Pomohlo by vzdělávat a jinak motivovat rodiče?

Pokračuje naše diskuse na téma, co hrozí dětem. A dostáváme se trochu do oblasti, kdy vedle zmíněnému alkoholu jim může hrozit neschopnost některých rodičů je vychovávat, třeba i pro to, že nejsou sami dobře vychováni. Jak to řešit?

     Když jsem narazili na tento problém, napadá mě, že učitelé studují na vysoké škole, Nyní se dbá i na vzdělávání vedoucích zájmové činnosti a jeho povinnost bude zakotvena v připravovaném zákonu o mládeži. Co ale rodiče? Ti mají ve výchově pravomoci největší a jejich role by měla být hlavní, ale průpravu k tomu nemají žádnou. Maximálně tak ti, kteří byli dobře vychováni svými vlastním i rodiči.

     Na toto téma pokračuje v diskusi pan Suchoradský: "Ještě zareaguji na Majkiho. Také já si myslím a několikrát jsem to v naší diskusi uvedl, že výchova mladých je v úzké spojitosti s vychovaností jejich vychovatelů. A není důležité, zda tím myslím rodiče, učitele, nebo vedoucí zájmových útvarů pracujících s dětmi. Ukazuje se, že i oni - dospělí – potřebují celoživotní vzdělávání. Většina z nich působí tak, jak na ně v dobách jejich mládí působili rodiče a další dospělí. Ale to byla zcela jiná situace a použité metody jsou v dnešních poměrech a v působení na dnešní děti mládež zcela neúčinné, někdy téměř trapné. Proto je třeba, aby i dospělí byli soustavně průběžně vychováváni. I když je to taková zdánlivá samozřejmost, jako je výchova vlastních potomků.

     Celoživotní vzdělávání dospělých se stává tématem pedagogiky a psychologie ve všech vyspělých zemích světa. My učitelé, jsme k tomu svými nadřízenými vedeni. Bohužel, i když má většina učitelů zájem stále se vzdělávat, pro nedostatek peněz ve školství, jsou naše potřeby naplňovány spíše náhodně a nesystémově. Třeba na protidrogovou prevenci bychom se mohli školit všichni a stále. Na jiné potřebné oblasti peníze nejsou. Snad až připravovaný Kariérní řád pro učitele, bude tuto situaci řešit lépe. Učitel, který bude mít zájem na sobě pracovat, sledovat vývoj a soustavně se vzdělávat, bude mít výsadní postavení v kolektivu ostatních - a to nejen co se týče finančního ohodnocení.

     To samé by mělo fungovat v celé společnosti. Rodiče vychovaných, aktivních dětí, by měli získat výhody, proti těm, kteří se o své děti neumějí, nebo nechtějí postarat a ještě stále křičí, aby stát jejich rodinu dotoval. Těmi výhodami nemyslím jen peníze, ale významné by bylo takové příkladné rodiče ocenit morálně. Na veřejných shromážděních ve škole i obci. Odměnit je třeba příspěvkem na společnou prázdninovou rekreaci, společný rodinný zájezd. Stejně tak úspěšné vedoucí zájmových útvarů bychom měli umět zviditelnit. Umět jim při vhodné příležitosti poděkovat a ocenit zcela konkrétní výhodou, která by i těm, kteří nemají zájem dělat cokoliv pro mladé lidi, ukázala, že taková práce má smysl a je okolím pozitivně vnímána. Za zcela samozřejmé bych považoval, aby zájmová činnost klubů a oddílů byla na všech úrovních finančně podporována. Nejen státem, ale i obcemi a školou. Dnes je práce nadšenců vnímána spíše jako jejich osobní záliba, kterou dělají pro vlastní potěšení a pro legraci. Naopak v obětavosti jednotlivců pracujících nezištně s dětmi hledají postranní úmysly, protože nejsou schopni se svým způsobem uvažování vůbec pochopit, že takovou činnost dělají pro děti, udržení své záliby a hlavně z vlastní svobodné vůle. Činnost takových dobrovolníků by neměla záviset na libovůli a náhodné podpoře mecenášů, na které se vedoucí těchto útvarů jsou nuceni obracet, aby vůbec obhájili existenci svého zájmového útvaru.

