Hoj ty Štědrý večere

Pojďme se na Štědrý večer zamyslet. Zamyslet sami nad sebou, nad světem kolem nás, nad Vánocemi a dalšími věcmi. Najděme si v dnešní uspěchané době aspoň chvíli na sebe a své bližní.

     Dovolil jsme si použít pro dnešní sváteční zamyšlení název z Erbenovy Kytice, která bude mým dnešním pomocníkem a věřím, že vám mé úvahy zpestří.

Hoj, ty štědrý večere,
ty tajemný svátku!
cože komu dobrého
neseš na památku?

Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce,
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.

Ovocnému stromoví
od večeře kosti,
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.

     Tento úryvek ze Štědrého večera od Karla Jaromíra Erbena jistě naznačil, nad čím se chci dnes zamýšlet a svým způsobem charakterizuje Vánoce.

    Co to vlastně jsou Vánoce? Jak je kdo vnímáme? Jde o náboženský svátek s hlubokou symbolikou. Nejde tedy o svátky hojnosti, jak by si mohl někdo myslet. Ostatně to dokládá i požadavek na to, se na Štědrý den postít.

     Na Štědrý den se lidé (a nejenom lidé) vzájemně obdarovávají. Každý to vnímá jinak. Děti, zejména ty nejmenší, se těší na dárky a mají z nich radost. A právě ta radost je radostí pro dospělé, kteří tyto dárky svým dětem rozdávají a sami se už z dárků, které nacházejí pod stromečkem, tolik neradují. Může je ale potěšit dáreček od jejich dítěte, který jim symbolizuje jeho lásku k rodičům. Nejvíce nepotěší drahý koupený dárek, ale právě maličkost, kterou dítě samo (byť třeba neuměle, ale z lásky) vytvořilo.

     Dítě se sice raduje ze svých dárků a prožívá bezstarostný čas dětství. Jeho prožitky jsou ale více egoistické, než prožitky toho, kdo se sice sám z obdržených dárků tolik neraduje, ale o to větší radost má z radosti druhých, které on (ale nejenom on!), obdaroval. K tomu samozřejmě patří i to, projevit radost nad dárky, které dostal sám, aby umožnil radost těm, kteří mu je dali.

     Na Vánoce by si člověk měl uvědomit svůj vztah k blízkým a to nejenom lidem, ale ke všem živým tvorům. Vždyť člověk je součástí přírody a pouze jedním kamínkem z mozaiky, kterou zde příroda vytvořila.

     Použil jsem pojem příroda, ale stejně tak bych mohl použít pojem Bůh, Stvořitel, Nejvyšší, Světelná bytost či jakýkoliv jiný, který používáte, v který věříte a který je vám nejbližší. Že nevěříte v nic? To snad ne.

     Už náš první prezident Tomáš Garik Masaryk řekl: "Každý musí na něčem viset, buď na Bohu nebo na šibenici." Slovo Bůh je zde ale možno vnímat obrazně, protože je to poměrně široký pojem, pod kterým každý může vidět trochu něco jiného, ale jehož podstata se bude shodovat.

     Někdo říká, že nevěří, protože nechodí do kostela a nemodlí se, ale stejně asi věří ve spravedlnost, pravdu, poctivost, přátelství či jiné podobné vlastnosti. Pak stejně věří, ale po svém, aniž by si to třeba uvědomoval.

     Rozdílnost myšlení lidí, kteří věří "různě", je třeba patrna z knih Raymonda A.Moodyho, v kterých popisuje prožitky lidí z klinické smrti. Všechny tyto prožitky se náramně shodují, pouze je každý líčí jinak, dle svého náboženského vyznání. Pro někoho je ona Světelná Bytost bezpochyby Bohem, pro někoho, kdo v Boha nevěří, že zase symbolem Spravedlnosti. Přečtete-li si ale zážitky podrobně, nebudete ani chvíli na pochybách, že šlo o zážitek a setkání s Bohem, který tyto lidi hluboce pozitivně ovlivnil do jejich budoucího života.

