Výchovné vlivy státu na děti

Naše diskuse o výchově pokročila k desátému téma, kterým je výchovná role státu. Jaká by měla být? Co si pod tím vlastně představujeme?

     Výchovná role státu je dosti široké a poněkud neosobní téma. Určitě sem bude patřit vliv různých úřadů, snad i soudů, přesto, že děti do patnácti let nejsou trestně odpovědné, ale mohou se s nimi setkat např. při rozvodech či jiných vyjímečných příležitostech. Jaký by měl být podíl této výchovné složky? Co si o tom myslí Marťas?

     Myslím, že výchovná role státu by měla být na rozdíl od předchozích tří hlavních - rodiny, školy a zájmové činnosti, pouze malá a vyjímečná. Ona svým způsobem je státní institucí i škola. O té ale jíž byla řeč, takže ji z dnešní diskuse vyjmeme.

     I Mlsoun se ztotožňuje s tím, že výchovu by měly zajišťovat tři zmíněné složky (rodina - škola a zájmová činnost) a stát a jeho instituce by měly zasahovat pouze vyjímečně v nouzi. "Stát už tady totiž vždycky supluje to, pokud jedna z těchto složek nefunguje a to většinou ta nejdůležitější, kterou je rodina", dodává.

     Další, kdo se k téma souhlasně vyjadřuje je Majki: "K těmto příspěvkům nezbývá než přitakat. Kdo však zažil alespoň trochu dob komunismu, jistě si pamatuje určité heslo “děti patří státu”. Stát se měl o děti postarat (jiskry, pionýr, ideologie, …) Je to smutné, ale právě mnoho lidí, kteří dnes děti vychovávají, se s touto mentalitou dosud nerozloučili a tak nějak nejsou ochotni za výchovu svých dětí vzít plnou odpovědnost. Pro mnohé to může být vskutku hodně těžké, zvláště u těch, kteří zažili dlouhou éru komunismu. Rozloučit se s tímto přístupem je však nutná a potřebná věc, protože odpovědnost za výchovu mají nést právě rodiče a role státu v tomto ohledu by měla být na jedné straně okrajová a výjimečná, pokud dítě třeba rodiče nemá, na druhou stranu podpůrná v tom, že by měl různými prostředky posilovat a podporovat rodiny a být jim k dispozici jako pomocník a poradce ve výchově. Nepřípustné se mi zdá např. zasahování státu v otázce, jestli můžu dát dítěti na zadek nebo ne, čehož jsme v některých státech svědky!"

     Mlsoun navazuje na Majkiho: "Stát by neměl do rodinné výchovy výchovy zasahovat stylem, který zmiňuje Majki, tedy zákazem některého typu trestů. Samozřejmě je třeba vymezit hranici mezi trestem a týráním, ale to už myslím dobře udělal Marťas v závěru téma o odměnách a trestech. V dnešní době bych spíše viděl roli státu v tom, aby dohlížena na to, zda se ve všech rodinách vůbec vychovává. Na takové rodiny by ale měla upozorňovat škola. Již v tématu o výchovným možnostech školy jsem zmiňoval, že v současné době se škola neobejde bez spolupráce s rodiči, protože její výchovné možnosti jsou malé a závislé na podpoře ze strany rodiny.

     Stát by tedy měl kontrolovat, zda výchova či nevýchova dítěte v té či které rodině není v rozporu s běžnými zvyklostmi této společnosti. Měl by tedy mít pravomoci se dotázat rodičů, jaká výchovná opatření učinili, pokud jejich dítě dostalo (zejména, je-li to opakovaně) sníženou známku z chování.

     Tak jako se mluví o ochraně dětí před týráním v rodině, měl by tedy stát plnit i tuto funkci. O ní se ale mluví už méně a funguje myslím až v hodně křiklavých případech, kdy jde chování dítěte až hodně za hranice zákona.

     Jinak na rozdíl od Majkiho mi připadá, že u těch lidí ani tak nepřežívají pozůstatky komunismu, ale spíše to, že sami dítě vychovávat neumějí, ale nechtějí si do toho nechat od nikoho mluvit. Odpovědnost házejí třeba na školu, ale sami ji neumožní, aby dítě vychovávala. Stačí, aby učitel dítěti vynadal za lumpárnu, a už si jdou stěžovat. Problém je v tom, že nejsou kritičtí sami k sobě a v mnoha případech sami nejsou vychovaní a tedy nejsou schopni vychovat své dítě. Někdo, kdo např. neumí malou násobilku, ji nemůže naučit jiné. S výchovou je to stejné. Kdo není sám vychovaný, nemůže vychovávat úspěšně druhé. Ale o tom tu již řeč taky byla v jiných tématech."

