Svoboda dítěte ve výchově

V dnešním téma se budeme zabývat tím, jak velkou svobodu poskytnout dítěti, kterou zákonitě jeho výchovou a tím, že jsme za něj odpovědni, do jisté míry omezujeme. Kde je tedy ona mez svobody dítěte, na kterou má nárok?

     Když už jsme prodiskutovali, kdo má dítě vychovávat a jak, dostáváme se k dalšímu téma. V něm bychom měli diskutovat o svobodě dítěte, kterou mu v mezích výchovy necháme. Malé dítě - kojence a batole samozřejmě hlídáme nepřetržitě, takže v tomto případě se o nějaké svobodě nedá příliš hovořit. Když však dítě roste a je větší, není třeba jej hlídat nepřetržitě, stačí nepřímý dohled. Starší dítě má také potřebu svého soukromí, má na některé věci svůj názor a o některých věcech si chce rozhodovat samo. Má na to právo? Kde je hranice mezi svobodou dítěte a výchovou. Do problému nás i tentokrát uvede Marťas.

     Čím je dítě menší, tím je třeba více dohledu a to zákonitě omezuje jeho soukromí a vlastní rozhodování. Pokud ale dítě začíná být schopno vlastního rozhodování, mělo by tu možnost mít, protože jedině tak se to naučí a až bude dospělé, nikdo za něj rozhodovat nebude.

     Co na to Oldřich Suchoradský? "Míra volnosti (svoboda je v tomto případě příliš silné slovo), kterou rodiče povolí dítěti, je skutečně individuální a mění se s věkem, jak správně odhalil Marťas. Než rodiče dají dětem důvěru, musí jim nastavit hranice, které by neměly překročit. Jde o banální rodinné situace, jako je dodržený čas návratu ze hry s kamarády, způsob jak se oblékat ke konkrétním činnostem. Stanovit oblasti, kde by dítě mělo rodině pomáhat, jakým způsobem hovořit mezi sebou a s dospělými. Stanovit pravidla pro sledování televize, videa, Internetu, vůbec pro činnosti s počítačem. To vše a ještě mnoho dalších dohod a pravidel by mělo být rodiči zřetelně a dopředu stanoveno a následně kontrolováno, zda jsou dítětem dodržována. Nemělo by jít o rodiči jednostranně stanovené zásady. Čím je dítě starší, tím víc by se mělo podílet na jejich stanovení.

     S věkem by se kontrola rodiči měla měnit na sebekontrolu samotným dítětem. Je-li v systému vše v pořádku a dítě vychovatele nezklamalo, mohou se hranice postupně uvolňovat. Až přijde doba, kdy nebudou zásady vůbec potřeba, protože si je mladý člověk začne tvořit sám, v souladu s tím, jak byly dříve v rodině stanoveny a dodržovány. Dítě je vezme za své a v duchu těch starých, tvoří samo pro sebe nové. Takhle to funguje samozřejmě v ideálním případě. Celá výchova je pak o tom, kdy a jak tento systém na začátku nastavit, kdy přistoupit k jeho rozvolňování a jak stanovit z těchto pravidel výjimky. V čem hranice posunout, nebo zrušit, nebo naopak jinde pod zorným úhlem nové situace zostřit nebo vytvořit zásady zcela nové.

     Tam, kde se takový systém podaří zavést, není problém v 15 létech vyslat syna s partou kamarádů na výlet, stejně starou dceru na sobotní diskotéku. Když si naše výchovné zásady tvořivě osvojili, nebude pro ně těžké samostatně a bez našeho dozoru posoudit  novou situaci a dobře se rozhodnout. Posoudit, kam až mohou zajít například na mejdanu při oslavách narozenin kamaráda, nebo jak se chovat při pozvání na své první rande.

     Ve škole je to také tak. Moc si vážím, že všichni diskutující u našeho stolu se shodují v názoru, že by ve škole měl platit řád a kázeň. Vždyť už Komenský razil zásadu: ŠKOLA BEZ KÁZNĚ JE JAKO MLÝN BEZ VODY! Je s podivem, že se dnes, po staletích, kdy tato zásada byla vyzkoušena a praxí ověřena, najde tolik kritiků, kteří tuto zásadu zpochybňují. Také žákům musím jako učitel dát nejdříve hranice, ve kterých se budou v mých vyučovaných hodinách pohybovat. Mám zásadu, že na začátku, když se tolik neznáme, je třeba takové hranice nastavit náročně a zcela jednoznačně.