     Domnívám se, že nemalé státní prostředky, které jdou na nejrůznější kampaně proti drogám, kouření, alkoholu a jiným neřestem mládeže, by přinesly větší efekt, kdyby byly dány na rozvoj volno časových aktivit mládeže, ať pod patronátem školy, sportovního klubu, nebo zájmové organizace. Efekt by byl rozhodně větší a zcela evidentní."

     Pan Suchoradský ještě rovnou reaguje i na Marťase z článku před týdnem: "Je pro mne jako učitele ale i tátu příjemným zážitkem číst reakce Marťase, jako je ta k tématu o alkoholismu. Přeji takového syna jeho rodičům, a přeji jim ať nic nezkalí ani v budoucnosti jejich ideální vzájemné vztahy. Denně vidím kolem sebe příklady z druhého břehu. Děti doma rodičům kradou peníze, aby měly na kouření a alkohol. Když jsou přistiženi a vyšetřováni ve škole nebo na policii, aby zabránili ostudě, své děti kryjí a na jejich záchranu uvádějí, že si krádež děti vymyslely a že jim peníze zcela legálně dali sami. Co takový postup udělá s dítětem? Příště si vezme zase a víc!Vždyť postoj rodičů je otevřeným přiznáním, že jim takové jednání dětí nevadí.

     K jakým koncům ale takový vývoj vede, není těžké hádat, Takové dítě začne brát peníze všude kolem sebe - spolužákům a učitelům ve škole, později sousedům i docela cizím lidem v okolí. Na začátku to byl alibismus rodičů, kteří se chtěli vyhnout veřejné ostudě. Čeká je ale trápení a ostuda daleko větší, protože takové jednání vychovatele je zaručenou cestou do pekla pro jejich potomka. Jsem rád, že v dnešní tak rozporuplné době existuje možnost, kterou popisuje a v životě uplatňuje Marťas a jeho rodiče. Kéž by takových bylo alespoň 5 do 10. To už by bylo ve společnosti znát."

     Na pana Suchoradského hned pohotově navazuje Majki: "Podporovat rodiny způsobem, jak navrhuje pan Suchoradský, se jeví jako dobré – vyjádřit tím tak postoj společnosti k výchově. Nebo kdyby se dávaly sociální dávky podle výchovy… J - to už jsem se trochu zasnil… Takové řešení však přináší, jako spousta jiných věcí, mnohá úskalí – kdo posoudí, které děti jsou vychované/aktivní a které ne? Asi by to muselo zůstat na nějaké takové “lidové” úrovni, protože aby to mohlo být v nějaké vyhlášce či v něčem takovém, musela by být nějaká měřitelná kritéria aktivity/vychovanosti a celá věc by se mohla posunout někam úplně jinam, ale takto ani p. Suchoradský asi nemyslel. Možná ale, že na vesnicích či v maloměstech nebo zkrátka tam, “kde se všichni znají”, by takováto věc určitě mohla mít smysl, protože nějaká nezávislá komise složena z místních lidí, nějakým způsobem intuitivně dokáže posoudit danou věc, protože ty děti nějak znají. Horší by to bylo ve městech – tam by to nejspíše musela být záležitost školy. Bylo by jistě hezké, kdyby se škola takto individuálně o děti zajímala, otázkou je, jestli by do takových věcí byla ochotna jít. Zdá se mi, že takových pedagogů opravdu tolik není (nemyslím těch, kteří by s tímto souhlasili, ale kteří by byli ochotni věnovat čas společným schůzím a diskusím o všech dětech školy, tj. nejen o těch s extrémními projevy, o kterých se diskutuje na pedagogických poradách).

     V mnohém se s panem Suchoradským ztotožňuji i v otázce přidělování státních financí. Před časem jsem narazil na problém, že nejmenované ministerstvo přidělilo většinu (cca 90%) vyčleněných prostředků jednoho preventivního programu souvisejícího s drogami v řádu několika desítek milionů homosexuálům a jejich aktivitám (z nichž tyto s drogami často vůbec nesouvisely) a na mnohé organizace, které jsou v této oblasti účinné, prostě zbylo jakési procento peněz, nějaká spíše “almužna”. Ale v tom je to komplikované, že je to o politice, která je jako všude jinde terčem mnoha zájmových skupin a lobbingu. Pozitivní je, že stát na neziskovky stále ve svých grantech na mnoha úrovních myslí.