     K vlivu státu na východu dětí říká pan učitel Suchoradský: "Co k tématu a správným závěrům z Marťasova úvodu dodat? Role státních institucí byla ve smyslu výchovného vlivu v posledních létech oslabena. A nemluvím jen o škole. Silný stát byl vhodným korektorem nefungující rodiny. Dnes jsou děti v takových případech ponechány spíše vlivu ulice.

     Zaměřím se na obsah činnosti oddělení péče o děti, které dříve působily  při okresech. Většinou skutečně byly odborným pracovištěm pro ochranu práv dětí a partnerem školy při řešení výchovných problémů dětí a rodičů. Měly nejen odborné obsazení, ale i dostatečné pravomoci, jak případy např. týraných nebo zanedbaných dětí řešit v jejich prospěch. Dneska? S oslabením role státu došlo i k jejich diskreditaci. Obsazení snad není méně kompetentní, ale pravomoci těchto orgánů jsou téměř nulové. S rušením okresních úřadů přecházejí povinnosti v této sociální oblasti na obce. Tam samozřejmě klesá odbornost, ale zvláště odvaha  problémové rodiny a jejich děti skutečně řešit. Hodně tu zasahují osobní vlivy, znalost jeden druhého navzájem a neochota a malá odvaha k zásadním řešením u takto postižených dětí. A tak se jen zkoumá a píší se posudky a jiné papíry.

     V podstatě se ale případy neřeší nebo jen velmi povrchně. Proto přibývá případů typu Terezky Čermákové a mnohých dalších týraných nebo dokonce usmrcených dětí.Přitom o krizové situaci dětí ví mnoho lidí v okolí rodiny, ale často z lhostejnosti, ale i ze strachu z odvety takových rodičů, nic pro takové děti nedělají. Až situace dojde k tragickému konci… Pak je najednou plno těch, kteří radí co se mělo a jak udělat, aby k tragedii nedošlo. Je pravda, že řešení podobných excesů je v současnosti obtížné. Špatné nakládání s dětmi je třeba před pořádkovou, sociální komisí nebo soudy dokázat, což není jednoduché. Svědci jsou, ale opět je tu stejný případ – nechtějí ze strachu či z lhostejnosti svědčit a tím napomoci řešení ve prospěch dítěte. Dokud se v tomto smyslu v naší společnosti nezmění něco podstatného, právní vědomí lidí, neuvědomí si, že existuje oznamovací povinnost pro ty, kteří o špatném stavu života dětí vědí, nejsou různé Listiny práv a svobod a Deklarace ochrany dětí nic platné. Jejich uplatnění v konkrétním životě naprosto selhává."

     Do diskuse se opět zapojil i Míša, který říká: "Stát by měl do rodin zasahovat opravdu minimálně a vždy vše důkladně prošetřit. I pokud dojde při trestání dítěte k nechtěnému poranění ze strany rodiče, neměl by být rodič automaticky odsouzen, ale mělo by se přihlížet k názoru dítěte. Jsou totiž případy, kdy to rodič neudělal schválně, mohlo to být třeba v nechtěném afektu a pro rodiče je už trestem to, co způsobil. Má-li ho poškozené dítě rádo, je pak pro ně dalším trestem, je-li rodič trestán a odloučen od něj.  Znám to z vlastní zkušenosti. Já v onu osudnou chvíli ztratil na čas zrak a pár měsíců na to i tátu. Těžko říct, co bylo pro mě v tu chvíli horší. Tátovi tak ale stát na určitou dobu zamezil, aby mi pomohl a odčinil, co nerad udělal. Jinak jsem mohl opět vidět zhruba o rok dřív.

     Pokud bude souzen dospělý, který má děti, mělo by se přihlížet i k zájmům těchto dětí. Zavřít dospělého a vědomím, že dítě, o které se stará, bude muset na tu dobu do dětského domova, je taky myslím dost drsné rozhodnutí. I tady, když to zdánlivě nesouvisí, rozhoduje stát současně s osudem dospělého i o osudu jeho dítěte. Chápu, že v některých případech je třeba dospělého potrestat, ale měla by se zvolit taková forma, aby tím netrpělo jeho dítě, zejména, nemá-li se o něj kdo jiný postarat."

     Míša načal další zajímavý problém. Ten je třeba řešen ve vztahu k úplně malým dětem, protože nedávno byla zřízena věznice pro matky s dětmi, kam si mohou odsouzené matky vzít své malé děti, tuším že do tří let věku. U starších dětí, které už chodí do školy by to ale asi byl problém. Zde se ale samozřejmě nabízí možnost alternativních trestů.

     No vida, jak vše souvisí se vším. Teď jsme se třeba dotkli i toho, že výchovné působení není pouze na děti, ale i na dospělé. Jak je vidět, člověk je vychováván celý život, pouze se s tím, jak dospívá a stárne, mění některé výchovné metody.