Vánoce s Josefem Zezulkou

Včera jsme se začali zamýšlet nad smyslem života a zodpověděli si několik základních otázek životní filozofie. Dnes budeme v našem hledání pokračovat.

     I druhý svátek vánoční je velmi vhodný k rozjímání a zamýšlení se, nad některými životními otázkami. Na mě nám budu i dnes odpovídat pan Zezulka.

     Jak vlastně vývoj bytostí začal?

     V různých dobách . v prehistorii a historii - se rodili více lidé určitého vývojového stupně, který odpovídal charakteru té určité doby a to tak, jak postupně působily na planetu vývojové vlivy. (Viz 2400 leté působení vlivu zvířetníku.) Dle toho převládal mezi lidstvem způsob myšlení a vytvářely se názory na životní faktum - způsob bytí - na kolektivní pochopení a jednání lidí, na smysl života a cíl životní poutě. Dle toho vznikaly a trvaly společenské kultury filozofickonáboženské. Protože vznikaly z vlastní možnosti myšlení, a to bylo ovlivňováno vlivy zvěrokruhu, měly vždy charakter jednoho ze čtyř základních vlivů. Mísila se v nich v různém poměru víra s vědou, ale vždy v nich bylo tvůrčí hledání, ať bylo mělké nebo hluboké. Lidé hledali pravdu bytí. a smysl života a tvůrčí vývojovou cestu.

  V každé době byli zrození lidé vyššího i nižšího vývojového stupně a jenom dle své vyspělosti chápali současnou kulturu do malé nebo velké hloubky. Tak vždy bylo a bude.   

     Jak takový vývoj probíhá?

     Vývoj bytosti v lidské řadě, která začíná u prvního zrození do člověka, pokračuje do nejvyššího lidského života, můžeme přirovnat k životu jednoho žitého lidského osudu.

     Člověk se narodí jako dítě. V té době je odkázán jen na péči rodičů. Nerozhoduje, žije pasivně. Pak přichází do školy. Učitelé mu předkládají základy zkušeností a vědomostí, které má právě přítomná doba. Dítěti začínají prvé starosti a prvé rozhodování. Pokračuje do vyšších tříd a pak přichází čas puberty. Dítě přechází na větší aktivitu a v prvé době se v tom nemůže vyznat. Cítí se být důležitým, jeho sebevědomí roste až chorobně, svoji aktivitu přehání a ví, že právě on je tím nejchytřejším. Ztrácí sebekritiku, chytá se planých hesel a prázdných frází. Po čase se ustálí a stává se citlivějším. To je doba, kdy se obyčejně zamiluje a zakládá rodinu. Zde si také upevňuje svoji existenci a ustaluje svůj životní styl. Pak přichází střední věk, který nese více přemýšlení o životě a z něj pak nastupuje stáří s klidnou moudrostí a pochopením.

     Právě tak je tomu v lidské vývojové řadě. Když tuto rozdělíme na 4 fáze, což je zákonité dle zákona Tvůrčí čtyřky, můžeme pak porovnat vývoj vnitřní bytosti v tvůrčí vývojové řadě s tímto naším přítomným specifickým životem.

     Jak vypadá taková první fáze? Je podobná dětství? Čím by se dala charakterizovat?

     První fáze se rovná dítěti, o které musí ještě pečovat dospělí. Lidé, kteří jsou v této prvotní vývojové fázi, namají ještě příliš pevně ustálené své vnitřní vědomí. Jsou odkázáni na již známé věci, o kterých mohou být poučeni, nemají vlastní tvůrčí možnost, jsou odkázáni pouze věřit tomu, o čem jsou učeni. Jejich zájem je převážně hmotný, protože hmota jen jim nejbližší. Jestliže se věnují praktickému životu, je na prvním místě jejich zájmu co největší zabezpečení hmotní, čili peníze.

     Jestliže vlivem výchovy přicházejí k náboženským směrům, zachycují se nekriticky jakékoliv nauky, obyčejně té, kterou vyznávali jejich rodiče. Zde pak stereotypně opakují to, co tato nauka podává. Mají pouze slepou víru. Opakují fráze, jejichž podstatě mnohdy ani nerozumí, vykládají písmo tak, jak se lacině vykládá. V naší době se mohou z nich stát "klidaři" nebo "fanatici", protože v této fázi se mnohdy duchovně a vývojově vnitřně deformují a zdržují a zatěžují svůj vývoj. Mnohdy ve své domýšlivosti se nedají vést, ale dokonce chtějí samo vést druhé. Povšechně platí, že mají být jako děti vedeni.

     Pokud přicházejí k vědeckým disciplínám jsou schopni jen reprodukovat to, co s emohli naučit. Jejich práce je převážně popisná a reprodukční. Mnohdy rádi píší, ale je to jen přehrabování známých věcí. Přijdou-li na nějaký nový objev, což se skoro nestává, pak je to jen objev mělký a dílčí.

     Vývojový přechod z prvé do druhé fáze odpovídá době puberty. Člověk není ani dítě, ani dospělý. Totéž se projevuje i mezi prvou a druhou vývojovou fází. Je to doba neustálá, chaotická. Ve vědě, v praktickém životě i v náboženském myšlení bývá tento chaos znát, jenom člověk sám si ho neuvědomuje. On sice neví, ale ví, že ví. Cítí se být chytrým, velkým, důležitým, moudrým. Svoji nevědomost má za velikost a dle toho jedná. Ve vědeckých oborech vytváří nesmyslné hypotézy nebo různě kombinuje věci již dávno známé, říká jinými slovy dříve známá fakta a považuje je za původní atd.

     Stejně tak v náboženském myšlení. Přijde-li k duchovním naukám, pak se obyčejně takový člověk cítí být velkým zasvěcencem nebo alespoň učitelem a také tak vystupuje. Mělké poznatky má za hloubky. Z této oblasti se rekrutuje mnoho zakladatelů nových náboženských sekt, samozvaných učitelů a tzv. falešných proroků.

     Protože se takový člověk nachází mezi prvou a druhou vývojovou oblastí, začíná se u něho projevovat počáteční citlivost, která pramení z druhé oblasti. Projevuje se zvýšeným odhadováním, mnohdy hadačstvím, což je velmi nedokonalý stav, ale tento člověk ho obyčejně má za jasnovidnost. Projevují se zde i varovné sny, předtuchy a podobně, které jsou jen zárodkem druhé vývojové oblasti, ale které toho člověka jenom utvrzují v jeho domýšlivé velikosti. Je to prostě vývojová puberta se všemi znaly lidské puberty.

     Dostali jsme se do čtvrtiny lidského vývoje a myslím, že je zase čas na rozjímání nad tím, co bylo řečeno.