     Co se týče otázky vzdělávání dospělých, bylo by třeba zamyslet se nad formou, aby byla co nejúčinnější a pro naprostou většinu přijatelná. Je zřejmé, že veřejné přednášky přitáhnou obecně zlomek populace. V mnohém efektivnější by byly třeba takové televizní shoty se scénkami “z domova”, “z hřiště”, … se špatnými reakcemi rodičů (které by byly vysvětleny nějakým komentářem) a se správnými reakcemi… Takto by se postupně poukazovalo na důslednost, důležitost hranic, kam vede povolování, … - To je jen takový rychlý nápad. Fakt ale je ten, že se člověk pro takovou věc musí nakonec stejně rozhodnout, že znalost dané věci sama o sobě nic nevyřeší a lenost a pohodlnost je metla lidstva."

    Mlsoun se vyjadřuje k několika načatým problémům: "Způsob hodnocení dětí, který by byl podkladem ke kritériím, které by hodnotili výchovný vliv rodičů, jistě jednoduchý nebude. Myslím si, že by ho klidně mohla provádět škola, ale k tomu by musela mít silnější pozici. Pokud by známka z chování nebyla formální, což si myslím, že dnes je, dalo by se toto hodnotit právě pomocí ní.

     Mě osobně nepřipadá slovní hodnocení známek z chování výstižné. Je-li jednička velmi dobré, pak mám pochybnosti o tom, kolik z žáků, kteří jedničku z chování mají, si ji opravdu zaslouží. Formálně se totiž jednička z chování dává všem, kdo nemají větší kázeňské problémy. To ale snad není velmi dobré chování.

     Je-li dvojka chování uspokojivé, pak to necharakterizuje toho žáka, který má natolik závažné kázeňské přestupky, že je hodnocen dvojkou z chování. Pod pojmem uspokojivé chování si představuji chování, které uspokojuje rodiče, učitele i lidi kolem. To znamená, že takovýto žák, by neměl mít žádné závažnější problémy s chováním. měl by být tedy ukázněný, ale třeba méně společenský a méně aktivní (řekněme pohodlnější). Připustil bych u něj občasnou nepozornost při vyučování, ale určitě ne slovní konflikty s učitelem.

     Třetí stupeň se nazývá méně uspokojivé chování, ale ve skutečnosti jím jsou hodnoceni ti největší grázlové. Podle slovního pojmenování bych měl představu, že by toto hodnocení sedělo na žáka, který má občas větší kázeňský problém. Pro žáka, který má opakovaně problémy s kázní, bych pak zvolil klasifikaci chování neuspokojivé, což je čtyřka.

     Kdyby toto opravdu fungovalo tak, jak má, pak by bylo možno plně ocenit rodiče, jejichž děti by měly jedničky z chování a částečně rodiče, jejichž děti by měly dvojky z chování. V současné době, kdy nejméně 90% žáků má jedničku z chování, je známkování z chování pouhým formalismem. V mnoha případech je to proto, že část škol a část učitelů se bojí dát více dvojek z chování. Ale hlavně to je proto, že obecně názvosloví neodpovídá skutečnosti, podle níž žák, který má dvojku z chování, by měl být stále ještě slušným žákem. Pokud by tedy některá škola přešla na tento způsob klasifikace, tak by poškodila své žáky při přechodu na další vyšší školy.

     Co se týká vzdělávání rodičů, to bude problém. Lze to těžko uzákonit. Šance by byla jedině dát mladým lidem co nejvíce vědomostí v době, kdy chodí do školy. Na základní škole to lze ale pouze v omezeném rozsahu. Spíše by byly možnosti na střední škole, kde by to třeba mohl být i maturitní předmět. Pak je ale otázka, co s učilišti.

     Jakmile je člověk dospělý, už si nic nutit nenechá. Určitá skupina lidí je pohodlná a nepomůžou žádné, byť sebezajímavější seriály. Prostě oni se radši budou dívat na fotbal či si raději zajdou do hospody na pivo. Naproti tomu jsou rodiče svědomití, kteří si sami kupují knihy, když se jim má narodit dítě.

     Hodnocení podle výsledků je tady také problematické, protože některé dítě se vychovává snáze a některé hůře. Je zde hodně vlivů, včetně vlivů okolí. Takže někteří rodiče musí věnovat výchově svých dětí větší úsilí než jiní. S tím ale musí počítat, když na sebe tuto roli berou."