Jaké jsou vztahy s vrstevníky u dětí

O vztazích s vrstevníky jsme už částečně diskutovali u téma, kde jsme probírali party, kamarády a spolužáky. Teď se pojďme na toto téma podívat poněkud z jiného pohledu.

     Vztahy s vrstevníky se u dětí vytvářejí přirozeně, většinou teda v partě či třídním kolektivu. Budeme se tedy bavit převážně o partě, která může vzniknout i v rámci třídního kolektivu. Pro toto téma asi nebude podstatný typ kolektivu. Půjde o to přijít na kloub tomu, proč v těchto kolektivech panuje násilí, šikana, ale i osamocenost. Co si o tom myslí Marťas?

     Začnu otázkou, jaké vlastnosti by měl mít přirozený vůdce party? Těch vlastností může být víc a částečně záleží na povahových vlastnostech ostatních členů party. Určitě se ale hodí určitá nebojácnost a umění se brát nebo aspoň bránit. Pak jsou to určité organizační schopnosti a nápady. Prostě umět vymyslet něco, co ostatní zaujme. Jednou z možností může být, umět se dobře prát a najít si kamaráda, který se až zase tak moc prát neumí, ale organizační schopnosti má a s ním se spojit.

     I v tomto téma otevírá diskusi Mlsoun. "Co k tomu říct? Toto téma se dost prolíná s tématy, o kterých zde již byla řeč a proto si myslím, že se zde asi moc diskuse nerozvine. To, co nebylo dosud řečeno, řekl na úvod Marťas.

     Vztahy mezi vrstevníky jsou poměrně složitou záležitostí, a která ale většinou má svůj pevný řád a svoji logiku. Jde ale o dětskou logiku, kterou mnohdy dospělí těžko chápou, což se pak může stát následným zdrojem problémům. Naučí-li se dospělí chápat své děti a rozumět jim, pochopí i tyto vztahy a budou schopni je v případě potřeby rozumným citlivým způsobem usměrňovat."

     Diskusi výrazně oživuje Oldřich Suchoradský, který říká: "Partám bych se tentokrát věnovat nechtěl. Myslím že jsme k nim již diskutovali. Zato téma šikany je ve školství velmi aktuální. Asi před měsícem jsme měli na škole pro rodiče na toto téma odbornou přednášku psychologa. Překvapil nás malý zájem rodičů. Zato učitelé přišli všichni. Ukázalo se, koho dnes tolik medializované téma vlastně zajímá. V diskusi se jeden z tatínků vyslovil v tom smyslu, že problém je v tom, že rodiče děti rozcapují a téma šikana se jim hodí, aby omluvili nedostatky svého dítěte a zajistili mu pozornost a zájem učitelů. Docela zajímavý názor.

     Z přednášky si jako nejzajímavější pamatuji tyto myšlenky:

     Šikana vzniká tam, kde je nedostatek kázně, dohledu a výchovy. V takové situaci si pravidla komunikace tvoří sami členové skupiny. Kdo šikanuje? Nemusí to být fyzicky nejsilnější člen skupiny! Ale vždy to je někdo, kdo má pocit, že je ve skupině zneuznán, nebo cítí že je nedoceněn ze strany dospělých. Pocit si kompenzuje tím, že ve skupině vyhledává slabší jedince, na nichž si svoji moc a sílu dokazuje. Kdo je předmětem šikany? Zase to nemusí být fyzicky nejslabší člen kolektivu. Jsou to většinou děti, které se nějakým způsobem odlišují od ostatních. Třeba barvou vlasů, výškou, hmotností, ale také oblečením a nebo nějakou tělesnou vadou či nedostatkem.

     Jaké jsou projevy šikany? Nemusí to být jenom ty tak často uváděné “službičky” pro obveselení ostatních. Jde mnohdy o velmi závažné jednání, kdy jsou šikanováni morálně a fyzicky ničeni, dokonce veřejně okrádáni, za tichého souhlasu ostatních. Nejhorším doprovodným jevem šikany je zbabělost ostatních členů, kteří o tom co se děje vědí a nic proti tomu nedělají. Dokonce se většinou dobře baví, někdy se dokonce k šikaně aktivně připojí.

