Posezení s Josefem Zezulkou

Jsou Vánoce a proto jsem si pozval k symbolickému posezení Josefa Zezulku a jeho životní filozofii. O Vánocích by jsme měli více rozmýšlet, pojďme se tedy zamyslet nad životními otázkami a smyslem života vůbec.

     Již ve svém včerejším štědrodenním článku jsem naznačil, že člověk by měl přemýšlet nad tím, proč vlastně na světě je. A i když zdánlivě nemá žádnou víru, přece ji většinou má. Pouze o ní třeba nemluví. To, zda má člověk víru, poznáte podle jeho skutků.

     Posezení s Josefem Zezulkou je samozřejmě symbolické. Pan Zuzulka již mezi námi není, ale jeho odkaz, který zde zanechal, s námi bude pořád. Dovolím si tedy se ptát a citovat jeho odpovědi na mé otázky.

     Člověk je ve vývojové řadě prvým tvorem, který má možnost přemýšlet do větších hloubek, svými úvahami poznávat více život, jeho pravdy a smysl. Zatím co tvorové, kteří jsou ve vývojové řadě za ním, se nechávají nést životem pasivně, je člověk prvým tvorem, který počíná brát svůj vývoj do svých rukou. Má novou vlastnost, kterou nižší tvorové nemají, a která mu dovoluje hlubší vjem, širší a hlubší rozbor životních situací a faktů, takže se může ve svém poznání přiblížit více než oni k podstatě života a sebe sama. Lidská bytost prožívá ve své vývojové řadě dlouhou řadu převtělování. Rodí se mnohokrát do lidských osudů.

     Na počátku této řady, tj. v prvopočátečních lidských zrodech, je tato nová vlastnost ještě v zárodku a pomalu, po mnoho zrodů, se rozvíjí. Pokud ještě nemá dostatečnou sílu, aby se mohla účelně a vydatně uplatnit, převládá dřívější pasivita jako dědictví těch nižších vývojových druhů. Aktivita se rozvíjí víc a více tak, jak uplývá v lidských přerodech řada prožitých životů.

     Lidská nedokonalost svádí k tomu, abychom se na prvopočáteční, a tedy nižší životy, dívali jaksi opovržlivě a cenili jsme si životy vyšší. To je omyl, který pramení z naší nedokonalosti a nevědomosti. Všechny životy nižší i vyšší mají stejnou hodnotu.

     Jsou způsoby, jakými je možno zjistit, na jakém stupni duchovního vývoje se kterýkoliv člověk nalézá. Nechci o nich ale hovořit, abych u některých lidí nepodpořil buď domýšlivost nebo naopak nesrazil jiné v jejich vlastním hodnocení. Bylo by to také zbytečné. Jsme si přece všichni rovni. Jestliže ale někdo svůj vývojový stupeň pozná, pak ať se za něho nestydí ten, kdo prožívá život ještě nižší, a naopak, nebuďme domýšliví, jestliže v tomto vývojovém čase máme větší možnost duchovního chápání a tedy prožíváme život vývojově vyšší.

     Představme si obrazně, že si prohlížíme člověka. V časovém postupu prohlížíme odspodu nahoru. Obrazně řečeno: Stydí se snad nohy, že jsou nižší a je domýšlivá hlava, že je nejvyšší? Rozhodně ne, protože se chápeme jako člověk, jako celek, jehož každá část má svůj úkol a svoji důležitost.

     V bezčasovosti není život nižší a vyšší. Je hotová stavba bytostného útvaru, v tomto případě vývojové bytosti, kterou my jenom vnímáme v časovém postupu a dílčím způsobem. Kdo je nyní ve vyšší vývojové části, ten byl dříve v nižší a ten, kdo je nyní niřší, je v budoucnu ve vysoké. Jsme bytostný útvar s vývojovou konstrukcí.

     V tomto pojetí, jak bylo vysvětleno, nemá místo laciný fatalismus, a proto musím připomenout, co je nám již známé:

     Je pravda, že jsme určitou bytostí v bezčasovosti, která je již hotová, která v Tvůrčím díle trvá, ale nesmíme zapomenout, že v průběhu našeho vnímání, tedy prožívání životů této naší bytosti, uplatňujeme svoji vlastní vůli. Ta je protipólem (pamatuj na dvojnost všeho) vůle podstatné, neboli Boží.

     Potom ten bytostný útvar, který je hotový a pevný ve své konstrukci a jako takový leží v Tvůrčím díle, ten se mění ve své podobě do šíře (stále podáváno jen obrazně), dále ve svých detailních rysech, a mimo to se sdružuje nebo zrychluje jeho působení a smysl.

     Můžeme se tedy v některé své vývojové fázi v tomto útvaru krátce nebo déle zdržovat, a též více nebo méně deformovat svoji psychickou složku. Můžeme v některé části života bytosti prožívat více nebo méně životů, které budou více nebo méně těžké ve svých událostech. Zkrátka náš pevný základní osud, který můžeme nazvat "vůlí Boží", můžeme ovlivňovat svojí vlastní vůlí, která je vůli Boží protipólem. Tím formuje detaily na hotovém a daném díle.

     Jako úvod do podstaty duchovní víry, kterou představil pan Zezulka, by to mohlo stačit. Věřím, že máte v dnešním svátečném dni o čem přemýšlet a na mé další otázky bude odpovídat Josef Zezulka zase zítra.