vzhledem ke stylu debaty, kterou spolu už několik týdnů na téma výchova vedeme, byl jeho příspěvek a reakce na Marťasova úvodní slova až nespravedlivě tvrdý. Jsem o 40 let starší a mohu tudíž sbírat “hospodské moudrosti”, upřímný pohled Marťase je mi blízký a je daleko blíže životní realitě, než frázemi propletená reakce pana Kábrta. A styl který použil – poučování a peskování za to, že tu mladý člověk vyjádřil svůj odlišný názor od jeho názoru, považuji přinejmenším za nešťastný. Předvedl konkrétně to, čím je církev a její představitelé nejen mladým ale i těm daleko starším a zkušenějším vzdálená, až nepřijatelná. Právě tímto stylem chování v 90-tých létech promarnila svoji neopakovatelnou příležitost: Stát se morální náhradou zdiskreditované komunistické ideologie. Bohužel svoji roli nezvládla. Jenom kopírovala metody a způsoby jednání s lidmi předchozího režimu. K tomu přidala špatně skrývanou chtivost po získání majetku a moci.

     Překvapila mne neschopnost církevních představitelů v základním umění kontaktu s lidmi, jejich neprofesionalita a někdy až populismu. Výsledek se dostavil. Lidé to zřetelně vyjádřili propadem zájmu o příslušnost k církvi zjištěným při posledním sčítání lidu, podobně v nedávných volbách, kdy se odvrátili od politických stran podporujících program církví. Ani se tomu nedivím, když hovoří k lidem (a mladým zvlášť) takovým způsobem, jaký předvedl v naší debatě i pan Kábrt.

     Ve své replice píše: V křesťanství jde především o matematicky přesné informace a Ježíš, zakladatel křesťanství, kladl důraz na rozum (na rozdíl od povrchního citu)….

Jak je možné, že v dobách normalizace se na škole (i přes odpor režimu) náboženství, i když s překážkami vyučovalo. Dnes, po demokratických změnách o výuku není mezi dětmi ani rodiči zájem. Kde je chyba? Pan Kábrt mi určitě namítne, že to je v hodnotách této materialisty zkažené společnosti. Já vidím příčinu jinde. Církev si ze staletí trvajícího vývoje nevzala poučení a dělá stále stejné chyby. Pozdě a necitlivě reaguje na vše nové, co společenský vývoj přináší. Její přístupy k věřícím se léta nemění a tak se jen těžko slučují s představami současných lidí o životě. Se vzrůstajícím vzděláním většiny lidí, stává se úloha církve stále obtížnější. Také rozvoj demokracie jejím metodám nepřeje. Vždyť svoboda myšlení člověka s sebou nutně přináší uvolnění norem a vzorů chování. Nastolení názorové svobody myšlení náboženské zkostnatělé normy oslabuje a odvrací od církve i ty, kteří jí větší část života věřili. Lidé ve snaze hledat za ně náhradu, orientují se na okrajová náboženství a náhradní projevy víry v nejrůznějších podobách.

     Nerad bych, aby moje předchozí slova vyzněla tak, že jsem proti víře, proti náboženství. Naopak se domnívám, že děti se potřebují dozvědět o náboženství a jeho smyslu co nejdříve, stejně tak jako o fungování fyzikálních a matematických zákonů a chemických dějů. To všechno patří k základnímu vybavení každého vzdělaného mladého člověka připravujícího se do života. A není možné některou z těchto složek vylučovat a jinou favorizovat.

     Ale budu pokračovat ve čtení příspěvku pana Kábrta: Bylo to křesťanské náboženství, které umožnilo rozvoj moderní vědy, tedy vědy založené na pokusu a testování výsledků, protože to byli věřící lidé, přesněji křesťané (na rozdíl od pohanů a ateistů a všelijakých jogínů a hinduistů), kteří byli přesvědčeni, že Bůh je Bůh a svět je jeho stvoření (tedy ne že svět je Bůh), a toto stvoření smí být zkoumáno, podrobováno a má své vystopovatelné zákony. Proto se moderní věda zrodila…

     To mě skutečně pobavilo ze všeho nejvíc. Celá historie lidstva nás přesvědčuje o tom, že tomu bylo přesně naopak. Právě objevitelé, vynálezci, novátoři byli pro církev tím největším nebezpečím a ona proti nim bojovala všemi prostředky. Každé školou povinné dítě si dosadí jména mučedníků, kteří v boji za pravdu s náboženskými stereotypy platili tím nejcennějším - svým životem. Nepochybuji, že za toto tvrzení budu označkován materialistickým dogmatikem a stoupencem Marxe-Engelse a Lenina dohromady. Ale to nic nezmění na faktu, že tomu tak v historii bylo… a bohužel i dneska ještě je! Ale raději ukončím polemiku, která asi nemá smysl. Chci poděkovat zvláště Mlsounovi za jeho úvahy, které byly pro mne objevné a srozumitelné. Rozhodně budu o tom, k čemu se vyjádřil, dlouho přemýšlet.