     Povolovat se dá vždycky. A je to ze strany žáků vždy chápáno jako učitelovo vstřícné gesto a projev důvěry k nim. Obrácený postup je problematický. Žádná nebo nejasně stanovaná pravidla vedou k tomu, že si je žáci tvoří sami, často proti vůli a zaměření školy. Jakékoliv zpřísnění a dodatečné řešení berou pak žáci jako útok na svoji svobodu a samostatnost. Proto jsem proti pedagogickému populismu. Neuznávám kolegy (spíše kolegyně), kteří se v zájmu obliby u žáků podbízejí. Ve všem s nimi souhlasí a bojí se vyjádřit své jasné stanovisko, třeba v rozporu s názorem většiny ve třídě, přestože je tento názor v souladu s posláním školy a vlastní rolí učitele.

     Stejně je tomu v jednání s rodiči. Při řešení výchovných problémů nelze zabránit konfliktům učitele s rodiči. Nelze ustupovat jejich individuálním požadavkům, které vycházejí úzce z potřeb a zájmů jejich dítěte. Učitel nikdy nesmí zapomínat, že má spoluzodpovědnost za dalších 29 žáků své třídy, kteří mají tu smůlu, že nemají tak razantní rodiče, aby je ve škole hájili. Tuto roli musí učitel převzít na sebe a obhájit jejich, zpravidla většinová práva. Když to nechci udělat, nebo to neumím, je tím zpochybněna moje role učitele - vychovatele a musím přiznat svoji rezignaci na ni. Pak se ale stávám pouhou učebnicí, deklamátorem učeného textu a výchovu přenechávám rodičům, nebo žákům samotným."

     Mlsoun přidává do diskuse na toto téma: "Míra svobody dítěte samozřejmě roste s věkem dítěte, jak bylo řečeno na začátku. Částečně se i mění s vývojem techniky. Marťas zmínil mobilní telefony a k těm bych se ještě chtěl vrátit. Ty totiž dávají tomuto téma i jaksi jinou dimenzi. Dřívější generace dětí měla podstatně menší možnost třeba nepřímé komunikace se svými kamarády. Nejprve nezbylo, než za kamarádem zajít nebo, byl-li z dálky, mu třeba napsat dopis. Z postupem telefonizace, si mohly děti telefonovat. To probíhalo částečně pod kontrolou rodičů, protože telefon byl většinou v bytě v nějaké společné prostoře.

     S vývojem mobilních telefonů má dítě, které mobil od rodičů dostane, možnost telefonovat bez jakékoliv kontroly. Limitem je pouze jeho kredit. Mobilní telefony jsou problémem nejenom ve škole, jak zmínil Marťas, ale třeba také na táborech. Někteří vedoucí říkají, že tam vůbec nepatří. Rodiče ale zase chtějí mít spojení se svým dítětem. Řešením je, pokud v místě tábora není signál, ale postupem času bude takových míst ubývat. A navíc, on ten mobil se hodí někdy i vedoucím, třeba k přivolání lékaře.

    Na našich táborech platí, co se týká mobilů, přesně dohodnutá pravidla, která se dodržují. Děti mají možnost si mobil schovat v trezoru u hospodáře. Pokud to neudělají, zodpovídají si za něj plně sami a ztratí-li se jim, je to prostě jejich smůla. Při programu se mobil používat nesmí, naopak v osobním volnu či při poledním klidu, jej děti používat mohou. Pokud by něco důležitého potřebovali rodiče, co by nepočkalo, než si dítě mobil zapne, mají telefon na hlavního vedoucího, který má mobil zapnutý nepřetržitě. Z důvodů snažší komunikace mobily nevypínají ani ostatní vedoucí, takže není problém, zavolat hlavnímu vedoucímu, který zjistí poblíž kterého vedoucího dítě je a dá jim číslo na tohoto vedoucího. Rodič se pak může spojit s dítětem přes mobil vedoucího a nebo dostane dítě svolení si vyjímečně mobil zapnout, počkat na hovor od rodičů a následně jej pak zase vypne. většinou ale děti své mobily do terénu nenosí, takže spíše nastane ona první možnost. Zapadlý mobil se totiž v lese těžko hledá a šance jej najít, je minimální, zejména, je-li vypnutý."

     Na téma o mobilech navazuje pan Oldřich Suchoradský. Ale dne suž toho bylo dost, tak si to nechme na příště.