     Jak šikaně čelit? Z pohledu vychovatele je to dost těžké. Šikanovaní se zpravidla nebrání a ani nehledají pomoc u dospělých. Podvědomě cítí, že by tím svoji pozici ve skupině ještě zhoršili. Ti co přihlížejí, nic neoznámí proto, že se bojí odvety toho, kdo by mohl být za šikanu potrestán. A bohužel se obávají i morálního odsouzení celé skupiny za to, že na jev veřejně upozornil. Vychovatelům nezbývá, než pozorně sledovat život ve skupině. Snažit se pochopit vztahy, které ve skupině fungují. Vytipovat si jedince, kteří mají sklony k šikaně a naopak ty, kterým by mohlo být ubližováno. Zjistíme-li šikanu, je třeba velmi razantně a jednoznačně vystoupit na obranu šikanovaného. Pohovořit s členy skupiny a hledat příčiny, které k rozvoji šikany vedly.Potrestat viníky tak, aby si zapamatovali, že podobné praktiky v kolektivu nebudeme dále trpět. Je-li vina na straně postiženého (většinou jde o vzájemnou averzi), pomůže jeho přeřazení do jiného kolektivu dětí. Vždy by vychovatel měl provést analýzu vlastního výchovného vlivu, prověřit pravidla, která jsou pro skupinu vytvořena a způsob a účinnost kontroly jejich plnění. Závěr z takového případu by měl vést k úpravě pravidel, zpřísnění dohledu a vlivu dospělých na takto nezdravě se vyvíjející skupinu.

     Šikana zdaleka není jen typická pro školy. Celé legendy se vypravují o šikanování na vojně. Živnou půdu má i na pracovištích, mezi dospělými.. Celá řada takový případů, i když vypadá zpočátku jako legrace, končí tragicky. Když ne zraněním nebo smrtí, určitě psychickou újmou toho, kdo je šikanován. Šikana ve škole je nebezpečná tím, že je to pro mladého člověka prvá příležitost vyzkoušet si takové nebezpečné praktiky. A je-li úspěšný, vezme si je dál do života a postupně své projevy zdokonaluje. Proto není možné šikanu nikdy přehlížet, ani tolerovat.Může být počátkem daleko nebezpečnějšího jednání."

     K šikaně se vyjadřuje i Majki, který říká: "K poznámkám této přednášky není moc co dodat. Vše je jen potvrzením toho, že člověk přirozeně tíhne ke zlému a o to důležitější je ho vychovávat, dávat mu najevo zájem, lásku, povídat si s ním o věcech, které prožívá a o hodnotách v životě – to vše je ostatně tématem našeho diskusního stolu.

     S jistou formou šikany se dá setkat skutečně na mnoha místech, ale faktem je, že v dětských kolektivech se setkáváme s hrubější formou. O to důležitější je, aby šikanující dítě velmi brzy dost tvrdě “narazilo”, aby se jeho jednání nerozvíjelo, ale aby, dokud je formovatelné, od těchto praktik ustupovalo a zjistilo, že se prostě nevyplatí.

     Smutné rovněž je, že děti se slabším psychickým vybavením (které může být způsobeno nebo rozníceno i “výchovou”), bývají často terčem různých posměšků a narážek a nesou si s sebou odmítnutí. Stále mi připadá, že se s dětmi o “slabých” mluví málo. Že je pro ně daleko přirozenější někoho takového stírat než mu pomáhat.

     V mnohém by mohl napomoci i osobní přístup pedagogů. Pokud pedagoga zajímá více, než jen to, co děti naučí, ale zajímá se o děti samotné, může, pokud něco v kolektivu pozoruje, si s tím děckem o tom v klidu promluvit, říci mu, že pozoruje to a to, že tohle jednání je nebezpečné, proč není dobré takto jednat, nebo mu říci, že touto a touto věcí přitahuje posměch od ostatních, … zkrátka si s ním povídat o osobních věcech. Děti, pokud vnímají, že o ně má dospělý zájem, se mu zpravidla otevřou. Tento přístup je i mezi pedagogy spíše výjimečný, ač někde se s ním můžeme setkat. Přitom ovšem může velmi mnoho pozitivně ovlivnit děti. (Proto je rovněž jednou z hodnot školy ZŠ Sion J.A.Komenského, Hradec Králové, kterou zakládáme a o které jsem psal v jiném tématu.)"