     Z pohledu naší výchovné debaty cítím, že současným mladým lidem chybí právě a hlavně nějaká ta víra. Nemyslím tím právě víru v Boha, ale víru v něco pozitivního, smysluplného. Proto často hledají nezachytitelné a nevysvětlitelné třeba v nesmyslných teoriích vzniku a vývoje světa. Jiní zase v alkoholu a drogách. Přitom Bible dává i těm zatvrzele nevěřícím odpovědi na většinu jim nezodpovězených otázek. Mám jich v obecní knihovně, kde jsem knihovníkem, několik. Pro malé i starší, barevné a tisknuté na nejlepším papíře. Za 10 let mají pár výpůjček. Jen se na ně práší. Asi jsem stejně špatný knihovník, jako byl špatný můj učitel náboženství. Pravdy v Bibli zapsané (mladé i staré nevyjímaje), moudrosti lidstva dané tisíciletým vývojem současné lidi nezajímají. Kdo dnešním lidem pomůže najít víru? Třeba tu nejprostší – víru sama v sebe?"

     A opět je tu Mlsoun se svojí trochou do diskuse: "Pročetl jsem si znovu podrobně to, co již bylo k tomuto téma řečeno a konzultoval jsem i to se svým kamarádem (spolužákem ze základní školy) Martinem Fabiánem, který se o to zajímá přece jenom více. Chtěl bych tady upozornit, že budhismus se vyvíjí a nelze jej vidět, tak jako jej vidí pan Kábrt, pouze jako dogma. Z myšlenek budhismu například vychází i Brunton a pak také Čech Zezulka. Jejich učení rozhodně nelze nazvat dogmatem. Oni pouze předkládají věci ne k věření, ale k zamyšlení. Vycházejí z vývoje lidské duše, která je v první fázi hodně materialistická, ale postupně se vyvíjí idealistickým směrem.

     Učení tohoto "západního budhismu" může být třeba vysvětlením otázek, které kladl Míša. Tento vývoj se totiž podle tohoto učení děje ve více životech, jimiž se lidská duše reinkarnuje. Proto tedy může někdo trpět za hodně špatné skutky z minulého života. Není to msta Karmy, ale možnost si prožít, jaké to je. Příkladem může být, že člověk, který pronásledoval v jednom životě Židy nebo černochy, se v příštím životě může jako Žid či černoch sám narodit.

     Zde je nutné další upozornění, že reinkarnace je možná pouze mezi stejnými vývojovými stupni. Tedy populistické názory, že se člověk může reinkarnovat třeba v psa či ptáka, jsou nesmyslnými fantaziemi. Stejně tak m noho lidí znevažuje horoskopy, protože znají populární universálně psané horoskopy z různých časopisů. Každý astrolog vám však řekne, že k tomu, aby mohl udělat horoskop potřebuje znát nejenom datum narození, ale i co nejpřesnější hodinu narození. Z toho plyne, že měsíční horoskop, který je jednotný pro celé znamení, je nesmyslný. Dále vám řekne, že žádný horoskop nelze brát jako dogma, ale pouze určité životné hranice, které se nejčastěji přirovnávají k řece, v které můžete plout uprostřed při pravém či levém břehu.

     Když se Míša ptá, kolik je náboženství a kolik je Bohů, pak odpověď je možno najít třeba i v Moodem. Ten si totiž všiml, že zážitky lidí, kteří prožili klinickou smrt, si jsou velmi podobné. Pouze je jinak popisují. Křesťané viděli ve světelné bytosti Boha, ateisté ji vnímali jako pouhé světlo. To je myslím důkazem toho, že Bůh existuje, je jediný, ale každý ho dle svého vyznání vnímá jinak. Všichni ho ale vnímali pozitivině, protože po tomto prožitku se změnili k lepšímu. A to je myslím to hlavní, oč přece jde.

     Lidé s touto vírou, kolem pana Zezulky a jeho žáka Tomáše Pfeifera nepotřebují ke svým sezením drahé kostely. Skromě předávají tuto víru dále na obyčejných sezeních v bytech. Rozhodně nepopírají křesťanství a v mnoha věcech hledají podobenství mezi jejich učením a biblí."

     K tomuto Mlsounově názoru mohu říct, že zde je opravdu velká podobnost. Viděl jsem například léčbu silou, kterou léčí třeba pan Pfeifer (při tom skromě uvádí, že to není z něj, ale pouze jím prochází boží síla a on je pouhým prostředníkem) a zažil jsem i sezení s Křesťany, kteří se modlili, aby mě splaskl otok na ruce po štípnutí od infikovaného komára. A on opravdu do dvou hodin splaskl. Při tom před tím si s ním týden nedovedli poradit lékaři, protože mám alergii na hmyzí bodnutí. Je tedy velmi pravděpodobné, že tito Křesťané, podobně jako pan Pfeifer přenesli boží léčebnou sílu do mé ruky.