Nastala zima, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará koleduje,
děvčátka předou zase len.

"Seděly jsme také tak
loni pohromadě:
a než rok se obrátil,
dvě nám chybí v řadě!"

"Jedna, hlavu zavitou,
košiličky šije;
druhá již tři měsíce
v černé zemi hnije,
ubohá Marie!"

"Seděly jsme také tak
jako dnes a včera:
a než se rok obrátí -
která z nás bude která?"

     Na Štědrý den si lidé na sebe najdou více času a sejdou se pohromadě rodiny, které na sebe přes rok nemají mnoho času. O to svátečnější je pro ně Štědrovečerní večeře. Ta ale není o okázalosti a o tom se najíst dobrotami, ale o tom, přijmout ke svému stolu bližního, který třeba někde na ulici má hlad a nebo je doma sám, opuštěný.

     Samozřejmě, v dnešní době, je to riziko, pozvat si k Štědrovečerní večeři bezdomovce, kterého najdeme na ulici a kterého neznáme. Podvodníků, kteří by využili naší důvěřivosti by se bohužel našlo dost, stejně tak, jako je právě před Vánoci nejvíce kapsářů. To je ale právě to smutné.

     Proč v dnešní době věří méně lidí? A ti co věří, se často spíše přetvařují a jejich víra není opravdová? Je to asi přístupem. Myslím, že dnešní církve často málo dbají na psychologický přístup k lidem a na podání co nejširším vrstvám a dále pak na očistu samy sebe. Například se říká "V kostele se nekrade". Zamyslíte-li se ale nad tím, pak se nestačíte divit. Já na to odpovím otázkou: "A proč jenom v kostele?" Vždyť opravdový věřící, nemůže krást nikde. A proč dělat symbolem právě kostel? Vždyť meditovat s Bohem mohu i doma, večer před spaním.

     Na světě je sociální nerovnost. Jsou bohatí a chudí. Tím může někdo ospravedlňovat krádež. Jenže lidí, kteří kradou z hladu, je u nás opravdu hodně málo, jsou-li nějací. A potřebují opravdu krást? Vždyť jsou různé charitativní organizace, které těm, kteří to opravdu potřebují, pomohou. Navíc většina kapesních krádeží, s kterými se u nás setkáváme (a před Vánoci bohužel nejvíce), jsou motivovány zcela jinak. Nevěřím tomu, že takový kapsář si za takto ukradené peníze jde koupit chléb, mléko, máslo, brambory či jiné základní potraviny, ale většinou jsou utraceny za alkohol, cigarety, drogy, či luxusní věci, bez kterých by se ten člověk obešel. A nebo, že snad někdo krade pro to, aby měl za co koupit dárky. Tak to snad ne! Pak totiž vůbec nepochopil, o čem Vánoce jsou a že je lepší nedat žádné dárky, než dárky za ukradené peníze. Jsem-li chudý a mám-li někoho opravdu rád, pak si najdu vždy nějaký způsob, jak ho obdarovat, byť by to byla třeba jenom opravdu maličkost, třeba i to, že jsem si na něj vzpomněl a přišel ho navštívit.

"Toč se a vrč, můj kolovrátku!
všeckoť ve světě jen na obrátku,
a život lidský jako sen!"

"Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotou,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!"

     Vánoce jsou tedy svátky, které by nás měly sblížit, nás všechny živé tvory, kteří jsme na této planetě. To sblížení by ale nemělo být pouze na 24 hodin, či na 72 hodin, ale mělo by jít o rozjímání, které nás dovede k bližšímu porozumění a sblížení, které bude trvalé nebo aspoň dlouhodobé.

     Je jedno, v co člověk věří, pokud ho tato víra dělá lepším. Víru nelze vnutit ani naučit, víru musí člověk pochopit a prožít. Člověk byl Bohem stvořen a nakonec s ním zase splyne. V tom se shoduje většina náboženství. Liší se pak tím, zda k tomu je třeba jeden život, či životů více. Ale toto poznání člověku přijde samo, až přijde ten správný čas.