     K tématu se ještě vyjadřuje Mlsoun: "Vztahy mezi vrstevníky bohužel ovlivňuje i sociální zázemí rodiny, z které dítě je. Už pan Suchoradský v jednom z předchozích témat zmiňoval, jak se děti vzájemně škatulkují podle toho, jakého kdo má mobila, či kdo mobila nemá vůbec. Ale i tyto děti se musí vyrovnat s tím, že jejich rodiče jsou chudí a nemohou jim mobila, ani toho nejlevnějšího koupit a i kdyby na něj našetřili, neměli by pak na to jim do něj kupovat kredit. Přeci jenom, i když tyto ceny šly výrazně dolů, stále ještě tak levné to není.

     Toto téma je tedy hodně složité. Některé školy na západě to třeba částečně kompenzují školními uniformami, které stírají rozdíl v oblečení mezi dětmi. jedno dítě chodí ve značkovém oblečení, druhé z chudší rodiny chodí ve starších šatech po svých sourozencích.

     Školní uniforma ale má své negativa, protože zavádí uniformitu a v ní se ztrácí osobnost dítěte a tím i jeho osobní zodpovědnost. Uniformita je také rodnou půdou pro šikanu. Něco udělám a pak zmizím v davu stejně oblečených dětí a nikdo mě nepozná. Stejně, jako většina lidí nedokáže popsat vojáka v uniformě a při konfrontaci s více vojáky ve stejné uniformě znejistí a většinou jej nepozná.

     Mají-li tedy dospělí zasahovat do vztahů mezi dětmi, což někdy nutné je, je třeba, aby to vždy dělali uvážlivě. Lze třeba přehlédnout rovnocennou rvačku dvou dětí, ale nelze přehlédnout, když silnější mlátí slabšího, který se už ani nebrání. Někdy si děti mezi sebou dovedou své problémy vyřešit nejlépe sami, někdy ne. Dospělý by měl dokázat se do nich vžít, odhadnout situaci a rozhodnout se, zda zasáhnout a jak zasáhnout.

    Na závěr bych chtěl poněkud polemizovat s tím, že v dětských kolektivech je šikana hrubší. Podle mě záleží na složení skupiny a inteligenci jejich jedinců. Daleko nejtvrdší případy šikany jsou, dle mých informací, na vojně, na druhé místo bych řadil učiliště. Opět ale záleží na oborech, na náročnějších oborech je šikana inteligentnější, jde-li to tak říct.

     Šikana totiž částečně souvisí i s mazáctvím. To je nejtvrdší na vojně, ale své podoby má na učilištích i středních školách. Není třeba na vysokých školách, kde je také šikana velkou vzácností. Na středních školách má mazáctví podstatně mírnější formy než na učilištích. Je to dáno tím, že střední škola je náročnější a chodí tam také děti s jinými životními cíly. Takové mohou být samozřejmě i na učilišti. Rozhodně nechci podceňovat řemeslnou práci, ale existují mladí lidé, kteří na učilištích končí proto, že na jiný typ školy nemají. Rozhodně bych je ale nechtěl paušálně škatulkovat a tvrdit, že jsou takoví všichni. Pouze si myslím, že je tam větší pravděpodobnost výskytu."

     S malou poznámkou ještě přichází pan Suchoradský: "Mlsoun narazil na nový fenomén vstupující do vztahů dětí. Je to faktor sociální nerovnosti. Začínají se stále více projevovat snahy rodičů rozhodovat o tom, s kým se jejich děti mají stýkat. A to podle sociálního zařazení. “S ním si nebudeš zadávat, jsou to chudáci.” A naopak: “Toho se drž, jeho rodiče jsou pracháči”. Tady uniforma nic neřeší, protože na malém městě se lidi znají a chudák se před boháčem nikam neschová. Samozřejmě, že mi taková kritéria vštěpovaná již dětem školou povinným velice vadí, ale z pozice učitele s tím moc neudělám.

     Stejně mě bolelo, když jsem dnes slyšel, jak se z lyžařského zájezdu odhlašuje jeden žák za druhým, pod různými záminkami. A já zodpovědně vím, že se tak děje proto, že mnozí rodiče nemohou svým dětem zájezd dopřát. Když ušetří na pobyt a na jízdné na vlecích, tak jim nezbude na oblečení a sportovní vybavení. Jsou to výdaje přesahující množnosti rodičů s průměrnými výdělky. Zdá se mi, že tady se dostáváme nejen ve výchově, ale vůbec v přípravě dětí na život o několik desetiletí zpátky."